Následovali jsme profesora Nekra do vstupní síně a snažili se očima spolknout všechno kouzlo, které bylo kolem nás. Za dveřmi Bradavic právě slečna Anseiola pomocí své hůlky vánočně zdobila hrad a věšela obrazy, které recitovaly její oblíbené básně. Protiva nám proletěl nad hlavou, ale asi neměl náladu, protože jen něco zašišlal a zmizel v severní zdi. Školní zvony právě ohlašovaly čas oběda, profesor Nekro se vytratil a kolem nás procházeli naši spolužáci, kteří jen posměšným pohledem přejeli přes naše mudlovské oblečení a odkráčeli do Velké síně na oběd.

Naše útlá skupina, jenž zírala s různými pocity na pochodně, které plály barvami kolejí, si málem nevšimla pana ředitele, který s rozevřenou náručí právě sestupoval po hlavních schodech.

„Tak jak se vám líbila exkurze do mudlovského světa? Zajímavé že? Je skoro kouzelné, jak dokáží žít bez kouzel,“ povídal dál, aniž by se nějak pozastavoval nad našimi užaslými obličeji. Silvia mě zatahala za rukáv.
„Aničko, řekni mi, mám halucinaci jen já nebo ji máš i ty?“ Nejsem si jistá, jestli jsem jí odpověděla nebo ne, ale nejspíš to nebylo potřeba.

Z nějakých dveří se ale náhle vynořila paní profesorka Tatokalan zabraná do jakých si listin a když procházela kolem nás, zvedla hlavu a tázavě na nás pohlédla. Když jsme dál stáli a nereagovali, přísně si změřila naše oblečení a utrousila:

„Na co tu čekáte? Snad byste se měli jít převléknout, ne? Takhle vás do Velké síně nepustím.“ Podívali jsme se na sebe trochu bezradně a Ethelka tiše poznamenala:

„Já se jako prefektka stydím, ale asi netrefím do kolejní místnosti.“ Kai vedle ní se škodolibě uchechtl, za což ho zmijozelská prefektka zpražila pohledem.

„Tss, vy zelení a červení to máte lehký,“ zavrčel Tiro. „O umístění našich kolejních místností se toho tolik neví jako o vašich.

„No, že by se mi chtělo bloudit ve sklepení a hledat, to by se taky říct nedalo,“ odsekla mu Amanda v odpověď.
„Je třeba rozumně se nad tím zamyslet,“ řekla smířlivě Lavender. „Možná že nám jen dočasně pozměnili paměť, abychom v mudlovském světě nepůsobili nepatřičně a čekají, že si rozpomeneme sami. Nejspíš se na to kouzlo někdo z profesorů přehnaně soustředil.

„Zní to tak iracionálně, až to zavání realistickou tezí,“ prohlásila jsem a od někoho dostala šťouchanec mezi žebra. Vážně nevím, co mají lidé proti mému spaní na slovníku. Než mi ale někdo stihnul vynadat verbálně, Lucifera ukázala ke schodům a my se tím směrem otočili. Ze schodů sbíhal udýchaný profesor Sandrik.

„No jistě, to jsem si mohl myslet,“ zasupěl udýchaně. „Ross to s tou intenzitou zaříkávání zase přehnal a nikoho nenapadlo se o vás postarat. Teď abych vaši paměť umravňoval zase já.“ Dívali jsme se na něj dost vyděšeně, ale stejně jako ostatní si toho vůbec nevšímal.

„Na co čekáte. Do řady seřadit!“ zvolal důrazně a nás osm se okamžitě srovnalo jako na mudlosvé spartakiádě. Profesor Sandrik se na chvíli zamyslel, zamával hůlkou, postupně se dotkl čela každého z nás a nakonec zadeklamoval:

„Rinétr Reála Minda.“

Nic viditelného se nestalo, ale profesor Sandrik zastrčil hůlku do své kapsy a spokoje si zamručel:
„Už by to mělo být v pořádku. Možná to bude chvíli trvat, ale bude to v pořádku co nevidět.“ Načež opět urychleně odkráčel ke svým povinnostem. Ještě chvíli jsme se po sobě zmateně dívali, ale pak Ethelka nesměle prolomila ticho:

„Ehm, myslím, že si vzpomínám na cestu ke koleji.“

„Co by sis nevzpomněla,“ přerušila ji Lucifera. „Já si už vzpomínám na všechno.“ Ostatní se na ni překvapeně podívali.

„Já teda ani náhodou,“ utrousil Tiro.

„To je nejspíš tím, že jsem odolnější. To víš třetí ročník je třetí ročník a máme větší odolnost. Navíc to není poprvé, co jsem byla na takovéhle expedici. Žádnou paniku,“ uklidňovala nás Lucifera. Nakonec houkla na Kaie, že odchází a Ethelka odvedla Amandu s otevřenou pusou, zůstali jsme tam jen sami jen s modrými. Když kolem procházela Ewelina, Lucifera na ni ještě přes rameno houkla, že se má postarat o své kolejní svěřence a tak si je modrá prefektka odvedla.

Zůstaly jsme tam se Silvií stát jako kůl v plotě. Ovšem najednou se rozzářilo slunce, protože hlavními dveřmi vstoupila madam Leti v pršiplášti v závěsu s Adamem nesoucím úslužně její zavazadla a v podpaží zmoklého nafukovacího jezevce. Hned jak nás naše milá ředitelka spatřila, úsměv jí proslunil tvář.

„Moje milé slečny, ako rada vás znova vidím! Ako ste sa mali? Bola som zatiaľ navštíviť moju priateľku Hexifragu, videla som jej nového netopiera.“ Než jsme stačily odpovědět, otočila se na Adama.

„Ďakujem pán Devlin, nebolo to priliš ťažké?“ Adam se na ni usmál a hrdě zavrtěl hlavou, že nikoliv, ale když se otočila opět k nám, v jeho očích bylo vidět podezření, jestli se náhodou v nepříjemně těžkém kufru tajně neschoval malý Ondrejko te Tiba. Obrátila jsem se k Silvi, ale ta jen unešeně hleděla na svoji oblíbenou profesorku.

„Vidím, že ste ešte voľajaké zmätené, dievčatá. Nechám vás odpočinúť, poviete mi to zajtra. Adam vás určite rád odprevadí do vašej koleje.“ Vřele se usmála a ladným pohybem hůlky zvedla svoje zavazadla i s jezevcem.

„Děkujeme,“ řekly jsme se Silvií současně a zahlédly jsme už jen její záda, které spěchaly do schodů. Otočily jsme se opět k Adamovi.

„No to je dost, že jste tady,“ zahučel netrpělivě místo pozdravu. „Termín nám hoří a vy si jezdíte po exkurzích. Mazat nahoru, převléct a zpět do práce,“ komandoval a já si uvědomila, že je mi to nějaké podezřele známé stejně jako moje odpověď, kterou jsem mu nejspíš obvykle odpovídala.

„Neplaš hypogryfa,“ zachovala jsem klid, vzala Silvinku za rámě a kývla na něj, aby nás vedl. „To nás ani nepozdravíš?“ zeptala se Silvinka pobouřeně. Adámek se zastavil a s mrknutím oka prohlásil:

„To nepotřebujete, stejně víte, že vás rád vidím.“ Pak už nás dovedl do kolejní místnosti, kde na mě právě Kniga volala, že nám na mém nočním stolku nechala pár článků do časopisu, což byl ve skutečnosti celý stoh, jak jsem zjistila.

Když jsme se prodrali až do Velké síně, kde byl tradiční obědový shon, na který jsem si začala matně vzpomínat, uvítal nás Yokouščin nadšený křik, že už jsme zase zpátky. Otík a Stellar zahloubaní do nějaké knihy napsané neznámým písmem na nás jen houkli pozdrav v elfštině. Elerin kousek ode mě suše poznamenala něco ve smyslu „ježiš už je zase tady“ a dál nevěnovala jídlu.

Do síně náhle vstoupil s prudkým rozražením dveří Hrabě Lucass de l´One a vynutil si tak značnou pozornost a vyčítavý pohled pana ředitele. Jeho příchod ovšem vyvolal nadšení u Ethelky, která si nejspíš vzpomněla na mnoho věcí dříve než my a vyskočila od stolu s výkřikem:

„Tatí!!!“ a vrhla se Lucassovi kolem krku. Stihli jsme tak tak dojíst, když povstala profesorka Laura de Libertine a vyžádala si ticho.

„Musím oznámit jednu smutnou a jednu radostnou zprávu. Je nemilé, že nás dočasně opustila prefektka Jocelynn Elsie Firth, která pravděpodobně našla tajnou mrazící komnatu a ví Merlin a pan ředitel, kdy se nám vrátí zpět. Tedy přejdu k radostnější události vyhlášení nového prefekta a primuse. Prefektem, který převezme Jocelynninu zodpovědnost bude Kai Black.“ Všechny oči se stočily k mému budoucímu manželovi, který se tvářil značně vyděšeně, neboť mu stále nebylo jasné, co v těchto místech vlastně pohledává. Profesorka de Libertine se zatvářila rozpačitě.

„Samozřejmě až se zlepší jeho…ehm…paměťový stav. A teď dále. Novým primusem se stává Peter Sviter, gratuluji.“ Peter elegantně povstal, upravil si hábit tak, aby byla lépe vidět jeho šerpa „Missák Bradavic“ a načechral si vlasy. Pak se uklonil a světáckým tónem poděkoval.

Jeho slova neměla ale takový efekt, protože většina studentů byla vyděšena další zprávou o legendární „Mrazivé komnatě“ a jejích obětech. Z Velké síně jsme odcházeli všichni v zamyšlení a já dokonce s vypracovaným článkem, od jednoho z mrzimorských studentů s titulkem „Nová hrozba v Bradavicích – Mrazící komnata.“ V ložnici jsem ho položila na hromadu k ostatním s úmyslem, že ji zpracuji někdy v noci. Zahleděla jsem se na podobiznu legendární zakladatelky Bradavic Sefrenie z Ylary, jenž je mým odvěkým vzorem a povzdechla si s poznáním, že kouzlo profesora Winfielda zase trochu odeznělo.

„Je fajn být zase doma.“