První část skončila utnuta v napínavé části – objevením podivného stvoření  madam Barb. Co se s našimi statečnými výletníky stane dál? Splní se jejich zlověstná očekávání? Čtěte dál!           

„Hlavně dávejte pozor, kam šlapete! Tam, kde jsou ty malé hromádky, můžou být poslové jara,“ varovala nás. Všichni jsme jen tupě zírali a snažili se stále ještě zpracovat, že ta divná ženská je vlastně madam Barb. „Vy nevíte, kdo jsou poslové jara?“ vyvalila na nás zhrozeně oči. Trhli jsme sebou. „Prvosenky ne? Nebo sněženky?“ vypálila bez rozmyslu Ayuš. „Ehm… Ptáčkové?“ zkusila Týda a mě tak napadlo, co to bude za ptáčky, že si budují bunkry pod zemí. „Vlaštovky!“ vyhrkly současně Felíska s Jebou. „Ufff,“ vydechla madam Ginevra omráčeně. „Na zemi snad nejsou vlaštovky,“ kroutila hlavou. „Třeba ještě neuměj lítat,“ odtušila Felíska. „Já nevim,“ vzdychla Bloom a koukla se na mě. „Chytrý jsou tady ty modrý,“ pokrčila jsem rameny. „Poslové jara jsou, prosím pěkně, sněženky, ne?“ snažil se Darwin rychle vylepšit pověst hradního trouby.

“No jasně, že jsou to sněženky!“ povzdechla si nahlas madam Barb. „A nejen sněženky, ale veškeré jarní květiny. Některé z nich se mohou schovávat v těch malých hromádkách sněhu, proto musíte opatrně. Jaro už je za rohem a poslové nikde,“ vysvětlila. „Kde ta Mia vůbec je?“ zahuhlala Felíska znepokojeně a rozhlížela se, kam mohla ta hradní Brokolice zmizet. „Třeba šla hledat ty sněženky,“ zavrčela Ayuš. „Moje máma sledovala dokument od BíBíSí o sněženkách. Jmenovalo se to „Sněženky a machři“ a říkala, že jsem moc mladej, abych se mohl taky dívat,“ snažil se vtírat do profesorské přízně Darwin, absolutně bez zájmu o osud nejen hradní zeleniny, ale jakékoli zeleniny. „Hej, to je dobrej dokument,“ zajásala Ayuš. „Budeme hledat i ty machry?“ ptala se hned nadšeně Týda, protože ji jedna Darwinova teorie zaujala a domnívala se, že tedy všechny jeho teorie budou dobré. „Asi spíš jen ty sněženky,“ usmívala se madam Ginevra, prý pod vousy. 

„Ále co, Miu vysvětlím, to bude v pohodě,“ pronesla Felíska přesvědčivě a já se začala obávat, aby nedošlo i k dalším ztrátám na životech nepohodlných studentů. „Miu Broccoli mohlo sežrat v podstatě cokoli,“ začal si broukat Darwin. „Ty veršuješ!“ zaujalo Týdu. „Nesněd jsi něco?“ zeptala se a já si pomyslela, že to nebylo moc taktické, vyjmenování všeho, co Darwin snědl, by mohlo trvat opravdu hodně dlouho. „Doufám, že si nedal ty houby,“ pronesla Felíska celkem bez zájmu. Měla jsem podezření, že Darwin sbaštil nejen ty houby, ale i naši Brokolici.

„Kdyby někdo narazil na další posly jara, okamžitě informujte,“ vydávala pokyny madam Ginevra, zatímco madam Barb vypadala, že už to s námi úplně vzdala. „Týdo, nevíš, kde to jaro je?“ tázal se zvídavě Darwin. „Já bych to řekla, ale nesmí se tu mluvit ošklivě,“ odvětila hned Týda. „Pošli posly,“ zapojilo se hradní NiC. „Jaro, kde siiii,“ pořvávala hned Jeba a rozmýšlela, kterého Jara to vůbec hledáme, na seznamu nebyl. Připadala jsem si jak na výletu zvláštní školy.

„Jů, my budeme hledat jaro,“ houkla nadšeně Ayuš a vydala se za sl. Žábou. „Ahá, tuhle se v kolejce řešilo, že tam na někoho to jaro lezlo. Tak by třeba věděl, kam pak šlo?“ přemítal Darwin. „U vás v kolejce někdo po někom leze, jo? To u nás by je hnedka kopli do jezera, aby se zchladili,“ ujasňovala jsem poměry. „Jaru bylo zima a schovalo se,“ seznámila nás se svou teorií Mia, která se tu zničeho nic objevila, a tvářila se, že vůbec, ale vůbec nebyla ztracená. „Hele, Mia,“ vykřikla Felíska a já si pomyslela, že mohla projevit více nadšení, když už se to ztracené dítě zas našlo. „No tak moment,“ pronesla podezřívavě Týda. „A je to opravdu Mia?“ tvářila se jako Sherlock. „Kontrolní otázka pro Miu?“ tázalo se NiC. „Brokoličko, kdes byla, žes tak dlouho nekuk… nemluvila?“ zjišťovala Candy, zatímco Kathryn si nahlas oddychla, že naši Brokolici NiC nesežralo. Nebo Darwin. „Zeptejte se jí, jaký koště je nejlepší,“ navrhla Felíska. „No, Mio? Jaký koště, HA?“ začala hned pátrat Sherlock Týda. „Bez koštěte ani ránu,“ pronesla razantně Mia. „No Miuš – trénovat na Zefyru?“ pohoršovala se naše dinosauří šéfka přes famfrpál. „Na IT je to jedno. A je růžovej!“ objasnila nám útočně Brokolice, jakože přes růžového Zefyra NiC nejede. Byla to asi opravdu naše milá Brokolička. „Stejně je podezřelá,“ zašeptala Felíska k nám ostatním. „Nedomáhá se Forcera,“ dodala zamyšleně.

Pokračovali jsme po cestě a s každým krokem si uvědomovali, jak dlouho ta zima trvá. Jedinou zeleň kolem nás představovalo jehličí a lišejníky, což je sice hezká podívaná, avšak poměrně málo hutná nutričně. Ze stop, které jsme viděli kolem sebe, bylo naprosto jasné, kudy vedou trasy ke krmelcům. Prošlo tudy zjevně kde co – tak vyšlapané ty stezky byly. „Lišky, jeleni, testrálové, hipogryf a nespočetně strak,“ zkoumal stopy vypravěč.

„Myslíte, že jaro šlo ke krmelcům?“ zkoumal stopy zase Darwin. „Budeme doplňovat krmelce?“ tipovala Felíska. „To jsem naštěstí stihla, než jste přišli. Čeká nás … něco hezčího,“ odpověděla madam Ginevra tajuplně. „Spíš si dejte pozor, ať do něčeho nešlápnete. Kde jsou stopy zvířat, budou i organické stopy zvířat,“ pokývala madam Barb znalecky. Ayuš se ušklíbla nad slovy sl. Žáby, ale začala si pečlivě svítit lucerničkou pod nohy. „Co jsou organické stopy zvířat?“ ozval se jasný hlásek naší malé Bloom. Madam Ginevra na ni zkoumavě pohlédla. „Bobky,“ vyjeklo modré NiC. „Bloom, máš si dát pozor, abys nešlápla do hov…,“ objasnila problém Felíska, jako vedoucí žluté výpravy. „Ahá,“ smála se Bloom a jistě jen náhodou do něčeho nešlápla.

„Mám detektivní teorii,“ ozval se zase Darwin, který je těmi teoriemi snad posedlý a ta evoluční mu zřejmě nestačila nebo co. „Straky ukradly jaro, a pak dělaly, že neumějí létat, aby si to s nima nikdo nespojil!“ seznámil nás tedy se zásadní myšlenkou své zbrusu nové teorie. „Na Nobelovku to nebude,“ pomyslela jsem si. „To nebude jen teorie, tohle bude pravda. A jediná pravda!“ přesvědčovala nás Fury. „Blejská se jaro?“ dotázala se Týda zamyšleně. „Straky kradou,“ pokývala hlavou Felíska jako kolejní kmet a madam Ginevra se zarazila. „Duše?“ doplnila. „Víc než něčí duše,“ zapojila se madam Barb. „Jestli se třpytí, i to je možné,“ pokyvovala Candy.

Bloom uplácala ze sněhu kouli a hodila ji po Felísce. Bohužel se trefila do stromu a z něj se sesypal sníh na všechny procházející. „Haha, Dino, máš sníh za krkem,“ smála se Bloom Felísce. „Uuu, to studí,“ oklepávala se znechuceně Felíska. „Fuj,“ oprašovala se Týda. „Tak tady jaro teda rozhodně není,“ ohlašovala všem. Ayuš se jen smála, protože měla na hlavě klobouk a ten sníh hezky zadržel. Madam Barb si trochu oprášila vlasy. „Hlavně opatrně, kam šlapete – poslední varování,“ pronesla důrazně. A vzápětí Bloom oznámila, že šlápla do bobku, zatímco snaživý Darwin začal našlapovat s opravdu maximální opatrností. „Fuuu, to je zima,“ zadrmolila Niki. Felíska začala poskakovat, aby se zahřála, ale musím říct, že její trhané pohyby spíš vyvolávaly podezření na epileptický záchvat.

Uprostřed cesty ležela malá chlupatá hromádka. „Jůůů, bacha, tam něco leží!“ mával Darwin rukou směrem k hromádce. „Myslíte, že takhle vypadá jaro přes zimu?“ tázal se Darwin. „Že by se tu oklepal medvěd?“ prohlížela si hromádku zkoumavě Niki. „To bude zkažená svačina. Ta je chlupatá,“ seznámila nás Bloom se svou teorií, zřejmě ověřenou praxí. „To bude štěňátko,“ pronesla Felíska nadějně. „Tento krvežíznivý les je plný takových štěňátek, Felísko,“ chytil se toho Darwin škodolibě. „Nebo liška?“ doplnila Niki. „To nebude liška, je to chlupatý jak Darwin,“ hádala jsem. „Jak víš, že je Darwin chlupatej,“ šklebila se Týda. „No to jen hádám. Chceš říct, že není?“ smála jsem se. „Určitě ho viděla nahýho,“ šeptala Bloom. „Moje máma je napůl kentaur. Naštěstí chytila tu polovinu, co je člověk po dědečkovi Týdy. Tos nevěděla?“ otočil se Darwin na mě. „Elvíra špehuje ve sprchách?“ probrala se Felíska. „No já ne!“ ujišťovala nás Týda podezřele. „Pšššt, Felí,“ sykla jsem.

„A vůbec – štěňátka jsou náhodou bezva, Darwine,“ měnila Felíska rychle téma, zatímco Candy se ještě nepodařilo zorientovat v rodinných vztazích modrých. Týda nám oznámila, že ona se také ještě nezorientovala v rodinných vztazích modrých. Myslím, že nás bylo víc. „Takže jste všichni sourozenci?“ zazvonil hlásek Bloom, která si zjevně udělala v těch vztazích jasno okamžitě. „A jak byste to chtěli udělat, když byste se zamilovali do modrého kluka? Vždyť brácha a ségra spolu nemůžou chodit na rande, bylo by to divný,“ dumala Bloom, která zrovna prochází obdobím, kdy veškeré vazby posuzuje pouze z hlediska chození/nechození a potenciálního přírůstku k jejím devatenácti ctitelům.

„Jestli je to malé a má to kožíšek,
mohl by to být taky mudlovský Ježíšek.“

Pronesl Darwin nevinně, ale tentokrát se nikdo nepozastavil nad jeho vlohami coby hradního poety. Malá, chlupatá hromádka vypadala, že pomalu dýchá. Při každém výdechu vypustila obláček páry, která zmrzlým vzduchem stoupala vzhůru. „Do čeho to tam šlapete?“ dotazovala se madam Barb razantně. „Do bobku jsem šlápla, paní učitelko,“ oznámila jí hned Bloom. „A Ježíšek vypadá jinak,“ otočila se na Darwina. „Tady, koukám, každý řeší jinou hromádku,“ povzdechla si madam Barb. „Jezůůůsky, ono je to takový pidi midi,“ rozplýval se Darwin. „Můžu tomu nabídnout kousek chleba ve váju?“ Ayuš se pozorně zahleděla na hromádku. „Není tomu chlupáčkovi zima?“ dotázala se, protože Ayuš nic neujde.

Hromádka se zavrtěla a pohlédla ke krmelci opodál. „Ono to žije,“ vyjekla Jeba. Mia, Felíska a já jsme to chlupaté ťuťu okukovaly a Bloom to zase rozčísla: „Jdu si to pohladit, ať je to cokoli, a zabalím to do mikiny, ať tomu není zima,“ a hrnula se k hromádce. „Ťuťu spíš vypadá, že má hlad,“ promluvily Candyiny zkušenosti. „Hm, asi by to chtělo víc bašty z krmelce než moje vájo,“ usoudil Darwin. „Můžem si to pohladit?“ zarazila Felíska Bloom a otočila se na dámy lesnice. „Můj strejda, ten, co má místo ruky takovej pahejl, byl taky na takový výpravě, Felísko,“ mudroval Darwin. Se zájmem jsem čekala, jestli to chlupatý šudli pudli Felísku sežere. „Já myslím, že je chuděra tak zmrzlé a hladové, podle těch pohledů, že vás nesežere,“ usoudila madam Barb a kývla k Felísce s Bloom.

Malá chlupatá hromádka se zavrtěla, z chlupů vykoukl malý čumáček a rychle se zase schoval do tepla. „Ono to má čumáček!“ roztékala se Felíska rozněžněle. „Já bych to chtěla taky podrbkat,“ zazářila očka Týdě. „Pusťte k tomu paní lesnice. Ony nejlépe poznají, co to chce,“ šplhal zase Darwin a já si vzpomněla na jednoho velkého českého učence a jeho slova: „Pravdu má náčelník!“ Ayuš začala servávat z krku huňatou šálu. „Mám šálu navíc, můžu ho do ní zabalit!“ pokřikovala. „Ňuňuňu,“ šišlala na to Felíska. Napadlo mě, jestli to není příznak nějaké závažné choroby, protože takhle nešišlá, ani když se mazlí se svým Forcerem. „Dáme to do čepice,“ sundávala Felí svého obřího kulicha. „Je to fufík,“ laskala chlupáčka pohledem Niki. „Jó, ať je mu větší teplo,“ kývla Ayuš na Felísku. „A v čepici ho můžeme odnést k tomu krmelci, ať se nají,“ navrhla. Felíska chlupáčka opatrně vložila do čepice, Ayuš poskytla šálu a Bloom mikinu, aby mu bylo opravdu teplo. „Doufám, že ten fufík nemá někde poblíž maminku, co by vyžadovala dodatečně podepsat souhlas s přenosem – drápkem na něčím krku,“ dumal Darwin. „No maminka už by asi přišla, však byl bobek taky zasněžený!“ vysvětlila nám madam Ginevra.

Z chlupáčka zabaleného v čepici, šále a mikině se vyklubala maličká, roztomilá fretka, která se třásla zimou. „Podívejte, jak se chuděrka třese,“ litovala mrňouska Felíska. Takhle by se tedy rozhodně nerozněžňovala, kdyby prvňáci měli špatný den. Spíš by jim nabídla ránu z milosti, aby se chudáčci netrápili. „Taky byste se třásla, ležet tady uprostřed cesty. A ty hladové pohledy, co měla. Asi bych neotálela,“ prohlížela si madam Barb drobečka. „Můžeme si to nechááát?“ dělal Darwin psí oči na madam Ginevru. „No, nevím, jestli bude chtít být nechaná?“ pozorovala maličkou fretku. „Budeme mu říkat Pantalaimon,“ pronesl Darwin, ale nikdo ho stejně neposlouchal, protože přes všechno to ťutání, oňuchňávání a celkově rozplývání se celé výpravy nad malou fretkou ani slyšet být nemohl.

Ovšem Felíska opět potvrdila kvalitu svých radarů, protože na něj hned houkla: „Darwine, ale my ji chceme taky!“ Bloom se mazlila s malým ťuťu a políbila ho na hlavičku. „Tak jdeme ke krmelci,“ zavelela Felíska. „Slečno Felísko, to je slovo do mazlenice! To jí asi dá víc, než deset pusinek na čelíčko,“ ocenila madam Barb našeho kolejního kmeta. „Chybí mu maminka a určitě ho to potěšilo, aspoň ví, že ho někdo má rád,“ odmlouvala Bloom.

~ Pokračování příště ~

Pro Žlutého Trimela

Elvíra Zlomocná