Trimeles / Co se kde šustne / Za hranice kouzelného světa - I. část
Hemzy vol. 3 Pět odstínů léta – knihy Tenkrát na Západě – Morální dilema PON – Pod Osm Nejdu Zápisník jednoho dinosaura V – Dinosaurus na koštěti Petronela Uječená: Na jeden den duchem Tenkrát na Západě – Na cestě Tenkrát na Západě Za hranice kouzelného světa – II. část Kagíkování – Alchymista I. a II. Za hranice kouzelného světa – I. část Kagíkování – Bystrozor II. Knižní beseda Příčná kombinatorika III – Famfrpál Amanda Wright: „Nevyhrožuju, neslibuju, neuplácím.“ Dungeons&Dragons aneb Každý může být hrdinou I. Tři soudky radí 10 Magické podniky I. Jezevci na cestách aneb Žlutý sraz v Praze Hog v kocke 19 a 3/4 – Protože smíchu není nikdy dost Hog v kocke 19 – Kagíci? Kagíci! Jak jste tvořili frázevoloviny, a jak to s nimi dopadlo Jak to dopadlo s Březnovou knižní šifrou Rose Daninatali: „Jezevci, těšte se, až vás zase proberu ze zimního spánku.“ Cesta za pokladem LS2024 Mrzimorské výstřelky aneb co všechno z nás zase vypadlo Sebechvála nám nesmrdí aneb Jak dopadly trimelesí ódy Žlutá, kam se podíváš… Teda pardon, zelená?! Měsíc knihy DIY – 7. díl Zápisník jednoho dinosaura IV – Ať žijí technologie (aneb při čem všem jste byli zároveň na hradě) Malé, Malej, Malučký… Princ Hog v kocke 18 – Nový školní rok Březnová knižní šifra Žlutého Trimela Nováčkovská výprava pro Magíka Připravit k luštění – Březnová knižní šifra Žlutého Trimela na obzoru! Příčná kombinatorika II – Vetešnictví u Kšeftaře Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter Vzestup Smrtijedů Valentýnské menu DIY – 6. díl Zápisník jednoho dinosaura 3 – Výzva tajemného kloboukového semináře 13 otázek pro profíky Enid Bloom: „Musím říct, že mi to otevřelo oči.“ Hog v kocke 17 – Kagíci Sprosté slovo na šest? Příčná kombinatorika 2024 – Co nás čeká a nemine I. Silvestrovské hemzulky Hog v kocke 16 – Vánoční smíchmajstr Vánoce, Vánoce, přicházejí Vánoční pohyblivé obrázky II – seriály Mrzimorský vánoční playlist Trimeles na cestách – kam za vánoční atmosférou? Vánoční pohyblivé obrázky Hog v kocke 15 – Školní rok v plném proudu Velká vánoční stávka Zápisník jednoho dinosaura 2 – Paměť není, co bývala Mrzimor získal magíka s názvem „Veselá kopa“ Vánoční dárky za hubičku DIY – 5. díl Cesta za pokladem ZS24 Pohřešuje se! Pomoz zatoulaným strašidlům najít cestu domů Last minute halloweenský kostým v Hog stylu Halloweenská křížovka plná (nejen) strašidel Moudra z čarostavů Podzimní tvoření DIY – 4. díl Luna Goshawk: „Očakávania boli, zatiaľ sa mi plnia a možno aj prevyšujú.“ Zápisník jednoho dinosaura – Rozmrazená, ale plešatá Rekapitulace Celoletní úkoly Prokletí termínové neděle Hog v kocke – 14. část – Zpátky do lavic! Ohlédnutí za TNT Rekapitulace Nisqa TNT: Úkol třetí Olivia Wines: „O Mrzimor se nebojím, my si poradíme.“ Směnárna na planetě Meeraha TNT: Úkol druhý TNT: Úkol první Rekapitulace Umubumbe Tradiční nováčkovský turnaj je zpět! Planeta Nisqa Rekapitulace Gezegen Prázdninové pohodové poslouchání: Potterovský podcast Emoji na Hradě V. Rekapitulace Domicilium Planeta Umubumbe Planeta Gezegen Jak probíhalo slavnostní ukončení školního roku u jezevců? Domovská planeta Domicilium Vesmírná odysea – mise začíná Vesmírná odysea Hog v kocke – 13. část – Souboják vol. 2 Harry Potter storkát jinak aneb jak očaroval mudlovskou literaturu Potter opustil ministerstvo, je teď ragbista Hog v kocke – 13. část – Souboják Souboj se stylem Famfrpálové perličky Jak se v Mrzimoru nosí NiT? Hogwarts Legacy Stále vzpomínám na Albínku Rozhovor s Ivy Emersonovou: „Mrzimor je moje srdeční záležitost.“ Rozporuplné pocity aneb jak se těšíme na nový HP seriál Remake, o který nikdo nestál – co se ví o novém seriálu Harry Potter

Co se kde šustne, Kouzelníci v cizích krajích, Sami o sobě, Střípky od mudlů

Za hranice kouzelného světa – I. část

První dovolená v cizině? A za vlastní? A pěkně bez rodičů? Snad každý si vzpomene na tu svou. Vzpomínáte si na svůj první let? Vyhnuli jste se komplikacím a dovolená proběhla hladce nebo naopak to byl jeden velký průser? Chcete vědět jak takový výlet do Portugalska dopadl právě mně? Tak čtěte dál a všechno se dozvíte z první řady. 

Příprava na odlet

Řekla bych, že každý zná to natěšení a nervozitu před očekáváným výletem, a ještě ke všemu, když se letí do ciziny a je to jeho první let. Proto jsem si začala balit 14 dní dopředu, kouzelník přece nikdy neví co bude potřebovat za hranicemi svého domova. Všechno jsem si hezky vyskládala na podlahu před zrcadlo v pokoji, abych věděla co bych si tak asi ještě měla sbalit. Důležitý byl hlavně pas. Večer před odletem jsem si všechno 2x zkontrolovala a ještě jsem měla videohovor s bráchou, abychom si řekli poslední informace před odletem. Měli jsme sraz až v Praze.

1. Den – odlet

Letadlo nám letělo v poledne kolem 11 h, ale jelikož jsem si chtěla letiště prohlédnout, tak jsme se domluvili, že vyrazíme dříve a dáme si snídani v Praze. Upřímně jsem čekala, že nebudu moc dospat natěšením, ale překvapivě jsem vstávala přesně na budík. Ráno jsem ještě rychle poklidila a mohla jsem vyrazit. Na autobusové zastávce nastal první problém. Doma na stole jsem si zapomněla peněženku, ve které jsem měla to hlavní – pas.

Co teď?“ pomyslela jsem si. No co, nezbývalo nic jiného než se pro pas vrátit a do Prahy jet o autobus později. Jakmile jsem dojela do Prahy dali jsme si plánovanou snídani a vyrazili na letiště. Tam jsme ale neměli tolik času jak jsme původně zamýšleli, takže jsme spěchali k odbavení, protože už nás volali. 

Pro mě, létáním nepolíbenou čarodějku, to byl zážitek, zírala jsem jako puk. Z mudlovských filmů jsem získala dojem, že odbavení trvá třeba i několik minut, ale, ale bylo to rychlé. Co nám taky jiného zbývalo, když jsme museli utíkat na letadlo, které na nás jako na poslední opozdilce čekalo. Když jsem procházela kontrolou, očekávala jsem (a trochu v to i doufala) další zážitek v podobě pípání v rámu nebo namátkové kontroly, ale prošla jsem lehce.  

Když jsme  procházeli rampou, pověřila jsem bráchu, aby mi všechno fotil, ale na správně instagramovou fotku bohužel nebyl čas. Všechno kolem jsem si prohlížela a čekala na přitlačení do sedačky při vzletu, ale necítila jsem nic.

Za to jsem celou dobu měla úchvatný výhled z okna! Byl skutečně nádherný a já nemohla z té vyhlídky spustit oči, i když jsem viděla „jenom“ nebe. 

Pak ale přišlo nejhorších pár minut letu, a na to mě nikdo neupozornil – klesání k zemi. Ptáte se co na tom bylo, tak strašného? Z ničeho nic mě začaly bolet uši, ale tak moc, že jsem se modlila, abychom už přistáli a zpáteční let mě začínal děsit. Ještě po přistání jsem uši měla zalehlé, takže na mě brácha musel zvyšovat hlas, až k řevu.

Po vystoupení z letadla jsem si ho ještě mohla prohlédnout a pak už nás vezly autobusy do letištní haly. 

Na letišti nám chvíli trvalo se zorientovat, ale osvědčilo se mi pravidlo, jít za davem.

Čekala nás cesta na ubytování. Můj spolucestující byl naštěstí řádně připraven a cestu znal. V metru jsme si koupili jízdenku v automatu, kde jsme chvíli museli zkoušet různé platební karty, ale naštěstí moje fungovala. 

Po vystoupení z metra jsem zjistila, že Lisabon je pěkně kopcovité město, zvlášť když jsme šli v tom horku s těžkým batohem do toho největšího krpálu. V ubytování naštěstí byla sprcha, ale také jenom jedna (manželská postel), a hlavně jenom jedna, velká, peřina dohromady. Hned jsem bráchu upozornila, že prdění do peřiny rozhodně nestrpím. 

Oběd jsme si dali v McDonald, mně sice fastfoody nechutnají, ale brácha si dal nějaký double burger, který prý v ČR nemáme. Já jsem si dala jenom hranolky. 

Po obědě jsme se rozhodli, že si dáme pauzu v parku naproti, a půjdeme na vyhlídku na náměstí, odkud byl krásný výhled na město a pak jsme se vydali prozkoumat Lisabon. 

Nakonec jsme se rozhodli si něco málo nakoupit, hlavně já jsem potřebovala čaj k snídani, a to se ukázalo jako těžký úkol. Čaj neměli prostě nikde, ani v Lidlu, až v jenom zapadlém obchodě. 

Nakonec jsme  nachodili asi 20 – 30 km, měla jsem toho dost, a navíc mě začaly tlačit boty (do teď pohodlné). Takže jsem se těšila do postele. 

2. Den – Porto

V noci jsme toho moc nenaspali. Předchozí den jsme šli spát kolem 1h ráno, což je jako 2h ráno u nás doma, a vstávali jsme kolem třetí hodiny ranní, abychom se dostali na nádraží a mohli vyrazit do dalšího většího města v Portugalsku. Přijeli jsme na nádraží Oriente a čekalo nás překvapení. Někdo by si myslel, že to bude milé překvapení, ale posuďte sami…

 

 

Ano, přesně tak v metru byli spící lidé bez domova, brácha to musel natočit pro své kamarády a já jim nevěřila, koukali na nás zle, upřímně jsem čekala, že nám něco řeknou nebo se na nás vrhnou. 

Měli jsme ještě chvíli čas, tak jsme ho využili každý po svém, já ke koupi čokolády a brácha k návštěvě toalety. Měli jsme sraz u autobusu, když za mnou přišel brácha, byl nějaký divný, tak se ho ptala, co se stalo. Popsal mi situaci, jako z hororu, aspoň podle něho. WC prázdné, byl tam jenom on, když tam přišel chlap a stoupl si k mušli hned vedle něho i přesto, že bylo WC jinak prázdné.

Kvůli mladším spolužákům raději pokračovat nebudu, ale myslím si, že čtenáři mužského pohlaví si situaci dokážou představit. Když mi to vyprávěl, chtělo se mi smát, protože si nedokážu představit tu situaci. Samozřejmě jsem si z něj utahovala celou dobu. 

 

 

Cestu do Porta jsem prospala, protože to byla cesta na několik hodin. Po příjezdu jsme si koupili jízdenky a čekali na vlak. Čekali jsme docela dlouho, protože jsme kvůli bráchovi čekali jinde. Naštěstí má chytrou mladší ségru (mě), kterou napadlo, že nečekáme na vlakovém nádraží, ale na metru.  V Portu vlak s metrem vypadají hodně podobně a pro turisty, jako jsme byli my, to je stejné. Naštěstí na sobě mají různé označení, díky, kterému mě to napadlo. 

Nastoupili jsme do metra a jeli jsme směr centrum, kde jsme vystoupili. Měla jsem nějaký den blbec a neuměla pořádně chodit, protože jsem pořád zakopávala a padala. V centru jsme nevěděla, co si vzít na sebe, protože v mikině mi bylo horko a bez mikiny zase zima, takže má frustrace z dnešního dne stoupala. Zde jsme strávili několik hodin. Kdo zná Prahu, tak si představte Václavské náměstí nebo Staromětské náměstí s těmi malými obchůdky se suvenýry, tak přesně takhle to tam bylo. Do Čech jsme si chtěli přivézt malou radost a pro naše blízké též, takže jsme zkoumali každý tenhle obchůdek, kde to budou mít nejlevnější. Nakonec jsme pořídili pár pohledů a zamířili směr obrovský kopec, kde se mělo nacházet nákupní centrum, abychom si zašli na jídlo. 

Cestou jsme narazili na farmářské trhy v hale, kam jsme také zamířili. Měli tam všechno od sladkostí, kávy, sýrů až po mořské živočichy. Mě zaujal stánek s čerstvým ovocem ze kterého dělali smoothie. Nikdy jsem neměla dračí ovoce, takže jsem si ho musela pořídit, koupila jsem si ho jenom půlku a dali mi k tomu dřevěnou lžičku. Později v ubytování jsem zjistila, že jsem doteď o nic nepřišla, protože dračí ovoce nebylo až tak skvělé, jak jsem ho očekávala. Když jsme odcházeli narazili jsme na čerstvé Pastel de nata. Už když před cestou sem jsem ho chtěla ochutnat. Je to koláček z listového těsta plněný žloutkovým krémem s pudinkem. Na mě to bylo příliš sladké, ale chuťové pohárky na jazyku tančily blahem. 

 

 

Po obědě jsme zamířili na slavný most Ponte Luí I. , který se nachází v Portu. Tato památka má dvě patra. Nižší podlaží slouží pro chodce a auta, vyšší podlaží slouží též pro chodce s metrem. 

Než jsme se dostali na tento slavný most, tak jsme museli vyšlapat dlouhé schody, kde měl nějaký místní pán lavici s magnetkami za 1 Euro. Brácha slíbil kolegům z práce, že jim přiveze magnetky, tak si jich koupil hned 20 a povedlo se mu s pánem domluvit na nižší cenu, která myslím činila 17 euro. 

 

 

Na místě jsme strávili celý den než jsme museli jet zpátky na kraj města kvůli autobusu, který nás odveze zpátky do Lisabonu. Nacházela se tam ještě jedna krásná vyhlídka, na kterou jsme šli a naskytl se nám nádherný výhled na most a okolí. Trošku mi to připomínalo pražskou Náplavku. Dole se nacházel Spiderman, který předváděl zvláštní, opakující se kousky. Turisti si ho nevšímali do doby, kdy k němu přišel malý chlapec, a dal si se Spidermanem souboj, kdo předvede lepší trik. Vyhrál chlapec.

Ve večerních hodinách jsme se pomalu začali vracet na autobusové nádraží, kde už čekal autobus směr Lisabon.

V Lisabonu jsme si chtěli ještě nakoupit, ale kolem 22. hodiny již měli všude zavřeno, takže jsme vyrazili do obchodu, který byl půl hodiny MHD. Tam jsme si koupili mraženou pizzu. Absolvovali jsme další otřesný zážitek s WC, v Portugalsku snad nemají čisté záchody nikde. 

Zpáteční cesta se ukázala jako problém. Po dlouhém čekání na autobus sice autobus přijel, ale řidič nám oznámil, že dál nejede. Čekali jsme na další spoj, který ale ani po 40 minutách nepřijel, já usínala s pizzou v objetí na lavičce a před námi 30 km pěšky… Posledních 10 km nás mapy vedli uličkami, kde jsem se  vůbec necítila bezpečně, byly tam samé podivné existence, navíc jsem se těšila do postele a už jsem necítila nohy… Naštěstí jsme dorazili bezpečně na ubytování (asi ve 2 h ráno), a čekalo nás vstávání ve 4 h. Za den jsem nachodila 65 km. 

Pokračování příště

Pro Žlutého Trimela

Naima Maximoff

4 komentáře

  1. Feliska 20. 6. 2024 08:28

    Jako vazne jste sli 30 km nocnim Lisabonem?

    • Naima 20. 6. 2024 21:59

      Ano, opravdu jsme šli 30 km nočním Lisabonem. :D

  2. Lily Starling 20. 6. 2024 21:43

    No teda, to sú pekne šialené zážitky! Na jednej strane závidím, na druhej by som na 30 km nočným Lisabonom asi odvahu nemala…

  3. Oresta 21. 6. 2024 17:36

    Já se přiznám, že jako první u toilet scény, mě napadlo, že tam byl duch a viděl ducha .. jak je psané, že tam nikdo nebyl, ale přitom k němu přistoupil jiný muž… :D

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*