Jako již tradičně se nedlouho po rozřazovací slavnosti objevilo na naší vývěsce datum nováčkovské výpravy. Zájemci se hlásili našemu statečnému průvodci Andymu Uroborosovi. Proč statečnému? To se určitě dozvíte v následujícím článku. Tentokrát mi s článkem pomohli samotní aktéři této dobrodružné výpravy.

Helen Miltonová
Naše každoroční výprava pořádaná speciálně pro nováčky se konala 27. září a jako vždy nás měla lesem provázet madam Monny. Kromě mé maličkosti a našeho hrdiny se s námi za dobrodružstvím vydala ještě Lana Maria Rivera, Egbert Statečný a Klotylda Malíková.
Madam chtěla našim novým tvářím ukázat les ve své největší kráse, a tak nás vedla na nejvyšší místo v lese s krásným rozhledem.
Vyrazili jsme tedy tempem maratonce. Zatímco naše nohy běžely jako o závod, padalo kolem žluté listí. Podzim pomalu začal padat i na Zakázaný les, který voněl podzimním listím.
Jak terén stoupal, naše plíce slábly a na vrchol jsme se škrábali už jen ztěžka s hlasitým funěním jako zazimovaní jezevci. Otevřel se před námi však nádherný výhled na celý les i hrad. Opodál stál pěkný altánek, který přímo vybízel k odpočinku.
Ale to by snad nebyla výprava, aby se něco nepřihodilo – vytáhne opět myšlenku, kterou na výpravě strčil Andy do svého batohu – .
Od řeky se k nám dostal zvuk lámajícího se dřeva. Ti s lepším zrakem si všimli, že ke zvuku se přidává i výjev padajících stromů Vonného lesa. Rozhodli jsme se tedy, že se půjdeme podívat celé situaci na zoubek. Svižným krokem celá naše skupina vyrazila k řece.

Klotylda Malíková
U řeky nás přivítala velmi, velmi silná vůně. Nebyla nepříjemná, spíš podmanivá, trochu sladká a trochu kořeněná. Chudince Helen se z ní ovšem spustila alergie, takže začala pšíkat o sto šest, dokud jí někdo nepřipnul na nos kolíček.
Cíli jsme ale očividně (a zejména ušislyšně) byli blíž. A co víc, na břehu čekaly vory. Madam Monny nám zavelela naskočit. Zatímco jsme s větší či menší opatrností nastupovali, mohli jsme si prohlédnout i pokácené stromy na druhém břehu. Od madam Monny jsme věděli, že les za řekou je zdravý, takže bylo nad slunce jasnější, že se tu skutečně děje něco nekalého. Aby toho nebylo málo, vítr k nám z lesa přivanul strašný zápach.
Na vorech jsme se tedy vydali přes řeku. Jenže! V půlce řeky, tam, kde je to na pevninu nejdál, do našich vorů začalo něco narážet. Bum a žďuch, žďuch a bum. Snažili jsme se držet, čeho se dalo, což většinou znamenalo těl či oblečení dalších členů výpravy.
Kdo měl zrovna čas vnímat svět, mohl občas zahlédnout bobří ocas.
A pak jsme zažili opravdový šok. Andy najednou ztratil rovnováhu a spadl přímo do řeky. Chvíli jsme ho vůbec neviděli a když jsme ho zahlédli, neulevilo se nám. Vykašlával vodu a hlavně byl svázaný. Byli to bobři, kdo ho vytáhli z vody, a teď ho nesli kamsi do lesa.
Helen se navzdory kolíčku povedlo zakouzlit „Accio břeh“.  Asi to pomohlo, najednou jsme přistávali u břehu. A věděli jsme, že musíme po bobřích stopách.

Helen Miltonová
Sebrali jsme tedy všechny síly a vydali se hledat Andyho. Najednou se před námi otevřel veliký prostor, skoro jako z pohádky. Až na tu obrovskou bobří hráz, která se uprostřed toho vidění nacházela. Egbí mi doporučil sundat si kolíček, ale tím se jen vrátilo to otravné pšíkání. Ještě jsem koutkem oka viděla, jak nohy našeho průvodce zapluly do velkého otvoru. Když jsem však chtěla vstoupit, zatarasila mi cestu bobří stráž.
Samozřejmě jsme požadovali navrácení Andyho zpět, ale bylo nám jasně řečeno, že je teď majetkem bobřího krále.
Na výslovnou žádost nás tedy velmi ovlivnitelný bobr odvedl do útrob hráze. Tam se nacházel obrovský sál s trůnem, na němž seděl král. Vedle klečel svázaný Andy. A jak to bylo dál?

Andrew Uroboros
Poslední, co si pamatuji, než jsem se probral svázaný u Bobřího krále, byly vykulené oči mých přátel, krátký let a mokro. Pak už nic.

Když jsem se probral, byl jsem celý domlácený a obalený bahnem. Seděl jsem vedle jakéhosi trůnu svázaný jako zločinec a přemýšlel, jestli jsem náhodou nezaspal výpravu a teď se mi tohle všechno zdá. Jenže v tu chvíli dorazil velký a zrzavý bobr, prohlédl si mě, poplácal mě plochým ocasem, pronesl něco na způsob, že tenhle snad vydrží déle než ti druzí a usedl na tu divnou sesli.

Jeden z bobrů mu něco šeptal do ucha, načež ten zrzek pokynul tlapkou a pronesl: „Pusťte je dovnitř, ať to mám z krku. V kuchyni už mi dělají lososa a o to bych nerad přišel.“

Načež bobr přivedl madam Monny a všechny mé kamarády – výpravníky. Tak rád jsem je viděl! Helen už neměla dokonce ani kolíček na nose!

Svorně přednesli žádost, abych byl puštěn, ale bobří král je odmítl, protože jsem prý bez dovolení vešel do řeky.
„Já tam spadl…“ špitnul jsem tiše a Egbert i Helen mu to potvrdili. „Jo, byla to nešťastná náhoda!“

Pak na Helen přišlo obří kýchnutí. Tak obří, že se celá královská síň zatřásla. Bobří král zrovna v tu chvíli říkal, co má se mnou v plánu a díky tomu kýchnutí jsem si myslel, že jsem mu špatně rozuměl. Šašek? Já?

„Já nechci být bobří šašek. Neumím to…“ snažil jsem se říct, ale bobřího krále zaujal Egbert, který zrovna označil Helen za hlavní bořičku trůnních sálů. Toho se král zalekl a s respektem hleděl na Helen.

„Ty bys mi jako zbořila trůnní sál?“

„Nejen sál,“ odpověděl za Helen Egbert. „Celý bobří ráj!“

„Hmm… tak uděláme výměnný obchod.“

„Správně. Bobří ráj za Andyho,“ kývl Egbert a usmál se na Helen, která, aby si dodala vzezření tvrďáka, sáhla do kapsy a strčila si do úst žvýkačku. „Chce někdo?“

„Co je to?“ zaujala žvýkačka bobřího krále.

Helen mu jednu nabídla a pak mu podrobně vysvětlila, co s takovou žvejkou musí dělat. Bobří král to zkusil a po zrzavých chlupech se mu začal rozlévat výraz blaženosti. Nakonec mě vyměnil za balíček žvýkaček a spokojeně odešel do svých komnat žvýkat. I na toho lososa zapomněl.

Helen Miltonová
A protože si nás jeden z bobří stráže velmi oblíbil, dostali jsme od něj dar – vyřezaného jezevce, kterého nám na přání před odchodem sám vysochal. Když nás pak madam Monny přemístila zpět do hradu, velká těžká socha jaksi spadla více nekontrolovatelně než by mohla. A tak jsme ze síně odcházeli s polámanými končetinami a dalšími nepěknými nemocemi.

Ale za sebe mohu říci, že jako vždy jsme si jezevčí výpravu užili a že jsme vás na tu příští nalákali.

Pro Žlutého Trimela
Helen Miltonová, Andy Uroboros a Klotylda Malíková