Den jako každý jiný. S rozvahou si to kráčíš dlouhou chodbou na ministerstvu, tvoji mysl zaměstnávají zásadní životní otázky, jako který papír ještě musíš vyplnit, co přesně znamená nesmrtelnost chrousta, a v neposlední řadě, co si dáš ke svačině, když tu najednou PRÁSK! Rána horší jak řev huláka o půlnoci, až nadskočíš. Původce oné rány je přímo před tebou – kolegyně Karot vyběhla z výslechové místnosti, jako by jí za patami hořelo. Rána byla od dveří, které sice nikomu nic neudělaly, ale očividně skvěle posloužily k vybití frustrace. 

„Grrrr!“ zařve Karot, divoce gestikulujíc. Ač to není příliš jasné prohlášení, znáš ji už natolik dobře, že naprosto přesně víš, která bije. „Zase se ti přišel přiznat Arnoštek Zakouskrček?“ zeptáš se jí s pochopením. „Kdo jinej! Tentokrát se přiznal ke krádeži tří kuřat. Kuřat! To je tenhle týden už potřetí! Co s ním mám jako dělat? To je pokuta za krádež drůbeže, další hodina na terapii pro vlkodlaky a pozítří ho tu mám zase! No a podívejte se na to!“  křičí, zatímco ti mává před nosem něčím, co s největší pravděpodobností bude ono zakousnuté kuře. Omotané rudou mašlí. „Tohleto mi dovlekl?! No chápeš to? To je výsměch, výsměch!“ rozčiluje se kolegyně, až má její tvář stejně rudou barvu jako ona urážející mašle na nebohém zvířeti.  „Tak, můžeš si udělat vývar, na nervy,“ zkusíš zlehčit situaci, ale pohled, kterého se ti dostane, tě div nezabije na místě. „A jo, promiň. Ty vlastně maso nejíš,“ snažíš se to zachránit, ale je pozdě. Karot si to zuřivě valí po chodbě pryč.

Najednou uslyšíš z vyslýchající cely tichý pláč. Přepadne tě neblahé tušení. Tiše otevřeš dveře od výslechové místnosti