Typískovy první Vánoce

Hodiny nedalekého kostela Salesiánů odbíjely půl. Venku bylo ticho, jen sníh se tiše sypal a předváděl svou dokonalost ve světle pouličních lamp. Vločky byly velké, krásně tvarované, každá jiná a přitom si byly tak podobné. Vzduch voněl vánočním kořením, purpurou, z vedlejšího balkonu občas zavoněl zapálený františek. Osobitá vůně vánočních stromků podtrhávala a spojovala všechny ty různé vůně do jedné společné vánoční.

Vlastně to nebyly úplně první Vánoce. Byly druhé. Ale ty první prožil schoulený u bříška své maminky spolu se svými sourozenci, přikrytý jejím teplým chundelatým tělem a nevěděl o světě. Teprve dva týdny poté odešel do světa se svou Osůbkou. Maminka mu vysvětlila, že jeho úkolem je zahánět Trudomysle ze života Osůbky, a on tak s nadšením činil. Z počátku musel zasahovat často, ale po několika týdnech společného života s Osůbkou se už Trudomyslové neobjevovali. A když, tak jen postávali v dostatečné vzdálenosti od Osůbky. V takovém případě nezasahoval, jen dal najevo, že je vidí. To stačilo.

Poprvé v jeho krátkém životě mu bylo smutno. Osůbka šla spát a jeho nechala tady, v obýváku. Ležel ve svém křesle a melancholicky sledoval sněhové vločky za oknem. Poprvé si vzpomněl na maminku, která občas přinesla právě takové vločky na kožichu, když se vrátila z dospělé procházky. Smála se zvědavosti, s jakou vločku ochutnal. Bylo to studené nic. Už před chvílí došel do koupelny, aby z koše na prádlo vytáhl ponožku Osůbky a donesl si ji do křesla. Položil ji na područku křesla a opřel si o ní bradu. Bylo mu smutno. Ale tak nějak divně. Tak, jak to opravdu v životě nezažil. Jako by se mu najednou začalo špatně dýchat a srdíčko ho bolelo, až nahlas zakňučel.

Hodiny nedalekého kostela Salesiánů odbíjely tři čtvrtě. Venku bylo ticho, jen sníh se tiše sypal a předváděl svou dokonalost ve světle pouličních lamp. Nějak dnes nemohla usnout. Byl to krásný Štědrý večer. Poprvé po několika letech nebyla sama. Měla svého Typíska. Byla vděčná osudu, že ho přivedl do jejího života. Od chvíle, kdy se nastěhoval do jejího bytu, jako by se z něj odstěhovaly všechny depresivní stavy, které ji do té doby často trápily. Pocity úzkosti, ubíjejícího strachu a stresu, to všechno se postupně stávalo minulostí.

Slyšela, jak se pohyboval po bytě a nakonec pod ním zaskřípělo jeho oblíbené křeslo. Původně bylo jejím oblíbeným křeslem, ale když viděla, jak rád v něm leží, přenechala mu ho. Bylo to to nejmenší, co pro něj mohla udělat výměnou za klid, který do jejího života přinesl. Z pod přivřených víček sledovala vločky za oknem, které ve světle pouliční lampy tančily svůj vánoční tanec.

To, že se atmosféra v bytě změnila, si uvědomila až ve chvíli, kdy zaslechla tiché Typískovo kňučení. Jako by se všechno to, čeho ji zbavil, vrátilo s mnohem větší silou. Zvedla se z postele, neztrácela čas hledáním bačkor nebo županu, jen tak, v noční košili, zamířila do obýváku. Otevřela dveře a na chvíli ztratila řeč i schopnost pohybu. Typísek ležel v jejím bývalém křesle a nad ním se, v mlžném oparu, vznášelo to nejodpornější stvoření, jaké kdy v životě viděla. Vypadalo to, že chce Typíska zakousnout. Ze stvoření vyzařoval smutek, bolest, neštěstí, bezmoc a zoufalství.

Tak tohle ne! Zdravě se naštvala. Rozběhla se k Typískovi, pevně ho objala a postavila se mezi něj a to odporné stvoření. Jejímu Typískovi nikdo ubližovat nebude!

Typísek se probral ve chvíli, kdy ho jeho Osůbka pevně objala. Rozhlédl se a uviděl Trudomysle výhrůžně stojící před Osůbkou. Uvědomil si, že se tak ponořil do svých úvah o tom, že ho Osůbka nechala v obýváku a sama se zavřela v ložnici, že polevil v ostražitosti a dovolil, aby se Trudomyslové dostali až sem. Nahrbil se, naježil a z hloubi hrdla se mu dralo zlověstné vrčení.

„Táhni odsud!“ pustila se do odpornosti Osůbka. Její hlas zněl skoro stejně zlověstně, jako Typískovo vrčení. Odporná tvář se zkřivila do ještě větší odpornosti, ale už jí to nebylo nic platné. Mlžný opar se pomalu rozplýval a odporná tvář s ním. Typísek ještě vycenil zuby a přitulil se k Osůbce. Odpornost s hlasitým PUF zmizela.

Hodiny nedalekého kostela Salesiánů odbíjely půlnoc. Typísek s Osůbkou společně sledovali velké sněhové vločky tančící ve světle pouliční lampy svůj vánoční tanec. Vánoční atmosféra se vrátila. Do ticha sváteční noci se odkudsi začaly linout tóny písně o osudech purpury a o kouzlu Vánoc. Jen tiše, aby nebudily spáče.

Teď už oba věděli, že když jsou spolu, tak proti nim nemají Trudomyslové šanci. Typísek zafuněl a položil hlavu na Osůbčinu paži. „Veselé Vánoce, Typísku.“