Náš čtenářský kroužek opět zasedl ke kulatému stolu (protože každý čtenář je si roven, i když se Tery moje oblíbená knížka nelíbí), a dal se do diskuze nad knihou plnou humoru, nadsázky, ironie, ale i hlubokých pravd a otázek nad světem jako takovým. Vítejte u diskuze ohledně Dobrých znamení.
Olivia: Vítám vás u další knihy, tentokrát s názvem Dobrá znamení. Zajímavostí je, že tuto knihu napsal ne jeden, ale hned dva známí fantasy autoři, Neil Gaiman a Terry Pratchett. Měli jste před touto knihou s těmito autory čtenářskou zkušenost? Pokud ano, jakou? A ať už ano nebo ne, měly jste od knihy nějaká očekávání či představu?
Tery: Ahoj Olivie, očekávaní jsem tentokrát trochu měla, protože jste mi o tom v klubu básnily. – směje se – Autora jsem neznala ani jednoho, resp. nic jsem od nich nečetla, ale o Pratchettovi jsem věděla, že napsal nějakou sérii knih Zeměplocha. Gaimana jsem si našla až teď zpětně a pokud se to počítá, tak kdysi dávno jsem viděla Hvězdný prach. – pokrčí rameny –
Mia: Ahoj! Tak já jsem před prvním čtením měla přečtenou jednu knihu od T. Pratchetta (Poslední kontinent). Gaimana jsem neznala. Teď už je to jinak a asi můžu říct, že knihy, které jsem od Gaimana četla, patří k mým nejoblíbenějším. Takže teď před tímhle druhým čtením jsem skóre zvýšila o Barvu kouzel od T.P. a od Gaimana Nikdykde, Americké bohy, Oceán na konci uličky a Severskou mytologii a další mám v knihovně a na ToRead seznamu.
Marylin: Já kdysi propadla Zeměploše, takže s Prachettem mám hojné, velmi pozitivní zkušenosti. Gaimana mám už delší dobu v hledáčku, ale ještě jsem se k jeho čtení pořádně nedostala, snad to časem napravím. – směje se – Od knížky jsem každopádně čekala opravdu hodně, nejen kvůli autorům, ale hlavně kvůli tomu, že jsem před časem viděla první sérii její seriálové verze a ta mě mimořádně okouzlila.
Feliska: Ahoj. Já čekala hodně, protože kdysi jsem to už četla, ale to je hodně pravěk. Byla to moje první knížka od Pratchetta i Gaimana a asi úplně první fantasy. Takže jsem čekala milý návrat.
Olivia: Byla v knížce nějaká pasáž, nějaká chvíle, kdy jste měly pocit, že ano, tuhle knihu nepsal jeden člověk? Případně, pokud máte autory načteny, že jste si řekly: „Tak tohle je jasný Pratchett?“
Feliska: Ty jo, vůbec. Vlastně jsem si na to celou dobu čtení nevzpomněla.
Tery: Taky mi to během čtení nedošlo, ale když o tom teď přemýšlím zpětně, možná tohle je důvod, proč se mi knížka tolik nezamlouvala. Působila totiž trochu schizofrenním dojmem. Jednou si tam povídají děcka o kovbojích, pak si tam Crowley vystřihne horor scénku jak ze Stephena Kinga a nakonec má lovec čarodějnic „techtle mechtle“ s Anathemou.
Marylin: Nic konkrétního mě nenapadá, ale mám pocit, že jsem si u několika pasáží říkala: „Tohle je ten styl humoru, který mi i na Zeměploše seděl“.
Olivia: Já jsem to sama za sebe vnímala u postavy Smrtě, ten mi připadal vyloženě jak vytažený ze Zeměplochy. Jak Tery zmínila, kniha má hodně dějových linek a celkem dlouho trvá, než se protnou. Jak se vám to četlo? Byla linka, která vás nebavila vůbec, nebo naopak vám přišla nejlepší?
Felíska:Jo vidíš, Smrť byl jasnej. Nemůžu si vybavit, že by mi něco vyloženě vadilo, ale je pravda, že jsem byla dost zmatená, hlavně na začátku v porodnici, protože asi doteď nevím, který dítě bylo který a kde skončilo.
Tery:Já už jsem se lekla, že jsem natvrdlá, ale mám to stejně jako Feliska. – směje se – Začátek byl pro mě hodně těžký, možná pokud se donutím přečíst si ji znovu, budu začátku lépe rozumět.
Marylin: Znáte ty knížky, které když čtete, tak vás to baví, ale když je na chvíli odložíte, tak ta „chvíle“ trvá i několik dní? Tak to se stalo při čtení Dobrých znamení mně. – pokrčí rameny – Ale neřekla bych, že to bylo některou konkrétní linkou… Možná to bylo ovlivněné tím, že jsem věděla, jak to dopadne, takže mě nepoháněla zvědavost? A seriálem ovlivněné bylo asi i to, že jsem měla radost snad vždycky, když se na scéně objevil Crowley. – tváří se jako neviňátko –
Tery: To se stalo i mě, jsem tu knihu nemohla setřást, hrozné. – směje se –
Feliska:Já jsem přečetla začátek a pak jsem se k tomu musela dost donutit, než mě to úplně chytlo.
Tery: A tohle se mi stalo taky, hrozné. – vypukne v smích –
Olivia:Vidím, že ta zkušenost je dost podobná. Když už tu zaznělo Crowleyho jméno, co říkáte na tyto ústřední postavy a vztah mezi nimi?
Feliska: Crowley i Azirafal jsou rozhodně moji oblíbenci. Crowley možná trochu víc. Líbí se mi, jak dokáží spolupracovat a vlastně se mají rádi. Nebo si na sebe po těch tisíciletích minimálně zvykli.
Marylin: Jak že to říkala sl. Tery?! Tohle se mi stalo taky! – směje se – Oblíbila jsem si oba, Crowleyho o trochu víc, a jejich vztah, který trefně nastínila sl. Feliska, je mi moc sympatický!
Tery: Ale jo, postavy byly pěkné vykonstruovány. Charakter démona a anděla mi seděl. Mrzí mě, že jsem nerozuměla některým (pravděpodobně) biblickým narážkám. Možná by mi pak knížka přišla vtipnější.
Olivia: Většina děje se odehrává v soudný den. Máme tady biblické jezdce apokalypsy – no, a pak ty druhé jezdce (Chlapi, co jsou studený čumáci atd.). Pokud byste se měli stát Jezdcem vy sami, jaké by bylo vaše jméno?
Tery: Ten hnus, co zůstal v sítku ve dřezu.
Feliska: Chtěla jsem napsat „Vlasy v odtoku vany“, – směje se – ale napíšu „Lidi, co maji potřebu být zajimavý“.
Marylin: Nedopsané knižní série a neuspokojivě (ne)ukončené seriály.
Mia: Papírový kapesníky v pračce.
Olivia: To mě přivádí k dalšímu. Představte si, že máte Crowleyho práci a vaším úkolem je ponoukat lidi ke hříchu a celkově jim znepříjemňovat život. Co byste udělaly?
Feliska: Já nevím, nedošel Crowley k tomu, ze je lepší to nechat na lidech?
Olivia: Došel, ale před tím musel pár tisíc let dokazovat pracovní činnost. -směje se-
Feliska: Ale jo, já bych se držela toho, že bych tvořila ženské kolektivy. A pak bych byla bez práce…
Marylin: Já si taky myslím, že si lidé vystačí sami. – pokrčí rameny – Takže bych to asi nechávala na nich, vykazovala to jako svoji zásluhu… A občas jim rušila wifi. – ďábelsky se usměje – I když, to by pak možná tolik nešírili zlo na sociálních sítích, že? – zamyslí se – No, vychází mi, že ideální je moc se do toho nemíchat a nechat to na lidech… – posmutní –
Mia: Slevový akce v Kauflandu.
Tery: Pomohla bych psychopatům k moci, oh wait…
Olivia: Ráda vidím, slečny, že v tom máte jasno. Ještě, že jste jenom obyčejné čarodějnice. Přistoupíme k trošičku složitější otázce. Vím, že spousta lidí totiž vnímá konec knihy jinak. Jak celé vyřešení situace s Antikritstem vnímáte vy? Celé to „A teď přichází tatíček satanáš, ojejej.“
Marylin: Já to řeknu takhle: několikrát jsem se v knize vracela, zda jsem nepřeskočila odstavec nebo mi tam nechybí stránka. – zasměje se – V seriálu to bylo tak nějak jasněji a přímočařeji vysvětlené. Takže bych asi řekla, že řešení mi přišlo v pohodě, jen mohlo být jinak odkomunikované? Ale po pravdě, jistá si nejsem, protože mi kniha a seriál chvílemi splývají. – zatváří se omluvně –
Feliska: Já jsem ten konec asi taky moc nepochopila. Jakože výsledek jo, ale jak k tomu došlo? Nicméně za oba hlavní hrdiny jsem ráda, že to dopadlo takhle.
Tery: No, ale my nevíme, jak to s níma dopadlo, ne? Oni šli na toho satanáše a pak pokračovala dějová linka s tou vnučkou té věštkyně, ne? Já už si to nepamatuju, právě proto, že byla ta knížka tak schizofrenní. Očividně se tam bila 2 autorská ega, kdy každý tam chtěl mít kousek, ale dohromady slátanina. U některých pasáží jsem si představovala, jak se spolu oba autoři smějí u vína a myslí si, jak jsou geniální.
Olivia: Ona tam právě je ta velká finální scéna, kdy teda vyslanci pekla a nebe si připadají celkem podvedení celou touhle akcí a vydají se pro další pokyny. Vše utichne. Crowley a Azirafal se připravují, že budou bojovat. Do toho Adam mávne rukou, temné síly a: „Nastal okamžik střetu. Adam však byl na své, důvěrně známé půdě. Vždycky a nepřekonatelně na své vlastní půdě. Jednou rukou kolem sebe pohnul v rozmazaném polokruhu. ….Azirafal a Crowley cítili, jak se svět mění. Neozval se žádný zvuk. Neobjevovaly se žádné trhliny. Cítili jen, že tam, kde se pomalu otvíral vulkám satanksých sil, se právě rozplává kouř a že se k onomu místu pomalu blíží automobil….“ Pak vlastně následuje pasáž, kdy lidé zapomínají na to, co se stalo a Adam vše vrací do starých kolejí ( nebo alespoň podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. – směje se – )
Feliska: Vrátí to o pár dní zpátky, ne?
Olivia: Já jsem si to vždyky osobně vnímala tak, že si vlastně vybral tu svoji lidskou část, pro kterou je otec pan Young, a proto, když tam „přijede jeno otec“ tak přijel zmatený pan Young, co mu za trest zakázal barevnou televizi – i když si vlastně nebyl jistý proč. Ale jsem ráda, že tato část nás mate všechny hromadně. -směje se-
Feliska: Aha, to jsem vůbec nepostřehla.
Olivia: Myslíte si, že třetí dítě z nemocnice byl slavný vůdce druhé party – Johnsoňák?
Feliska: Jo, to jsem si celou dobu myslela.
Marylin: Jsem ráda, že nejsem jediná zmatená! Ale takhle jsem to pochopila taky, právě díky seriálu, kde je to rozvedenější.
Olivia: Když už jsme u toho seriálu. Ty, co viděly, zeptám se na dojmy, zda jsou spokojené s adaptací. Rovnou ale přeskočím k druhé řadě – a teda, mám dovoleno prozdradit spoiler?
Marylin: Já druhou neviděla! – panikaří –
Olivia: Pokud bez spoileru, taky si poradím.
Marylin: Ale jako za mě asi můžeš. – směje se –
Feliska: Já neviděla žádnou!
Olivia: Tak já si teda dovolím spoiler. Kdo nechce, utíká pryč! – směje se – Ona totiž druhá série už nemá, o co se z knihy opřít a tak si jede svoji vlastní dost random linku. Každopádně, řekněme to takhle. To, o čem se fanoušci knihy dohadují, bylo v druhé sérii potvrzeno a pusa s vyznáním lásky mezi čertem a andělem padla. Co vy na to?
Feliska: Ne! Proč! Proč nemůžou prostě bejt přátelé?
Marylin: Já bych je taky radši viděla jako dva přátele. –povzdechne si– Přátele, kteří se znají věky, kterým na sobě záleží, kteří spolu rádi tráví čas, kteří jsou ochotní jeden pro druhého riskovat… Myslím si, že lidé, nebo v tomto případě nelidské bytosti, mezi sebou mohou mít skvělou chemii, i bez toho, aby v tom byla romantika nebo fyzická přitažlivost.
Co tím chci říct je asi to, že mi to přijde jako něco, co vzniklo spíš kvůli fanouškům, než kvůli čemukoli jinému. A že tahle tendence (ne)lidi v příbězích romanticky párovat mi občas přijde zbytečná a navíc.
A to říkám jako čtenář, který romantikou rozhodně nepohrdá. – dodá a zasměje se – Jen… přátelství má také svou krásu, no ne?
Tery: Já nevím, co si o tom myslet. Stát se to může. Ale chápu, že z toho potřebovali ještě něco vyždímat.
Feliska: Jo, já si myslím, že přátelství by prostě stačilo.
Olivia: Já z toho osobně taky žádné velké nadšení neměla. Každopádně, třetí série se prý chystá, tak uvidíme. Třeba to ještě bude mít nějaký vývoj, kvůli kterému to bude stát za to. Na závěr vás poprosím už o jediné, a to o jednu hlášku, citát, myšlenku, co vás v knize oslovila nebo zaujala. Rovnou prozradím, že moje oblíbená jsou mrtvé velryby. Uplatňuju to i v běžném životě dnes a denně.
Feliska: Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Taky používám dnes a denně.
Marylin: Co mě zaujalo? – Vytáhne knížku, a ta se skoro sama otevře na stránce s podobiznou Crowleyho – Ehm, nejvíc mě zaujal tento citát: „Když pak Crowley prohlížel prvních padesát kilometrů dohotovené dálnice, prožíval ten hřejivý pocit dobře vykonané zlé práce.“ – strašně nenápadně zakrývá Crowleyho a ukazuje na druhou stránku – K té se pravidelně vracím, dá se o ní hodiny přemýšlet! – vítězoslavně se usměje a otře si pot z čela –
Tery: Velryby si nepamatuju, ale moc se mi líbilo Adamovo: „I don’t see what’s so triffic about creating people as people and then gettin‘ upset cos‘ they act like people. …Anyway, if you stopped tellin‘ people it’s all sorted out after they’re dead, they might try sorting it all out while they’re alive.”
Ale návod na pěkné pokojové rostliny se mi taky líbí, jen nemám to srdce ho zkusit. – směje se –
Olivia: Cokoli na závěr závěru, o co byste se chtěly ještě podělit?
Feliska: Ne. – usmívá se –
Marylin: –zavrtí hlavou–
Tery: Já chci ještě zmínit, že se mi ta kniha ze začátku moc nelíbila a ani styl psaní mě moc nenadchnul, ale přece jen jsem si tam našla to svoje. Líbilo se mi, že se jedná o tzv. feel good četbu, té si poslední dobou hodně vážím, protože dle mého názoru je těžší jí psát.
Olivia: Svatá pravda!
Než se s vámi touto moudrostí rozloučíme, dovoluji se vám předložit krátkou anketu. Budeme rádi, když se o svůj názor podělíte i v komentářích.
Co vy a Dobrá znamenení?
Pro Žlutého Trimela
Felicitas Frobisherová, Marylin Cuthbert, Mia Broccoli, Olivia Wines aTery Poe

Dobrá znamení a další knihy od Gaimana mám moc ráda. Od minuleho pondělí a objevení teto kauzy http://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/spisovatel-gaiman-celi-obvineni-ze-zneuzivani-fanousci-citi-rozcarovani-rika_2501170933_mst
Jsem rozpolcená, dělit dílo od autora?
Jak to vidíte vy?
No to snad… Ach jo. Já jsem u toho vždycky úplně… rozčarovaná, smutná a nešťastná. Přijde mi, že je toho poslední dobou čím dál a víc a úplně všude – a právě i u autorů, která mám ráda. Co si budeme, sama moc nevím, co s tím a jak s tím naložit. V první řadě před tím v žádném případě nezavírat oči, to je pro mě asi hlavní. To, že ty příběhy jsou ale krásné, se ale nemění. Takže zatím to mám nastavené asi právě určitým oddělením díla od autora, s tím, že čtu pozorněji a dávám si pozor na červené majáčky v hlavě. Jak ale říkám, hotová s tím nejsem a jediné, co vím určitě, je, že mě to neuvěřitelně štve a mrzí.
Já to mám úplně stejně, tenhle případ mi ale přišel o to horší, že mi přišlo, že v jeho príbězích je hromada skvělých ženských hrdinek 😢