Soutěžní příspěvek do vnitrokolejky.
Pozn.: Do příspěvku nebylo nijak zasahováno, aby byla zajištěna férovost kolejní soutěže.
Podzim. Sychravý a stejný jako vždy. Pochmurné roční období, kdy člověk netuší, co dělat. A pro mě pokaždé takové přelomové období. Kdy něco skončí, letní energie vyprchá a člověk se musí poprat se vším možným. Únavou, smutnou náladou, se školou, která je rok od roku těžší a náročnější.
Strašně ráda o podzimu chodím ven. Popadnu si brašnu s pergameny, brkem a zápisky z hodin, vyjdu na pozemky a najdu nějaký zastrčený strom. Usadím se do barevného listí a v tichosti píšu, naslouchám šustění větru v korunách stromů a užívám si toho, že venku už nikdo není, že většina spolužáků se choulí v kolejce u tepla krbu.
Bývá mi zima, to přiznávám. A to i přesto, že na sebe navléknu oblečení z nejnovější kolekce na Příčné ulici. Severní vítr je krutý a ani tady tomu není jinak. Nevadí mi to. Píši, občas vzhlédnu ke krajině, když mi dojdou slova a já je chytám z větru. Nevšímám si, že se už stmívá, že už je čím dál tím větší zima, že nedohlédnu na slova, která píšu.
Stmívá se. Ne tak brzy jako v zimě, ale v tom tichu mi to přijde až moc brzy. Nechci se vracet do hradu. Usmívat se, bavit se s lidmi, se kterými se bavit nechce, ale přece mě osloví, chci se bavit jen s několika svými přáteli, zalézt si s nimi do Komnaty nejvyšší potřeby, smát se podivným vtipům, nemyslet na úkoly, házet po sobě polštáře. A taky bych chtěla být sama, někam si zalézt s pořádnou dávkou čokolády a na nic nemyslet.
Je podzim. Zase. A já si připadám jako vlak. Jako osamocený vlak jezdící barevnou krajinou. Všichni jsme jako vlaky. Jezdící a zase se vzdalující dálce, v ranní podzimní mlze. Okolo barevných lesů, luk s ranní jinovatkou.
Jsem sama, jen brázdím osamělou krajinu. Nevím kam, nevím proč. Jen jedu, pohybuji se po kolejích. Občas mě nějaká výhybka hodí někam jinam, změní mi směr. Vracím se. A pak přijde zatáčka a já jdu už jen dopředu. Jako vždy. Co jiného bych měla čekat. Nezastavím, nemohu. Máte určenou rychlost. Vyberte si směr. A dojeďte do cíle. Do konečné zastávky. A přitom nevíte, kde bude, kdy ji potkáte.
Miluji podzim. Mohu přemýšlet o tom, kdo jsem. Všechno mě k tomu pobízí. Abych přemýšlela proč. Jak. Co to vlastně dělám. Jestli to chci dělat. Měním si život naruby, vybírám si směr jako vlak. Jako vlak, který vám neutkví v paměti, když jeho cesta skončí. I mně se to stane. Jednou, jednoho dnekdy se ozve zaskřípání trhající ušní bubínky. Kdy se můj vlak zastaví. Jednoho dne… a zase budu jen jedna z mnoha. Jen jedna osoba, která kdysi seděla pod stromem. A psala.
Spíše takové zamyšlení, ale není to špatné. Za mě bych připadala trošku více pozitiva, ale tak každý se každý den cítí jinak, že ano…
Taková menší zpověď… Vnímám z ní hořkost ne nostalgii. Podzim může nosit podobné pocity, ale nemyslím si, že v tomhle případě je na vině právě on :o)
Text je dost dobrý, příště bych si snad dal větší pozor na opakování slov a u otázek (Abych přemýšlela proč. Jak. Co to vlastně dělám. Jestli to chci dělat.) bych dal otazník :o)
Zamyšlení jako takové se mi líbí, nedá se tu moc řešit, jak to autorka cítila, protože každý to cítí jinak. Ale sem tam jsem se malinko ztrácela v podstatě věci, sice jsem pointu snad nakonec pochopila ale chvíli mi to připadalo trošku zmatkové :) Jinak hezké, líbí se mi ta vlna pocitů zasazená uvnitř :)
Ze začátku jsem z tohoto článku měla celkem dobrý pocit, ale postupem času jsem se trochu dostala do chmur. I přesto, že je podzim sychravý a občas jsou pocity na zamyšlení, ne každý den je takový.