Ve vesnici je neobvyklé ticho – pokud se tedy nepočítá štěbetání babek na náměstí, bučení krav a pípot všemožné drůbeže. Nebe je modré, slunce zlaté jako dozrávající klasy na polích. Krajem vládne klid. To se má ale navždy změnit. 

Zrovna si doma dáváš zasloužený oběd – vařené brambory, a zapíjíš je džbánem čerstvého mléka. Sice se poslední dobou šeptalo, že čarodějnice řádí a každá druhá kráva je uřknutá, ale zatím jsi nepotkal nikoho, komu by ta uřknutá kráva patřila. Něčí ale být musela, když se to povídá. 

Nastavuješ tvář horkému slunci – když v tom zmizí, najednou je pokoj potopen v ponurém stínu. Co to? Jako bys náhle v dálce slyšel dunivý a naléhavý zvuk poplašných bubnů. BUM BUM BUM. Jde to z náměstí. 

Nečekáš ani chvíli a vyrážíš. Copak se to děje? Poplašné bubnování? Při obědě?! To nemají kouska slušnosti už ty úřady? Pokud chtějí zvýšit daně, můžou je úplně klidně zvýšit až po tom, co se chudák pracující lid nají. 

Když doběhneš na náměstí, zůstaneš zaraženě stát. Za vesnickým troubou, co dělá bubeníka, stojí INKVIZICE. „Bylo na čase, pomyslíš si.“

Stojíš na náměstí a nemůžeš uvěřit svým očím. Co chtějí tady?! Tohle je tvoje půda, tvůj domov! Co nejrychleji – a co nejméně nápadně – se snažíš schovat svazek bylinek do kapsy. Je to sice jen obyčejný heřmánek, ale pro tyhlety je každý plevel důkaz – a každý důkaz je důvod upálit chudáka ženskou na hranici. Se smutným uvědoměním si vzpomeneš na svůj nový špičatý klobouk a je ti jasné, že ten v nejbližší době nevynosíš. 

Nervózně se rozhlédneš po svých sousedech, přátelích – a i těch, které zase tak v lásce nemáš. Možná to nejsou vždycky ti nejlepší lidi, ale jsou TVOJI. Celé je to tady TVOJE. Rozhodně se nevzdáš bez boje. Tohle je VÁLKA. 

S ošklivým úšklebkem si uvědomíš ještě jednu věc. Ty, na rozdíl od nich, znáš jejich obličeje. 

Pod dlouhým, černým hábitem ti stéká po zádech pot. Toto nepřirozené počasí je jasným důkazem, že celá tato ves je prohnilá kouzelnou mocí. Bůh jen ví, kolik ďáblových nevěstek se zde skrývá za nevinnou tváří venkovské dívky, ženy či stařeny. Nenecháš ale osudy nebohých vesničanů v jejich bezbožných rukou – každou čarodějnici do poslední postavíš před spravitelný soud. Bubeník na tebe kyne, že je čas promluvit. S patřičnou dramatičností vytáhneš pergamen s rozkazy církve a začínáš číst:

„Na vědomost se dává, že z důvodu zachování vyšší hodnoty mravní a ctění slova i písma božího se zdejší vesnice podrobí vyšetřování. Nevinní občané se nemají čeho bát, avšak čarodějnice pekelná, věz, že živa nezůstaneš. Chtěl-li by někdo čarodějnici ukrývat či chránit, nechť ví, že jeho duše peklu a nekonečnému utrpení propadne. Každý, kdo něco ví, či na nekalé praktiky magické podezření má, musí tak nahlásit neodkladně. Bůh nechť provází vaše cesty a smiluje se nad vašimi hříchy.“

Chvíli čekáš, co se bude dít – ideální by bylo, kdyby se čarodějnice přiznaly hned a ušetřili všem práci (a církevní peníze). Sleduješ tedy nervózní dav, co sleduje tebe. Ty však nervózní nejsi. Oheň je tvým řemeslem. 

Až bude učiněno vše, co bylo potřeba, odebereš se na další místo. Pomalu se začně rozcházet i dav. 

(Herní tahy i lokace k dohledání ZDE.)