Žluťásci se tentokráte rozhodli zorganizovat sraz v rámci všech kolejí, a tak se mohl zúčastnit vlastně kdokoliv. Potvrzená účast na nástěnce výjezdních seminářů slibovala žluto–zelený výlet s modrými a červenými doplňky. V plánu byl výšlap na Petřín a následný piknik, avšak příroda si pro nás připravila extrémní teploty. Kdo nakonec na sraz dorazil a zda jsme výlet zvládli se dozvíte v následující reportáži.

Již tradičně byl sraz stanoven na desátou hodinu ranní u Potrefené husy na Hlavním nádraží. I přesto, že mi sovou chodily výhružné dopisy týkající se pozdních příchodů, jsme společně s Katie Ackerman dorazily chvíli po desáté. Autor těchto nehezkých pergamenů však nemohl namítat zhola nic, neboť jsme ani v nejmenším nebyly poslední, kdo se na sraz dostavil. Když konečně došel i poslední opozdilec, mohlo se vyrazit směr Petřín.

Většina mudlů neskrytě okukovala našeho nejvyššího účastníka Theodora Mudda, který se čnil i nad stromy parku, zvaného Sherwood. V kapse jsme si při čekání na mudlovský dopravní prostředek zvaný tramvaj vykouzlili jízdenky, abychom na sebe v případě kontroly neupozorňovali.

Jen pro upřesnění, někteří z nás se již znali z dřívějších srazů, někteří byli sami pro sebe navzájem novinkou. A možná i proto se cestou probírali informace, kdo co studuje, jaké v Tlapě dělá brigády, a jakého profesora nesnáší -ušklíbne se-.  A nenápadné okukování neznámých účastníků bylo samozřejmostí.

„Hurá, stanice Újezd! Vystupovat!“ zahulákala jsem na celou tramvaj, abychom tam nenechali nějaké dítko či snílka, který se kochal architekturou staré Prahy.

Jelikož bylo absolutně nemožné, abychom použili asistované přemístění nahoru na kopec, rozhodli jsme se, že využít mudlovský vynález, tedy lanovku. Jaké zklamání nás čekalo, když jsme spatřili frontu linoucí se až do poloviny parčíku. Všude bylo samozřejmě spousta mudlů, a tak nezbývalo nic jiného než se v třicetistupňovém pařáku vydat po vlastních nahoru.

Pokud by někdo vyždímal naše oblečení po pár desítkách metrů, rozhodně by s tím dokázal zalít zahrádku a ještě by mu zbylo k přeměně Jezera na malé moře. První zastavení přišlo asi v čtvrtině cesty u sochy známého mudlovského básníka, K. H. Máchy. Bohužel ve chvíli, kdy jsem vytáhla svůj speciální přístroj na zvěčnění krásného dne, celé osazenstvo se kamsi rozuteklo. A aby mi to nebylo líto, nechal se organizátor Mark William Callaway vyfotografovat před tímto vytesaným spisovatelem. V nestřeženou chvíli se mi pak povedlo zvěčnit ještě hadí tvář, Sooyeon Choi a fialovo-červeného zástupce, profesora Olivera McCollina a našeho jezevce Freddyho Reddyho.

Čím blíže jsme byli rozhledně, tím méně bylo slyšet hovor. Ani naspeedovaná veverka, Daniela Dark Wolf nesršela příliš energií, avšak my zkušení jsme to přisuzovali nedostatku kofeinu v krvi. Možná to bylo i proto, že s sebou měla na starosti svého mladšího bratra a bývalého člena žluťásků Jardu Dark Wolfa.

„Sláva!“ ozvalo se sborově, když jsme dorazili nahoru. Následovala kontrola, zda máme všichni vyměněné kouzelnické peníze za ty mudlovské. Vše bylo v pořádku, a tak se většina vydala do nedalekého stánku s občerstvením. „Pití!“ vyhodili jsme naše vyprahlé jazyky na okraj okénka, a barman nestačil nalévat. Po chvíli, konečně schlazení, přesunuli jsme se na nedaleké lavičky.

Opět se ukázalo, že by byly potřeba hůlky, když jsme místo jednoduchého kouzla, sušili naše promáčené svršky marným třepáním proti větru. Abychom ukrátili čas, ptali jsme se zelených, jestli taky prdí hadi. Soo jen krčila rameny a Leila Dusk se začala i přes svou kolejní barvu poněkud červenat. Vysvobodili jsme ji tedy informací, že je čas na rozhlednový výstup. Jaký šok nás čekal, když se celá polovina osazenstva ještě více uvelebila na lavičce s tím, že na nás počkají.

Odhodlána po nich házet bomby hnojůvky, vydala se naše statečná pětice vstříc 299 schodům. Přiznám se, že jsem v polovině litovala, ale alespoň se schodištěm linul příjemný chlad. Výhled, který na nás nahoře čekal, byl fenomenální. Úplně jsem se viděla, jak létám na koštěti kolem chrámu sv. Víta nebo nad samotným zrcadlovým bludištěm. Když jsem měla tu nádheru zvěčněnou, hledali jsme pod stromy zbytek naší výpravy. Bohužel kvůli vysoké koncentraci mudlů a také díky stromům, jsme náš hnojůvkový útok odvolali. Dolů se šlo již poněkud veseleji.

Línou polovinu jsme našli tam, kde jsme ji nechali –směje se-. Byl čas rozhodnout se co dál. Plán byl nakonec stanoven jasně, někam se uvelebíme do stínu na deku a zajdeme na oběd. Celá skupina, i včetně profesorky Oresty McCollin Vianuevy, se tedy zvedla a vyrazila směr park. Ve chvíli, kdy jsme procházeli kolem Zrcadlového bludiště, měla polovina přání ho navštívit. Jako by jim nestačilo zrcadlo z Erisedu a starý kumbál! Vyslali jsme tedy skupinku, aby se vyblbla při pitvoření se na vlastní podobizny. Někteří se na pár okamžiků stali ještě menšími, což snad už ani bez použití lektvaru nebylo možné.

„Konečně!“ ukázal kdosi na stín pod smrky a na plácek vysekané trávy, který byl v parku pod Petřínem vzácností. „Deky a hry vybalit!“ zaveleli jsme. Nejen Řachavého Petra, Maškovrky či Kouzelnické šachy, ale také Městečko Prasinky byly na programu odpoledne. 

Zatímco jsme se bavili při alespoň trochu kouzelnickém odpočinku, vydala se jedna polovina osazenstva na oběd. Vybrali jsme si mexické rychlé občerstvení, kde mě určitě zaujaly lampy ve tvaru klobouku. Cestou jsme nabrali poslední účastnici zájezdu Kim Sarah Reevesovou, která dorazila na závěrečnou část srazu. Jakmile jsme se vrátili, vydala se parta druhá, která zvolila Itálii, a dle slov některých měli tu čest sníst jeden z nejnechutnějších mudlovských pokrmů vůbec.

Slunce se přehouplo v druhou pozdní polovinu dne, takže pár jedinců se muselo odpojit. Zůstalo tam však stále dost soupeřů na drtivou porážku v Řachavém Petrovi a dalších hrách. Bylo však třeba přesunout se více za stromy, neboť masakrující se figurky šachů by u mudlů mohly zvednout jistou nežádoucí pozornost. Optáte-li se pak Freddyho, Marka a Jardy na závěrečnou partii jedné mudlovské nejmenované hry, budou vám tvrdit, že se to nikdy nestalo, a že neví, o čem to, k sakru, mluvíte! –směje se na celé kolo-

Den plný zážitků se naplnil ke svému konci a bylo na čase se rozloučit. Nejmladší studenti byli odesláni vlakem či autobusem, a ti starší si šli ještě pro Máslový ležák, do jedné utajené nejmenované kouzelnické krčmy.

A příště? Příště se uvidíme snad i s vámi.
Všechny fotky najdete zde: https://helenmiltonova.rajce.idnes.cz/Sraz_15.6.2019/

Helen Miltonová