Během března se určitě stala spousta věcí, ale pro náš příběh je nejdůležitější, že někoho napadlo, že bychom mohli utužit mezikolejní vztahy a vydat se do lesa s modrými. Můžeme se dohadovat, koho to jako prvního napadlo, koneckonců někoho obětovat je vždycky zábava. Můžeme hledat výmluvy, proč jsme se vůbec na tuto hromadnou výpravu vydali – ale všichni dobře víme, že slabomyslnost je tu hojně rozšířená, tak bych to radši dopodrobna nerozebírala. Podstatné je, že se skupinka… řekněme odvážných… vydala do Zapovězeného lesa na společnou výpravu Mrzimoru s Havraspárem.

Chaos se rozpoutal už na samém začátku, a to jsme ještě ani nestačili zkontrolovat docházku. Meningitida se vůbec nezabývala posčítáním svých úspěšně nakažených obětí, ale rozpustile poskakovala a chytala sněhové vločky. Nově příchozí zdravili jeden přes druhého, dorazilo i jedno modré NiC – netuším, jak se takové NiC započítává do docházky, když tu vlastně NiC není. Každopádně mělo tohle velké NiC parohy – neptejte se mě, ptejte se modrých – a Meningitida si na ně hned zavěsila čapku.

Další šok mi způsobil Darwin, když způsobně nepřišel, ale vprdolil se. Mé prdolící schopnosti jsou – obávám se – nedostatečné, takže úplně nedokážu popsat, jaké to je, když se někdo vprdolí. Mám představu, že tělesné proporce musí tento způsob vyskytnutí se nejprve umožnit, a posléze tedy vecpeme do sdíleného prostoru své nadměrné pozadí, pak zbytek těla, a teprve potom pozdravíme.

Možná si můžeme myslet, že je to trošku nezdvořilé, ale pokud přijmeme jako pravdivý postulát, že prd je marný pokus přírody naučit zadek mluvit, možná je štěstí, že Darwin nezdravil okamžitě.

Zaznamenala jsem i Kathryn, která zdravila tak nadšeně, že jsem si říkala, čím se na cestu občerstvila. Vzápětí navíc všechny okolo ohrožovala lucernou, když se nám pokoušela zamávat. Naštěstí k újmě na zdraví, ani na životech nedošlo. Felíska ještě vyjednávala s naší Naimou, jaké máme povolené ztráty. „Žádný!“ odpověděla Naima rázně. „Jak jako – žádný,“ snažila se Felíska moc nedávat najevo těžké zklamání. „No žádný ztráty,“ přitvrdila Naima. „Všichni se vraťte v pořádku a celý,“ upřesnila a pátrala ve Felísčině výrazu, jestli to opravdu, ale OPRAVDU(!) pochopila. „Felí, já tý Naimě nerozumim, ty jo? Jsme jen slabé ženy, ztrátám prostě nedokážeme zabránit. Rozhodně ne. Určitě. Zcela jistě. Uhm. Stopro,“ rozjímala jsem. „Elvíro!“ varovala mě důrazně Naima, patrně proto, že členem výpravy měla být i její zcela vlastní sestra. Pokrčila jsem rameny. „Felíska se tak moc chce ztratit, že se ptá na povolené ztráty?“ smála se Ayuš. „Doufala jsem, že ztratíme někoho jinýho,“ odpověděla jí Felíska a mrkala uplně nenápadně směrem ke mně.

„Elvíra jde taky?“ pronesl Darwin s takovým despektem, že jsem si vzpomněla na jeden mudlovský film, S tebou mě baví svět, a slova: „Ježiš, on jede taky Mates!“ Darwin pak dodal: „Trochu se bojím, aby mě omylem v tom lese nebodla větvičkou do oka,“ a já si říkala, jakým myšlenkovým pochodem došel k tomu bodání větvičkou. Jako zajímavý nápad, určitě. „Darwine, neboj, ta bude zaměstnaná hlídáním Bloom. Jako my všichni,“ vzdychla Felíska s vědomím těžkého břímě na krku. „Zdála se mi noční můra, ve které přesně tohle udělala, a pak běhala po lese, a křičela, že spravedlnost je slepá,“ objasnil vzápětí Darwin celou tu záhadu. „Darwine, neboj,“ zopákla jsem to po Felí a doufala, že jsem trefila dostatečně starostlivý tón. „Na bodání do oka bych silami určitě neplýtvala,“ uklidňovala jsem ho. „Máš určitě lepší partie,“  křenila jsem se.

A zatímco madam Ginevra hledala mrzimorský seznam účastníků, který jakýmsi -ehm- nedopatřením skončil na stole madam Barb, spustila se debata o vhodném oděvu na takovou výpravu. Naše Bloom hodlala jít původně v šatech a na šteklích, prý ať si klidně zmrzne, když to bude stylové, ale kolejní dinosaurus naštěstí včas zasáhl a přinutil ji navléci něco méně stylového, zato však z turistického hlediska přijatelnějšího.

Kontrola docházky se ještě ani pořádně nerozjela a Darwin už vybalil sváču. Bloom i Fury okamžitě zavětřily a vydaly se ke zdroji. „Ahoj, Darwine, víš, že to naprosto skvěle voní?“ pronesla Fury a žádostivě pozorovala Darwinův chleba ve váju. „Máš ještě chleba?“ dotázala se Bloom otrle, když zaujatě zírala, jak Darwin spokojeně ukusuje, a nasucho zapolykala. „Mě Naima nenechala ani navečeřet,“ objasnila nám. Týda už byla asi po večeři, protože jen pobaveně sledovala Darwina v obklopení chlebožroutů.

Madam Ginevra po svačince pokukovala samozřejmě také a hned škodolibě hlásila při kontrole seznamu: „Žlutá linie začíná… hladovou Bloom Maximoff.“ Někdo čekal v místnosti se žádankami, někdo si ještě ani nepožádal o vstupenku, někdo zaujatě diskutoval se spolužáky, někdo se musel vzdálit. Snad to nebylo po chlebu ve váju. V každém případě pak už madam Ginevra jen vyčerpaně přepočítavala cirkus (její slova) a hned vykřikla: „Felísku vidím! Byť je dnes nějak potichu,“ zamumlala si pro sebe, ale MY TO SLYŠELI! „Mně došla slova,“ ozvala se znaveně Felíska, která se celou dobu snažila zorganizovat žluté neposluchy. „Cha! A to jsme ještě nezačali!“ komentovala to okamžitě madam Ginevra škodolibě. Přiznám se, že jsem skutečně šokovaně žasla, že Felísce opravdu došla slova (FAKT DOŠLA!) – tichá Felíska je úkaz, ke kterému dochází jednou za deset let. A já byla při tom! „Šetřím síly na výpravu,“ vysvětlovala hned Felíska s vidinou ztráty své ukecané pověsti. „Doufám, že Bloom bude tentokrát šlapat sama,“ dodala ještě při vzpomínce na minulou výpravu, kdy si Bloom zajezdila na dinosaurovi.

„Poberte si svá fidlátka a vyrážíme! Dneska nás čeká spousta práce,“ oznámila nám madam Ginevra a nasměrovala se k lesu. „Pokud tam zůstaneme, máme aspoň zelí,“ upínala své naděje – zřejmě – k zásobám jídla Týda. „Hlady nebudeme,“ jásalo modré NiC a pohodilo parohy, div nenapíchlo Darwina. „Práce?“ pronesl Darwin rozrušeně a zakuckal se chlebem. „O práci ale nebyla řeč teda jako,“ rozhořčila jsem se a přemítala o právech dětí. „Práce? Ale o práci nikdo nic neříkal!“ přidala se hradní Brokolice. „Tak snad si nemyslíte, že jdeme jako na procházku,“ objasnila nám situaci madam Ginevra. „No… nemyslíme?“ tipovala správnou odpověď Aya. „To bude určitě nějaká past od Naimy,“ dumala Bloom. „Já s prací počítám,“ řekla snaživě Niki a vydala se k bráně do lesa, kterou právě naše madam otevřela.

„Těžkým terénem můžeme jít kdyžtak jako kozy – po čtyřech,“ navrhovala Felíska a se zalíbením vzpomněla své nejoblíbenější zviřátko z poslední doby. „Já osobně cestuju v kotli,“ zubila se Jeba a já si říkala, jestli tím myslí, že je jako předvařená nebo co. „Jebo, ty myslíš na všechno! Máme chleba, potenciální zelí,“  jásala Týda. „No, taky můžu vyčarovat zelí,“ objasnila nám Jeba. „Ale radši bych si dala ten chleba ve váju, co zmiňoval Darwin,“ doplnila a nenápadně se olízla. „Tak ten už má listinu čekatelů,“ usmála se uštěpačně Týda při pohledu na Darwina v obklopení hladovců. „Ayo, ještě mám, udělal jsem jich víc pro případ, že bychom zapadli,“ vysvětlil nám Darwin. Myslí na všechno, ten náš chlapec.

„No moment – v jakém kotli?“ vyhrkla náhle madam Ginevra. „V Jebině, madam,“ culila se Týda. „V kotli plném štěstí přece,“ poskakovala nadšeně Aya. Madam Ginevra otevřela a zavřela pusu, ale jestli měla nějaký komentář, nějak ho asi zapomněla říct, což se dá v jejím věku pochopit. Promnula si vrásku mezi obočím, dostala svůj otřesený organismus opět pod kontrolu a vykročila po stezce do lesa. Týda se sice zas pokoušela snaživě šplhat a tvářila se stejně pohoršeně jako madam, ale s pohupující se pandou na hlavě to úplně nevyznělo, jak asi mělo.

Když jsme procházeli branou, jen jsem ještě zaslechla madam Ginevru mumlat: „Čtrnáct účastníků… Kam jsem to dopracovala.“ Bylo mi jí skoro až líto. Vzpomněla jsem si však na avizovanou práci a soucit mě rychle přešel. Jeba to zaslechla asi také, protože okamžitě řekla: „Tak v tomto počtu jsou ale ztráty aspoň akceptovatelné,“ a culila se, patrně proto, že si nepřipouštěla, že i ona s kotlem by mohla být onou přijatelnou ztrátou. „Nám Naima ztráty zakázala,“ oznámila Felíska. „Ale já ji přece neslyšela,“ doplnila zlověstně a obhlédla si žluté stádečko.

Sešli jsme k lesní cestě mezi stromy, ozářené všudypřítomnými modře svítícími houbami. Všechno bylo stále zakryto tenkou vrstvou sněhu a tu a tam odrážely světlo ledové rampouchy. „Žjů,“ vydechli jsme všichni nad tou nádherou. Darwin se pořád cpal chlebem a žádostivě okukoval houby. „Ty houby, prosím vás, nejezte,“ varovala nás okamžitě madam Ginevra, když si všimla Darwinova zájmu. „Vypadá to pak blbě. Odloupnout si trošku můžete, ale nejezte to pak ani tajně,“ ujišťovala se madam, že pokyny opravdu vnímáme. „Jak jako, že to blbě vypadá?“ zajímala se okamžitě Bloom, které na její imidž opravdu záleží. „Svítili bychom taky?“ vyjekla najednou nadšeně. Aya si nenápadně odloupla houbičku. „No, asi pak budeš modrá… takže blbě… ale my jsme zvyklí, my jsme modří pořád,“ zhodnotila to spokojeně Ayuška. „Bloom, prosím, nezkoušej to, víš, že na tebe máme dávat pozor,“  pronesla důrazně Felíska.

„Felí, asi jsme ztratily Brokolici,“ oznámila jsem. „První ztráty, nikde není. Jak tohle vysvětlíš Naimě, to teda nevím,“ oznámila jsem. „Počkej, jak Brokolici?“ zarazila se Felíska. „Napřed jsem chtěla ztratit tebe, Miu až potom,“ vyhrkla Felíska zděšeně. Snažila jsem se tedy hned ztratit, abych udělala vrchnímu dinosaurovi radost, ale nezdařilo se mi to kvůli Candy. „Nikam, tady budeš,“ houkla na mě a čapla mě za flígr. „Ta ztráta bude na Felísku, to ona se totiž furt vyptávala, kolik jsou povolené ztráty,“ vysvětlovala Ayuš. „Koukněte se k Jebuš do kotle, jestli se tam už Mia nerozpouští na polívku,“ navrhla hned Candy, když si uvědomila, že modří se přišli do lesa asi hlavně najíst.

Mezi stromy se v šeru krčila zakuklená postava, která ve světle dopadajícím z luceren nevypadala vůbec přátelsky. „Není to Mia?“ zašeptala Týda. „Voldemort,“ vydechla omráčeně Bloom. „Nestraš!“ vyjekl Darwin. „Nebo dementor,“ zaculila se Bloom na klepajícího se Darwina. Madam Ginevra se zahleděla ke stromům a sáhla po hůlce. Všichni zmlkli. I těm nejméně chápavým z nás už totiž došlo, že ta divná postava by mohla opravdu představovat nebezpečí. Napětí houstlo. Postava se zvedla od hromádky sněhu a pozvedla vlastní lucernu. Naše modré NiC se okamžitě pokusilo také dramaticky zasvítit, aby bylo jasné, že nejsme žádná ořezávátka!

„Hele, madam Žába,“ pronesla najednou nadšeně Felíska a snažila se všem vsugerovat, že vůbec nehádala, ale na svůj věk prostě skvěle vidí. „Jé, to divný strašidlo je madam Lecterová,“ vykřikl s úlevou Darwin a nacpal si do pusy půlku dalšího krajíce chleba ve váju. „To bude spíš bubák,“ rozjímala Bloom. „Někdo se bojí paní učitelky,“ zahihňala se. „Určitě Darwin, to je strašpytel,“ ujišťovala nás vrchní hradní choroba. „Neměla by se teda pro jistotu nějak prokázat?“ prodralo se ke slovu hradní NiC. „No ať víme, že to je skutečně madam Žába?“ doplnila. „Zkuste někdo sníst čokožábu a uvidíme hned,“ poňoukala Týda. „Tak já ji vyzkouším,“ zachraptěl Darwin, zřejmě ještě v šoku z toho, že byl nazván strašpytlem. Otočil se k podivné osobě a rázně, skoro úplně bez zachvění hlasu, pronesl rychle: „Tuhlejsemmělčokožábuceloujsemjisněd!“ Podivná osoba se na něj zamračila. „Je to ona, tenhle pohled by ani bubák nedokázal napodobit,“ zašeptal Darwin Týdě.

„Já už myslela, že nepřijdeš,“ pokárala druhou madam první madam. „Jak nepřijdu? Jsem tu celou dobu, nechala jsem ti z druhé strany seznamu vzkaz,“ objasnila madam Barb. Madam Ginevra sáhla po lejstru. „No jo,“ vyhrkla s úlevou a pleskla se po lebi, až jí sníh pronikl i tam, kde zatím nebyl. „Vedu čtrnáct kousků,“ oznámila pak madam Barb. Přiznám se, že mě to trochu znepokojilo, protože ten tón mi připomněl Darwina, když oznamuje, kolik mu zbývá chleba ve váju. „Kousků?“ ozvala se hned dotčeně Bloom. „To zní, jako bychom byli nějaké jídlo,“ doplnila. „Noo,“ zašklebila se na to madam Barb a mé znepokojení rostlo.

~ Pokračování příště ~

Pro Žlutého Trimela

Elvíra Zlomocná