Když jsem si dávala přihlášku na školu, těšila jsem se mimo jiné i na to, že budu hrát famfrpál. Velmi mě zklamalo, že jako prvňák nemůžu trénovat sama, ale jen pod dohledem starších na kolejních trénincích. Možná proto jsem ani moc neřešila blížící se ŠFM. Jenže pak mi kapitánka Felicitas řekla, že sice nemůžu trénovat sama, ale že nevidí důvod, proč bych na mistrovství nemohla nastoupit aspoň jako náhradník náhradníka záložních náhradníků.

Nadchlo mě to a vyděsilo zároveň. Okamžitě jsem zahájila přípravy. Napřed jsem, jako každá rozumná osoba ženského pohlaví, zamířila do Příčné ulice a vyměnila svou famfrpálovou výstroj z druhé (možná i třetí) ruky za fungl nové nejmodernější modely. Feliska sice říkala, že si můžu půjčit věci z kumbálu, ale kdo ví, kdo to měl přede mnou na sobě, že ano. Utratila jsem všechny galeony, které jsem si šetřila na kartičky z čokoládových žabek. Akorát na koště mi nezbylo. Kapitánka říkala, že moje Sladká Poletuška, kterou jsem dostala od babičky ku příležitosti nástupu do prvního ročníku, na zápasy opravdu nestačí. Musím ještě vybarvit hezkých pár omalovánek a složit několik desítek puzzlíků, abych si vydělala na vlastní Forcer.

Když jsem se s uspokojením prohlížela v zrcadle, teprve mi došlo, že vůbec nevím, jak takový opravdický zápas vypadá, a že bych se měla jít na nějaký aspoň podívat, než nastoupím do reprezentace.

V neděli osmnáctého května jsem si tedy přivstala a vyrazila na hřiště. V devět hodin začal zápas Havraspáru proti Zmijozelu. Nevěděla jsem komu mám fandit, šla jsem tedy neutrálně v naší žluté barvě. V té modrozelené záplavě jsem si připadala jako první jarní pampeliška. Ani mě moc nepřekvapilo, že jsem dorazila z Mrzimoru jen já sama. To víte, nic menšího, než požár školní jídelny by jezevce takhle po ránu z nory nevyhnal. Jsem nováček, takže nemám jezevčí zásady ještě tak zaryté za nehty – totiž za drápy.

Na hřišti panoval děsný chaos a kravál, všichni se oblékli do modrého nebo do zeleného, dokonce i profesoři. Zahlédla jsem jen pár červených studentů z Nebelvíru, ale ti vypadali spíš na to, že si přišli jen pro něco na zub, než že by chtěli fandit. U stánku madam Rosmerty postával možná větší dav než na tribunách. Zahlédla jsem tam i madam Mayu Prinz, ředitelku zmijozelské koleje. Kupovala si, podle barvy, nějaký čaj. Voněl trošku jako to, co moje babička dává do povidlových buchet. Zábly mě nohy a řekla jsem si, že čaj na zahřátí je dobrý nápad, ale madam Rosmerta mě vůbec neposlouchala a strčila mi do ruky místo čaje škrkničku v čokoládě.

Zápas začal. Hráči obou týmů nasedli na košťata a vystartovali nahoru. Dost mě překvapilo, že si nikdo nevšiml, že nenastoupili chytači. Jeba z Havraspáru si šla dokonce místo hry, klíďo píďo, ke stánku pro lízátko.

Všichni, kdo zrovna něco nežvýkali, křičeli jako pominutí. Litovala jsem, že jsem si nekoupila klapky na uši. Pár fanynek z obou týmů si půjčilo, (asi od skřítků) takové ty chlupaté prachovky v modré a zelené barvě, a teď s nimi mávaly a nacvičovaly nějaké tance na přivolání deště.

Brzy začaly padat góly. Děsně rychle. Hadi vůbec nechtěli Havranům půjčit camrál. To od nich vážně nebylo hezké. My z Mrzimoru si při tréninku camrál vždycky půjčujeme.

Madam Maya si došla pro další čaj a Sarin Coyle z Nebelvíru si nacpal kapsy dobrotami ze stánku a zmizel ze stadionu s výmluvou, že je termínová neděle. Slečna Bibi ze Zmijozelu ze sebe sypala jednu veršovánku za druhou. Bohužel jsem si nevzala notýsek, abych je zapsala. Tak tedy aspoň nějakou:

„Zelená je tráva, famfrpál je hra

a být u Rosmerty, je věc nádherná.

Vidět goool nám chuť podpoří,

všichni hráči po pádu ať se zmátoří.“

Do toho svítily kolem hřiště transparenty s nápisy „Hadi do toho“ a „Havrani do toho“ a podobně.

Madam Maya si dala další čaj. Konečně se zahřála. Tváře jí zčervenaly tak, že vypadala spíš jako ředitelka Nebelvíru.

Pak odpálila modrá odrážečka potlouk proti zelené střelkyni tak, že ji shodila z koštěte. Neptejte se mě, jak se jmenovaly, s těmi přilbami a brýlemi vypadají všichni jako velké, modré a zelené masařky. Muselo to děsně bolet. Strašně mě to vyděsilo, ale všichni se tvářili, že je to normální. Já jsem si až do teď myslela, že jsou všichni odrážeči ti hodní, co chrání ostatní před zlými potlouky. Učila jsem se to na tréninku. Proto jsem chtěla být odrážeč, aby mě měli všichni rádi. Teď nevím, jestli je to dobrý nápad.

Změním kariéru, budu radši brankář. Zaslechla jsem na tribuně nějaký plán o tom, že se brankářům domluví zvýšené porce jídla, aby dokázali tělem zatarasit všechny tři obruče najednou. Jo, to by se mi taky líbilo. Jak jsem na to pomyslela, dostala jsem hlad a musela jsem si dojít pro párek v rohlíku. U stánku jsem se míjela s madam Mayou a jejím novým čajem.

Rámus nepřestával a surově se chovali úplně všichni odrážeči, modří i zelení. Fakt, že jo. Hanba. Vůbec nikdo proti nim nezasáhl.

Fronta u Rosmerty se nemenšila. Po tom svátku obrazů, kdy bylo jídlo ve Velké síni jen namalované, měli všichni pořádný hlad.

Teprve ve třicáté minutě, když už Zmijozel vedl 60:0, nastoupili konečně i chytači.

Možná, že nebudu ani brankář, ale chytač. Kdekdo je obdivuje a nikdo neřeší, že půlku zápasu proflákají a zbytek si jen tak poletují a nic nedělají. Nejsem jediná, kdo si toho jejich ulejvání všimnul. Minimálně všechny odrážeče (modré i zelené) to muselo naštvat taky, protože se na chytače hned soustředili a odpalovali na ně potlouky jeden za druhým.

90:0 a madam Maya si dává další čaj. Obdivuji její močový měchýř.

Pak se spustila vlna protestů proti oficiálnímu komentátorovi. Já jsem si všimla už na kolejním tréninku, že si občas plete jména hráčů a říká nesmysly, ale že si na to nedá pozor ani při oficiálním zápase…?

100:0 a padesátá minuta. Madam Skylar Blair mává nad hlavou plyšovou zlatonkou. Asi proto, aby si chytači konečně vzpomněli, co se po nich chce.

120:0 pro Zmijozel. Fanoušci zahájili souběžnou soutěž ve veršovánkách. Díky tomu jsem aspoň matně začala tušit, kdo to vlastně nad hřištěm zrovna létá. Například slečna Irenne Lois z Havraspáru volala:

„Eilonwy je tajná zbraň, Zmijozele teď se braň!“

Slečna Bibi jí kontrovala:

„Avastie má postřeh hadí, Zlatonku k chycení svádí.“

Ovšem obě je překřičela madam Inees:

„Lesklé peří v modři září, soustředění v jejich tvářích.

Avšak had se jen tak nedá, diváky z tribuny zvedá…“

Madam Maya si dává šestý čaj. Konečně jsem vyrozuměla z nabídky na tabuli, že se jmenuje Ohnivá whiskey. No jo no, hadi jsou studenokrevní, musí se zahřívat, jak se dá. Dokonce i madam Inees si toho všimla a okomentovala to:

„Hadí kůže, peří ptačí, to nám dneska vážně stačí.

Zelená se s modrou střídá, Mayuš s whiskey všechno hlídá…“

140:0 –  ozvaly se další protesty proti komentátorovi. Pan Claps Crabs zabránil jeho lynčování s nasazením vlastního zdraví. Nechápu proč. Komentátor mi připadá z celého zápasu jako nejslabší článek.

Pořád jsem tu jediná ve žluté barvě. Už jsem z toho dost nervózní. Navíc ani v šedesáté páté minutě ještě nevím, komu fandit. Proto radši postávám na neutrálním území u stánku.

Na zemi, při nedobrovolném přistání na hlavu a jiné části těl, se už vystřídali snad všichni hráči. Léčivé lektvary tečou proudem. Myslím, že i zelení jsou už pod dresy modří. Přemýšlím, proč jsem vlastně tak moc chtěla hrát famfrpál, nemůžu si vzpomenout. Zvlášť děsivě působí slečna Ruby (odrážečka Zmijozelu). Sundává jednoho protihráče za druhým jak sousedovic kočka hrnky z police. Madam Maya si nese sedmý ohnivý čaj. Oči se jí podivně třpytí. Že by věděla něco, co ostatní ne? Myslela bych si, že věští výsledek zápasu z čajových lístků, ale tenhle čaj je rozpustný, žádné lístky jsem ve sklenici nezahlédla.

Na tribunách hluk nepolevuje, pouze hlasy fanoušků se trochu mění. Začínají krákat už i hadi.

Osmý čaj pro kolejní ředitelku Zmijozelu.

Pak přišla sedmdesátá pátá minuta a stadion se zatřásl. Všichni jásali a já jsem pochopila, že je konec hry, ale vůbec jsem nemohla rozklíčovat, kdo vlastně vyhrál. Slečna Enola střelila patnáctý zmijozelský gól a těsně na to chytila slečna Eilonwy zlatonku pro Havraspár.

150:150. Můj táta by řekl: „plichta“.

S překvapením jsem zjistila, že chraptím také. Musela jsem při zápase něco křičet. Ale co? Vžďyť pořád nevím, komu jsem fandila… Nevadí, hlavně, že jsem fandila, dokonale jsem pochopila pravidla, a okoukla lstivé taktiky Havranů a Hadů. Můžu již brzy hrdě nastoupit do boje za svou kolej.

Jak to říká naše kapitánka Felicitas Frobisherová?

Jo, už vím:

Pro Žlutého Trimela

Varda Elisabeth Rývorová