Máme tu konec měsíce a s ním i tradiční výpravu do Zakázaného lesa. Za lesním dobrodružstvím nás opět vzala sl. Monny Whitecrow, kterou jakožto strážkyni pořádku v temném hvozdu opět trápil svízelný problém. A to bychom nebyli my jezevci, abychom s ním slečně nedokázali pomoci…

         Kolem sedmé večerní se začala Velká síň plnit žluťásky, kteří se přihlásili na výpravu do lesa. V té samé chvíli se však konalo svolávání k tahání z Jezera. Poté, co slečna Monny přistoupila na kompromis, a většina z nás se tak mohla zapojit na výlovu kusu oblečení, který jsme také s úspěchem vytáhli, jsme se společně vydali na sraz na mýtině.

            Tým odvážlivců se tentokrát skládal z mé maličkosti, Thea M., Kena B., Domli P., Mischel B., Luda A., madam Oresty a naší průvodkyně, kterou jsem vám již v úvodu představovala.  Od té jsme se také dozvěděli, že poblíž temného hvozdu se rozmohla jakási prazvláštní epidemie. Jaká siChameleoní epidemie. Nejdříve jsme na sebe nechápavě koukali, jak to slečna myslí. 

           Když jsem se však pak vydali hlouběji do lesa, začalo nám vše docházet. Jako první nám přes cestu přeběhla zelená veverka. Nedlouho na to jsme dorazili na mýtinu, kde se jako duha páslo stádo srnek. Proč jako duha? No…představte si třeba patnáctičlenné stádo a každý kus má jinou barvu. Tu modrý jelen, tu růžová srnka, tu žlutý koloušek. Už chápete? 
              První ohlasy ukazovaly na šíleného umělce, dokonce konkrétně na našeho Luda, který je znám svou láskou k umění. Ten se však hájil, že v tom prsty rozhodně nemá. Načež přišla Domli s dotazem, který se honil v hlavě možná více členům výpravy: „Kaděj ty srnky lentilky?“ Netrvalo dlouho a na její dotaz jsme našli blízko vzrostlého smrku hromádku s odpovědí. 
           Nebyl však čas ztrácet čas, a tak jsme postupovali hlouběji do lesa, kde bylo již méně vidět a noční chlad se zdál být vlezlejší. Po pár minutách jsme dorazili až k potůčku, který se klikatil mezi obrovskými kmeny stromů. Nebyl to však obyčejný potůček – jeho hladina hrála snad všemi barvami, které se navíc proudem navzájem mísily. Opodál stálo několik zvířátek, která se k němu přišla napít. Přicházela tradičně zbarvená a po uhašení žízně odcházeli obyvatelé hvozdu jako z pera Walta Disneyho. 
           Napadlo mě, že by nebylo špatné jít proti proudu a najít výchozí duhový bod. Slečna Monny můj návrh podpořila, a tak se celá skupinka vydala tímto směrem. Cestou jsme potkali přítok, který byl čirý jako křišťálové sklo. Barevný potůček nás vedl hlouběji a hlouběji. Čím byl les temnější, tím se jeho šířka zužovala, až z něj zbyla jakási strouha. Po pár dalších minutách jsme narazili na jakýsi pramen. Byla to nádržka, která jevila známky rychlého vykopání. 
            Ludo, který se celou cestu za námi pomalu coural a kochal se větvemi stromů, si uměle vytvořeného bazénku nevšiml, noha mu sklouzla po nejistě vypadajícím okraji a zahučel do ní až po koleno. Naštěstí se mu však nic nestalo a nás v tu chvíli už ze zkoumání Ludovy nohy vytrhl hlas skřeta, který se za námi zjevil jako duch. Na zádech měl pytel a výhružně se nás tázal, co chceme.
           Theo se naši výpravu snažil zamaskovat za kontrolu z Hygieny. Kupodivu to pomohlo, neboť skřet nechal pytel pytlem a začal pelášit pryč. Když to spatřila slečna Monny, jen si povzdechla a zanedlouho se již vracela s uličníkem pod paží. Ten se stále snažil vzpouzet a stále se dožadoval odpovědi, co po něm chceme. Na oplátku chtělo naše společenství vědět, co má s barevným bazénkem společného. Jak asi tušíte, skřet zapíral až do morku kostí. Že to vidí poprvé, že ten pytel není jeho, že ho jen našel… a tak dále. 
             Už už jsme začali spřádat plány, jak ho v tom vykoupeme, pokud se nepřizná. To už se slečna průvodkyně naštvala a chytla skřeta za nohu. Visící stvoření nad nevábně vypadající dírou začalo slibovat spolupráci. Jen, co ho slečna Monny postavila na zem, spustil:
„Zkazily se mi barvy na barvení vajíček a nikde to nechtěli vzít na skládku. Nebo za to chtěli těžký galeony a ty já nedám!“ 
            Všichni jsme protočili oči v sloup. Některé z nás dokonce napadla konspirační teorie, že bude příbuzný s panem Zpytlem ze Zmijozelu, zvlášť když jsme narazili na zelenou veverku. Skřet si uvědomil, co udělal a došlo mu, že to bude mít mnohem dražší, než kdyby zaplatil pár galeonů za likvidaci odpadu.

            Viníka jsme sice měli, ale bylo potřeba jeho spoušť napravit. Theo přišel s nápadem použít hromadné kouzlo. Vytáhli jsme tedy všichni své hůlky a na povel vyřkli REPARO. Povedlo se a pod silou hromadného kouzla se nádrž zpevnila a barva z vody se vytratila. 
            Když to skřet spatřil, měl pocit, že je-li neplecha vyřešena, může se beztrestně vypařit. To se však mýlil a pod nátlakem celé skupiny se nakonec vydal správným směrem. Tedy ven z lesa.

Slečna Monny přislíbila, že na viníka předá bystrozorům.  A my s pocitem dobré práce jsme se s ní rozloučili a vyrazili zpět do bezpečí zdí hradu. 

                                                                                                                                                                                   Helen Miltonová