V pátek 23. ledna se uskutečnila mrzimorská výprava do Zapovězeného lesa. Kdo dělal pokusného králíka a vrátili se všichni? Čtěte dál!

Účastníci výpravy: Candy McLovely, Elisabeth Nicols, Mia Broccoli, Samuel Jace Moon, Barnabáš Pupkobrk, Michelle Joan Snow, Varda Elisabeth Rývorová

Průvodkyně: Paní profesorka a vrchní lesnice, madam Barbara Arianne Lecter

V pátek 23. ledna těsně před sedmou hodinou večerní se sešlo nás sedm – jezevčích otužilců, abychom dobyli Zakázaný les navzdory mrazu a závějím. Zrovna jsme si kontrolovali výbavu a zapalovali lucerničky, když do Velké síně vtrhla Michelle a už ode dveří hlásila:

„Mám problém!“
„Slovo problém vůbec nevyslovuj!“, vrčela Candy.

Napřed jsme si mysleli, že jen nemá lucernu, ale když dopleskala do našeho výhledu komplet, pochopili jsme – Michellka šla bosa, protože její nohy narostly do obřích rozměrů a nevešla se do žádných bot. Následovala rychlá porada, kdy jsme se snažili vsugerovat Michellce, že je stejně dobrá jako Sam a Frodo, kteří šli bosky přes Caradras až do Mordoru, a Candy jí slíbila za statečnost po výpravě horkou lázeň na nohy. Mezitím vtrhla do sálu madam Barbara a zasypala nás vstupenkami. Studentka s nohami o velikosti 84 ji očividně nijak nezaskočila. Už určitě v Bradavicích zažila leccos.

Elisabeth zkontrolovala svůj batůžek se svačinou (rozuměj – ne pro nás, ale jako výkupné pro hladová monstra, která bychom mohli v lese potkat.) Michelle popadla ještě ze stolu kousek pizzy (vyživit tělo s takovými tlapami stojí jistě spoustu energie), a vyrazili jsme. Samuel z nějakých podivných důvodů celou cestu k hájence poskakoval, možná mu byla zima, nebo se mu jen chtělo čůrat. Vzápětí přiskákala i Mia. Možná že ti dva tušili, co nás čeká, protože u hájenky jsme se dozvěděli, že nás čeká „JEN“ pohodová procházka na čaj k panu Králíčkovi.

Dále madam Barbara řekla, že doufá, že jsme patřičně vhodně oblečeni. Tato nevinná věta vyvolala dohady, jestli stačí hopkat nebo potřebujeme i dlouhé uši. Dále potěšila Elisabeth, která spokojeně konstatovala, že má s sebou tu svačinu a má tudíž co donést jako dárek hostiteli. Další nejmenovaná členka výpravy začala naříkat, že to není fér, že na vývěsce v pokynech v kolejce bylo jasně napsáno, že máme mít staré šaty, které se mohou umazat a zničit. Kdyby to prý byla bývala věděla, vzala by si ty krásné medové šaty od NiT, co teď neužitečně visí ve skříni.

Konečně všichni vyrazili k bráně. Nejmenovaná se táhla vzadu, fňukala a střídavě si kapesníkem utírala nos a zablácené farmářky. Branka byla již pootevřená a hned za ní jsme narazili na králičí stopy. Madam Barbara nás nabádala, abychom ty stopy nepošlapali, protože nás dovedou k domečku pana Králíka, který zřejmě ztratil trpělivost čekat na nás v závěji. Michelle nápadně nenápadně maskovala načechraným sněhem pár důležitých stop, které mezitím zatlápla svou tlápou.

Jak přišla řeč na stopy, poskočily dopředu dvě postavičky, ona nejmenovaná fňukna polkla poslední slzu stesku po svých plesových šatech a otočila svou náladu o 180°stupňů.

„Stopování? Já měla loni stopování v Taji lesa. Dostala jsem jedničku. Já vím, jak vypadá králičí stopa.“

Druhá postavička – Samuel se sklonil s profesionálním výrazem k zemi: „Já studoval Taj lesa letos, ale na stopování jsem zrovna chyběl.“

„Já mám jedničku z filozofie, ale nevím, jestli nám to teď pomůže,“ prohlásila Michelle.

Všichni si povytáhli plamínky lucerniček na víc, aby na stopy lépe viděli. Elisabeth si stopy nakreslila do notýsku a začala zjišťovat, jestli v lese žije i zajícomut či Zajdalen.

„Nemusím vám zdůrazňovat, že je důležité ze stopy neuhnout a nesplést si ji třeba s ptačí nebo srnčí, že?“

Barnabáš a Mia se nenápadně přesunuli do pozadí skupiny a rozhodli se magíka „Žlutý bratr Vinetoua“, přenechat těm dvěma šprtům vepředu. Nejmenovaná – už nekňourající stopařka odsunula Michelle kousek na stranu s poznámkou, že dělá stopy jako dálnice. Nejstarší studentka Candy mezitím uklidňovala Elis, že tu „muti“ určitě žádní nejsou, hlavně ne pavoukomuti.

Madam Barbara trpělivě čekala až se dohodneme. Dodávalo nám to důvěru, že snad zasáhne a zastaví nás, když si spleteme stopy a vyrazíme po vlkodlačích. Elisabeth se nudila, a proto rozvinula myšlenku o „mutech“ na to, že pavoukomutovi stačí hodit mouchomuta. Nejmenovaná šprtka odhodlaně odhadla směr stop a v duchu se modlila, aby králík záměrně necouval.

„Jednou jsem nakreslila do eseje pro madam Kim stopu pantera,“ hájila své stopařské schopnosti z týlu výpravy Mia.

Králičí stopu překřížila náhle jiná. Jako na potvoru, vypadala na nějakou kočkoidní potvoru. Že by Mia přivolala toho pantera?

„Pozor, stop, další stopa!“ zarazila skupinku nejmenovaná Nšo-či.

„Ano, les je plný stop, to už tak bývá,“ podotkla madam Barbara.

„Třeba zrovna tady je stopa po hmyzu,“ ukázala na Elisabeth, která sebrala ze závěje jakousi vypasenou larvu.

„Z toho určitě vyroste mouchomut,“ držela Elis larvu štítivě na nataženou paži od těla.

„Asi larvomut,“ odsouhlasila odborný odhad madam Barbara.

Kde se vzala ve sněhu hmyzí larva, se asi nikdy nedozvíme, protože nejmenovaná samozvaná vrchní stopařka vybuchla: „U Merlina, kašlete na muty a hledejte králičí stopy, jste to tu celé zdupali kvůli nějakému Č/červíčkovi!“

Candy se snaživě sklonila ke stopě: „Drápy tam nejsou? Nevzala jsem si brýle.“

„Tak to bude obyčejná kočka, maximálně rys,“ důležitě komentovala nejmenovaná.

Samuel už měl holčičích keců dost, překročil kočičí stopu a vyrazil po té původní králičí.

Varda, totiž nejmenovaná – nejistě zkontrolovala stopu. „Ale jo, asi to bude ta správná, ale nejspíš už pan Králík hodně spěchal.“

„Ano,“ souhlasila madam Barbara. „Nejspíš zapomněl dát vodu z vařiče. Půjdeme!“

Konečně to vypadalo, že se někam pohneme, jenže to by nesměl být Zakázaný les, že? Došli jsme k místu, které bylo zcela zdupané, jako by tam Králík tančil kankán. Madam Barbara nás nechala, ať se trochu zapotíme luštěním stop a šla zkoumat kvalitu sněhu. Jen Merlin ví proč – asi chystala pro další výpravu stavbu sněhuláka nebo koulovací bitvu se škrknami. Začali jsme splétat různé teorie. Útok sovy se zdál dost pravděpodobný, jelikož se na místě našli nějací potkánci. Nejspíš je sova upustila, když zblýskla větší kořist. Ale nikde jsme nenašli žádnou krev, takže Králík snad utekl. Pojednou se Mia sehnula a zvedla ze země podivnou malou lahvičku s fialovou tekutinou a přivázanou cedulkou: „DRINK ME“.

Na naši obhajobu uvedu následující diskusi doslova:
Barnabáš: „Já bych to nepil!“
Varda: „Já taky ne. Pití, které prosí o vypití je podezřelé.“
Samuel: „Vypadá to jako nějaká past.“
Elisabeth: „Já jo.“ (Asi nechala pud sebezáchovy na hranici lesa.)
Candy: „Vypadá lákavě, ale bude to past.“
Mia se mlsně olízla: „Je to fialový, to určitě nemůže být nic špatného.“
Varda: „Limonáda z holubinky ametystové. Budeme mít nového kolejního ducha. Super.“
Michelle: „Taky bych do toho nešla, kdo ví, kde se to tu vzalo.“
Samuel: „Není to spíš růžové?“
Mia: „Růžová je ještě lepší,“ řekla a odzátkovala lahvičku.
Candy: „Budeš pokusný – ehm – králík?“

Co myslíte, že taková inteligentní studentka téměř pátého ročníku udělá – no jasně, že to do sebe kopla! Nechci žalovat v ředitelně, ale teprve teď odtrhla madam Barbara oči od uhrančivého sněhu a skočila po Mie s výkřikem: „Neeeee“. (Luke Skywalker by to lépe nedokázal.)

Všichni jsme strnuli a koukali na Miu, která se začala zmenšovat a zmenšovat a zmenšovat, až byla velká, teda spíš malá jako malý králíček teddy.

Mia: „Ups…“
Varda: „No bezva, už máme pro králíčka i nevěstu.“
Candy: „Ňuňu! Kapesní Mia.“
Varda: „A s takovým zeleným a křupavým jménem… Broccoli…“
Elisabeth: „Jeeee, mrkvový koláč jsem vzala taky!“ Vylovila z batohu rozdrobený zákusek a nabídla ho KrálíkoMie.
Candy: „Je něco, co v tom batohu nemáš?“

Jediný Samuel se zachoval prakticky. Klekl si do sněhu a nabídl Mie svou dlaň. Hrozilo nebezpečí, že se nám ve sněhu někde ztratí, nebo že ji Michelle rozpleskne jednou ze svých ploutví.

Madam Barbara se chytala za hlavu: „To jste to vymňoukli, nebo co to dělají jezevci! Tím spíš musíme pana Králíka rychle najít, než tady slečnu něco sežere!“

Mia vylezla Samovi na dlaň a pohodlně se tam usadila. Mám podezření, že si to dost užívala, že se nese jako princezna, a my se musíme dál brodit sněhem. Candy jako první našla pokračování stop a tentokrát se už stopa neztratila, ale dovedla nás na místo, kde se ve stromech kolem nás objevila spousta malých dvířek. U jedněch úplně dole u kořenů stopa končila. Dvířka byla kulatá jako pro hobita a malá tak akorát pro naši MiniMiu. Madam Barbara už nečekala na naše projevy přirozené nadprůměrné mrzimorské inteligence a zazvonila na maličký zvoneček sama.

Z domečku opravdu vylezl pan Králík. Trošku huboval, kde jsme se toulali tak dlouho, že čaj už skoro vystydl, a zval nás dál. Na Michelle toho bylo už trochu moc a mluvící králík jí způsobil menší hysterický záchvat. Zbytek skupiny slušně pozdravil, ale bylo to jedno, páč pan Králík koukal stejně jen na MiniMiu: „A já si říkal, že jsem jeden někde vytratil…“

Z toho jsme pochopili, že ten lektvar, který Mia vypila byl jeho.

„To máme jít za vámi dovnitř?“ ptal se Sam a porovnával svou výšku s velikostí dveří.

Pan Králík se otočil do domečku a za chvíli nám každému nabídl malou fialovou lahvičku.

„A vrátíme se pak do původní velikosti?“ zaváhal na okamžik Sam, ale pak lektvar statečně vypil.

„No co, eseje už jsou oznámkované a kdo ví, co bude po prázdninách…“ zamumlala nejmenovaná šprtka a kopla to do sebe taky.

Postupně jsme se zmenšili všichni, včetně madam Barbary a pan Králíček nás nahnal dovnitř. Tam jsme teprve zírali. Krásný, útulný a vkusně zařízený obývák s hořícím krbem a stůl prostřený na čajový dýchánek. Vedlejší účinek se projevil jen u Elisabeth, která se pokoušela v domečku hopkat a stříhat ušima. Patrně získala nejen králičí velikost, ale i mozek. Michelle si pro změnu myslela, že ten lektvar byl na hraně mudlovských experimentů a že králičí obývák je jen halucinace vyvolaná nápojem.

„Jistě že je to obývák“, uklidňovala ji madam Barbara, „kde jinde byste chtěla pít čaj slečno?“

Zbytek dýchánku se nesl v duchu pohodové společenské konverzace. Králíček nám vyprávěl o tom, jak je v zimě v lese smutno a ticho, když více než půlka obyvatel spí, a že to je ten důvod, proč pořádá čajové večery pro hosty. My jsme mu naopak vyprávěli novinky ze školy a různé vtipné historky. Nakonec nám pan Králíček rozdal čokoládové sušenky se zvětšovacím efektem a vyprovodil nás ven, abychom se mu nezvětšili přímo v domečku. Jako první se zvětšila madam Barbara. Koukla na nás a prohlásila, že si připadá jako Sněhurka se sedmi trpaslíky. Počkala, až se zvětšíme všichni a rozdala nám přemisťovací bonbóny, protože už bylo příliš pozdě, abychom se plahočili lesem zase nazpátek.

Pak už jsme se jen rozpleskli – totiž chci říci – elegantně jsme přistáli ve Velké síni. Candy šla domluvit s Uršulou tu horkou lázeň na nohy pro Michelle, a my ostatní jsme šli rovnou do postelí.

Děkujeme madam Barbaře za skvělý večer a jedinečný zážitek. 

Pro Žlutého Trimela

Varda Elisabeth Rývorová

(a robot AI na obrázky)