Mrzimor je ledacos – jasná volba pro nováčky to ale většinou nebývá (proto taky ty náhodné náborové letáčky, že jo). Jak jsme přišli k nové šikovné jezevčici Vardě a co s tím mají společného Vontové? Čtete dál.

Milí moji jezevčí spolužáci,

jsem tu mezi vámi teprve krátce, ale možná jste si mě už při nějaké katastrofě všimli. Já jsem ta, co trefila sněhovou koulí soví poštu, ta, co v Zapovězeném lese trhala chráněné kytky pro maminku, a nebýt vás obětavých spolužáků – nejspíš bych tam zůstala jako další lesní bubák, jsem také jedna z rebelek, co se pokoušela neúspěšně ukrást z učitelského stolu aspoň malý hrnek kávy a skončila za trest proměněná jako skřítka.

Hned po zařazení do koleje, ještě v noci z 6. na 7. února jsem posílala několik sov rodičům a kamarádům, že mě Moudrý klobouk zařadil do Mrzimoru.

Druhý den u první snídaně u žlutého stolu jsem dostala pár odpovědí. Velmi mě zaskočily. Většina lidí mě, zcela nepochopitelně, „litovala“. Že prý jsou v Mrzimoru ti nejhloupější truhlíci bez ambicí – takoví ti, co se na nic nehodí, a jestli radši nechci ze školy odejít. Měla jsem slzy v očích. Vůbec jsem nevěděla, jak odpovědět. Pak jsem ale zvedla hlavu a dívala jsem se na žlutou výzdobu Velké síně. Výzdobu v barvách posledního vítěze školního poháru. Hloupí truhlíci bez ambicí by asi těžko vyhráli školní pohár. Tenkrát jsem kamarádům „za zdí“ neodpověděla.

V dalších dnech se několik mrzimorských spolužáků opatrně ptalo, jestli jsem opravdu chtěla sem a jestli nejsem zklamaná. Cítili potřebu mě „utěšovat“ a vysvětlovali mi, že je Mrzimor fajn kolej.

Teď se konečně se dostávám k tomu, jak to vlastně bylo.

Ve dnech těsně po přijetí do Bradavic jsem (zatím lososová) bloudila po hradu všude, kam mě paní Norrisová pustila. Pročítala jsem školní časopisy a sledovala dění ve Velké síni. Od rána do večera jsem přemýšlela, co řeknu, až se mě Moudrý klobouk zeptá…

Chci do Nebelvíru? Mám v Nebelvíru kamarádku, která mě přiměla podat si přihlášku na tuhle školu. Bylo by fajn být na koleji s ní. Jenže – Nebelvír se stal po válkách s Pánem zla hodně prestižní záležitostí. Určitě je hodně těch, co chtějí do Nebelvíru jen proto, že z něj pocházejí nejznámější bojovníci proti Pánovi zla. Chci se strkat a cpát v davu senzacechtivých? Rozhodně ne!

Chci do Zmijozelu? Jeden kamarád mi řekl, že Zmijozel je prostě „cool“. Ve Zmijozelu mají být ti vytrvalí, co dokáží dosáhnout svých cílů. Jenže – vždyť já ani nevím, jaké cíle mám, a důslednost a tvrdé lokty také nevlastním. Budiž Zmijozelu přičteno do plusu, že jsem se při čtení jejich časopisu asi nejvíc smála.

Co Havraspár? Havran je moje erbovní zvíře z dob, kdy jsem krátce působila ve skupině historického šermu. Jenže – v Havraspáru mají být ti nejchytřejší. Vážně se tak cítím? Ani náhodou! Mohlo by se mi stát, že budu nakonec ta nejhloupější. Havraspárský časopis se mi zdál nejméně veselý a jeho grafické provedení moc temné.

Když mi dva dny před Rozřazovací slavností, na večeři u rodičů, spadnul na hlavu ze skříně plyšový jezevec mojí neteřinky, začala jsem tušit, co Moudrému klobouku řeknu.

Mrzimor – kolej s nejmenší „reklamou“ ve světě kouzelníků i mudlů. Většina z mrzimorských studentů jsou určitě ti, kteří Moudrému klobouku řekli, že je jim jedno, kam je zařadí. Studenti, kteří chtějí hlavně studovat a užít si Bradavice a nezajímá je tolik, jakou šálou se budou ohánět na procházce v Prasinkách, a kolik slečen a mládenců se po nich otočí. Budou to pohodáři a kliďasové. Mají krásný časopis a jezevec je úžasné zvíře. Na pohled roztomilý, dokáže prospat celou zimu, ale když ho někdo vytočí, nestačí před ním utíkat.

Jako malá jsem hodně četla knížky od Jaroslava Foglara. Z těch dob mám schovaný jeden malý poklad. Těsně před Rozřazovací slavností jsem vytáhla z šuplíku krabičku, vyňala z ní skleněný žlutý „vontský“ špendlík, který jsem kdysi nosívala a připnula jsem si ho na hábit.

Zavřela jsem oči a Moudrému klobouku jsem neřekla vůbec nic. On je přeci ten Moudrý. On ví. Musel si toho špendlíku všimnout sám…

Když jsem si poprvé sedla ke stolu rozesmátých žlutých, kteří mě vítali, moje první věta zněla: „Žlutá je barva naše…,“ k mému velkému překvapení jeden student (omlouvám se, v tom chaosu a spoustě dojmů jsem si nezapamatovala jméno – snad se sám přihlásí) okamžitě dopověděl:

„… neprozraďme nic, co víme. Mlčenlivost chrání nás.“

V tu chvíli jsem věděla, že jsem v Mrzimoru opravdu správně a mezi lidmi se stejnou krevní skupinou.

Žlutou.

Za první měsíc pod laskavým vedením své skvělé patronky Ellen Susan Blue, jsem se v tom jen utvrdila.

Těším se na další dobrodružství s vámi pod žlutočernou vlajkou.

Pro Žlutého Trimela

napsala Varda Elisabeth Rývorová, ilustrovala Elvíra Zlomocná