Už je to nějaký ten čas, co jsem psal o svém původu. Podivných silách, které mě dostaly tam, kde teď jsem. Ale mé hledání má šťastný konec. Maminku jsem našel. Mnohé to nepřekvapí, kdo to je. Někteří možná prohodí, že si to mysleli. Přesto, než ho odhalím, je toho více na odvyprávění. Takže se příjemně usaďte, začínáme.
V minulém článku jsme se dozvěděli, jak jsem zjistil, kdo opravdu jsem. Mnoho dětí na mém místě by začalo nějak vyšilovat. Buďto by svou moc užili k nekalostem, či by se na své adoptivní rodiče naštvali. Nebo obojí. Já jen týden nemluvil. Což v mudlovské škole způsobilo menší pozdvižení. Ale nebylo to nic, na co by nebyli zvyklí. Je zvláštní, jak rychle jsem změnil své uvažování. Mudlové, kouzelníci, podivní tvorové plížící se ve stínech, kteří se zdáli hmatatelnější. Mnozí by řekli, že se vám rozpadne svět před očima. Očividně u mne ho scelilo natolik, že mi začal více dávat smysl. Některé události se daly vysvětlit i jinak, lépe.
Po měsíci s touto novinkou jsem si zvykl smýšlet v kouzelnické nástavbě reality. A také, když byl čas a nikdo se nedíval, pokoušel jsem čarovat. Postupně cítit magii kolem sebe, v přírodě, ve věcech, u zvířat, v lidech. Pomalu s ní manipulovat, osahat si ji a užít v přiměřené míře pro zamýšlený úkon. Samozřejmě bez hůlky to bylo obtížné. Hádám, že pro čistokrevné kouzelníky z rodin, kteří s ní vyrůstali pomalu od kolébky je to nepředstavitelné. Ale když nemáte nikoho, na koho se obrátit, vše je takové. Což mě přivádí k tomu, jak jsem poprvé potkal jiného kouzelníka. Tomu, kterému jsem rok říkal Mistře. A důvod, proč zrovna nemám v lásce lidi pocházející ze Zmijozelu.
Bylo to necelý měsíc potom, co jsem začal usilovněji trénovat svou moc. Šel jsem pomoci do rodinného obchodu, když jsem zahlédl podivně oblečenou postavu. Dlouhý kabát střihem připomínal starý hábit, obnošené kalhoty, vyleštěné boty, které nepasovaly ke zbylému oblečení, vlasy jak vrabčí hnízdo. To, co mě na něm nejvíce zarazilo byly oči. Zelené, lstivé, vidoucí. Když zpozoroval, že si ho prohlížím, vydal se přímo ke mně. Dal mi ruku na rameno, přiblížil hlavu blízko mé a pošeptal do ucha, tak aby to nějaký kolemjdoucí neslyšel.
„Ty jsi také čaroděj, že? Chceš vědět více? Jistě, že chceš. Tak tu buď večer. Počkej tady na rohu,“ řekl a otočil se k odchodu. To mě vyděsilo. Jak někdo mohl poznat, že jsem kouzelník? To je to tak vidět, že jsem jiný než ostatní? Přesto mě zaujal.
O několik hodin později rodina zavírala obchod. Pomáhal jsem mamince, která vlastně nebyla moje matka, s úklidem. Vše jsme poté zavřeli a já uvažoval o nabídce cizince tam venku. Nahlodávala mě zvědavost a touha vědět více. Tak jsem jí podlehl. Na něco jsem se vymluvil a šel jsem na místo setkání. To čekání bylo nesnesitelné.
Po čtvrt hodině se objevil přímo za mnou. Vylekal jsem se. Znovu mi dal ruku na rameno a naznačil, že ho mám následovat. Došli jsme do blízkého parčíku, o kterém jsem neměl zdání, že tam předtím byl. V něm na nás čekali tři další kluci. Dva mladší a jeden starší než já. Představili jsme se jeden druhému. Každý z jiné části města a jiných poměrů. Spojovalo nás jediné. Byli jsme kouzelníci. A tak začala má praktičtější výuka magie.
V parku jsme se setkávali dvakrát do týdne. Vždy večer po setmění. Domů jsem někdy přicházel až s prvními ranními paprsky slunce. Každému z nás šlo něco jiného. Starší ovládal elementy, tomu, který byl mladší asi o půl roku šel nitrozpyt, nejmladší byl přirozený zvěromág. A já? Já se dokázal dostat do stínu a ven. Řeknu vám, lepší formu cestování si nejde představit. Vše bylo tak přirozené. Občas jsme od našeho Mistra dostali nějaký ten úkol. Jdi tam. Přines tamto. Běžné věci.
Až se jedné noci neukázal. To nás zmátlo. Dva dny nato se v parku ukázal někdo jiný, než náš Mistr. Byl podobně oblečený jako on. Přišel za námi a ukázal svůj odznak bystrozora. Vysvětlil nám, že je na stopě jednoho černokněžníka. Popis přesně seděl na našeho učitele. Až později mi došlo, že všechny ty úkoly nebyly proto, abychom se zlepšili, nýbrž aby získal předměty, které potřeboval pro své vlastní pokusy. Takové, při kterých mrzne v žilách krev. Nemusím říkat, že to byl bývalý člen zmijozelské koleje.
Takto jsem se dostal do Bradavic. Za pomoci bystrozora, který mě nehledal. A také dopisu, který obdržel sovou několik dní po mém zadržení. Přeci jen jsem byl svědek nekalé činnosti uprchlého černokněžníka. Pokud se právě ptáte, jestli jsem se viděl s některým z kluků z party, odpověď je ne, neviděl. Ale co já vím, třeba příští rok nastoupí.
Teď, když jsem tady, mi vše připadá tak vzdálené a před dlouhou dobou. Ale je to pouze jeden rok. Svou schopnost procházet stíny jsem začal díky vedení profesorů zvládat na jedničku. Z čehož někteří asi radost nemají. Hlavně, když ji začnu používat ve velké síni. Snad za to neskončím v Azkabanu…