Jak pokračuje dovolená v Portugalsku? Dočkáme se dalších zážitků z toalet a kam všude se ještě vypravíme? Dozvíte se na následujících řádcích.

3. Den – Lagos

Další výlet, který nás čekal. Na tenhle jsem se těšila ze všeho nejvíce, protože jsem ho vybírala právě já. Čekala nás opět cesta jako do Porta akorát myslím, že o 2 hodiny delší. 

Cestou se nám naskytl z autobusu krásný výhled na moře. 

Cestu jsem prospala do chvíle kdy nás čekala první zastávka u benzínky. Nejdříve jsem chtěla zůstat v autobuse, ale můj žaludek  říkal něco jiného, tak jsem mu šla splnit přání a koupit mu něco k jídlu. Před námi byla ještě několika hodinová cesta a nevěděla jsem jestli bude další zastávka, tak jsem si pro jistotu došla ještě na WC. Tam jsem našla něčí IPhone. Nevěděla jsem co s ním mám dělat. Nechat jsem si ho nechtěla, protože je to špatné, a odevzdat prodavačkám též ne, protože mi anglicky nerozuměly. Tak jsem psala bráchovi, že jsem našla na záchodech iPhone, co s ním. Řekl mi ať ho vezmu, vzala jsem ho a odevzdala bráchovi. Rozsvítil si displej a zjistil díky tomu, že tam byla notifikace s jízdenkou na náš autobus s kterým jsme jeli, že to bude někdo z autobusu. Tak šel člověk od člověka a ptal se na IPhone, který nakonec našel svou majitelku. 

Autobus byl poloprázdný, tak jsme si s bráchou zabrali každý svoji dvojsedačku, abychom měli dost prostoru. 

V půlce cesty mě z toho sezení bolelo všechno a potřebovala jsem si natáhnout nohy. Seděla jsem sama, tak jsem si sundala boty a natáhla si nohy na sedačku. Jenže to jsem udělala obrovskou chybu, neměla jsem zavřené pouzdro na svá bezdrátová sluchátka a jak jsem si dala nohy na sedačku, rozbila jsem si to pouzdro. 

Konečně nás autobus vysadil na cílové stanici. Město bylo malinké, ale nádherné. Voda byla úžasná, čistá a přístav taky. Už v prvním momentě jsem věděla, že tohle bude nejhezčí místo, které jsme v Portugalsku navštívili. Šli jsme podél pobřeží a po pravé straně byly stánky se suvenýry a na té levé zase oceán. Ano, přesně tak oceán. Lagos se totiž nachází na pobřeží  Atlantského oceánu. 

Nemohla jsem se vynadívat na ten oceán. Šli jsme podél pobřeží až jsme narazili na písčitou pláž. Kochala jsem se nádherou a šla bosa po písku až k vlnám, které byly divoké.

Upřímně nedokážu popsat tu krásu, kterou jsem viděla. 

Jak můžete vidět na prvním videu nacházela se tam taková menší jeskyně do které se vlévala voda. 

P.S. Fotku mám dovoleno použít s podmínkou, že tam nebude vidět jeho obličej. 

Jako správný vodní živel jsem si tuhle šanci nemohla nechat ujít a vykoupala jsem se v Atlantském oceánu, abych se s tím mohla chlubit. Byl šíleně studený, ale vykoupat jsem se prostě musela. Když jsme prošli jeskyní na další pláž naskytl se nám opět nádherný pohled. 

Na pláži jsem si posbírala několik malinkých mušlí, ale největší poklad, který se mi povedl propašovat skrz letištní kontroly, jsou pro mě tyto mušle.

Když mě brácha konečně dostal pryč z pláže zamířili jsme si to do nitra města. Jakmile jsem šla kolem vinařství zabočila jsem tam, protože jsem toužila po jejich vyhlášeném Portském víně.

Přemýšleli jsme jestli si koupit větší láhev nebo tu menší. Rozhodli jsme se pro tu menší. Vyšlo to na 2 sklenice, takže každý měl jednu na ochutnávku. Víno mělo 20 % alkoholu, takže jedna sklenička bohatě stačila.

Brácha zase navštívil hospodu, protože toužil po místní značce piva. Měli jste vidět to nadšení, když ji konečně našel. 

Prošli jsme obchody se suvenýry a já objevila dokonalý rámeček na fotku za super cenu, tak si říkám, že si pro něho dojdu potom až půjdeme na autobus, že třeba objevím hezčí. To byla chyba. Měla jsem si ho koupit hned, protože potom jsem ten obchod už nenašla. Koupili jsme pohledy pro kamarády a rodinu, které jsme tam rovnou poslali. Dodání bylo celkem rychlé – můj první pohled našel majitel cca 5 dnů od odeslání.

Zbývalo posledních pár hodin na tomto úžasném místě a tak jsme si chtěli dát přestávku na svačinu. Šli jsme zpátky k pobřeží a já tam objevila stánek, ale ne ledajaký – byla tam možnost koupit si vyjížďku loďkou po oceánu a spojit to s vyhlídkou na delfíny. Prodala bych za to i duši, abych mohla jet, ale bohužel. Brácha mi to zatrhl, protože nutně potřeboval navštívit další Lidl. Byla jsem na něj pořádně naštvaná, dokonce jsem s ním celou cestu zpátky do Lisabonu nepromluvila ani slovo. Když už jsem nemohla vidět delfíny na vlastní oči, koupila jsem si aspoň pohled.

Ten jsem tam prostě nemohla nechat.

4. Den – Lisabon

Dovolená se blížila ke konci a já byla z toho pozdního chození do postele a brzkého vstávání unavená, takže jsem všemi deseti uvítala, když jsme předposlední den nikam nejeli a mohla jsem si přispat. Jenže to by do mě brácha nemohl pod jednou peřinou kopat. Ale nedala jsem se, a kopla jsem ho taky. To má za ty delfíny!

Celý den jsme měli být v Lisabonu a čekala nás cesta k soše Ježíše Krista. Museli jsme se přepravit na druhou stranu Lisabonu a tak jsme jeli trajektem. 

Po příjezdu s trajektem jsme šli na autobus a tam nám zase nerozuměl řidič, když jsme mu říkali kam chceme. Naštěstí se nás ujala starší paní, která tam jela též a uměla anglicky i portugalsky. Na místě jsme čekali pár minut než se otevře. Dodnes nechápeme, co se tam mělo platit, když se tam šlo dostat úplně v pohodě i bez placení. 

Když jsme to obešli, tak jsme mohli spatřit další most. Tentokrát to byl most, který je podobný v San Franciscu, takže jsem poslala domů fotku se slovy, že jsem na skok v Americe. Díky tomuto si brácha mohl odškrtnout další památku, kterou měl na seznamu, co chtěl vidět v Lisabonu. Pro ty kdo si chtěl udělat krásnou fotku tam byla vytvořená cesta z palem. 

5. Den – Lisabon

Čekal nás poslední den v Portugalsku, a zároveň i nabitý Lisabon. Potřebovala jsem ještě sehnat dárek pro nejlepší kamarádku. Sehnat dárek někomu kdo vám řekne ať mu přivezete cokoliv, co vám cvrnkne do nosu a připomene vám ho to, je občas těžší, než by si kdo pomyslel.

První návštěva byl výtah Santa Justa s vyhlídkou, který se nachází v centru Lisabonu. Vstup byl zadarmo pro ty, kteří vlastní Lisbon card, což je něco jako naše lítačka, a kdo ji nevlastnil musel si zaplatit vstup zvlášť. Než na nás přišla řada, museli jsme si vystát dlouhou frontu. Vyhlídka měla dva výtahy, ale do každého výtahu se vešlo přibližně 10 lidí. Nastoupili jsme do historického výtahu, který nás vyvezl nahoru, a naskytla se nám krásná vyhlídka na celý Lisabon.

Schody, které se tam nacházejí mi trošku připomínaly jako schody na Eiffelově věži.

Když jsme usoudili, že je čas pokračovat, zamířili jsme si to na hrad. Před hradem jsme na náměstí ještě zastavili na trzích, které tam probíhaly, a já konečně pořídila kamarádce dárek. A co to bylo? Byla to hmota z které se vyrábí müsli tyčinky. Za 15dkg jsem za to zaplatila v přepočtu na naše cca 400kč. Zarazila mě ta cena, že něco takového stojí tolik. Potom jsme se vydali do kopce směr hrad. Po cestě jsme potkali ťuk ťuky, kteří vezli turisty nahoru.

O kousíček dál jsme byli svědky, jak paní najela autem špatně do uličky a nemohla vycouvat zpátky. Mezitím za ní byl jeden ťuk ťuk a vedle v uličce další. Pánové z těchto vozidel se snažili dámě pomoc, jeden z nich nezatáhl ruční brzdu a málem mu z kopce ujel ťuk ťuk i s turisty. Přišlo mi to úsměvné.

Když jsme dorazili k hradu, byla tam opět fronta, jako kdyby něco dávali zadarmo, ale vstup to nebyl. Za vstup jsme platit nechtěli, tak jsme si do fronty ani nestoupli, a pokračovali jsme dál. 

Cestou k Belémské věži jsem si konečně pořídila rámeček na fotku za 20 euro. O kus dál jsem vstoupila do dalšího obchodu, prohlížela jsem si rámečky a zaujal mě ten samý, co jsem si koupila. Schválně koukám na cenu a naštěstí stál stejně. Jenže majitel viděl můj zájem o obrázek, tak mu říkám, že je to moc drahé, nabídl mi k tomu ještě jeden menší. Říkám si lákává nabídka, ale k čemu budu mít dva stejné rámečky, takže jsem mu odpověděla, že již ten samý mám. Nevím, jestli mi nerozuměl, nebo mi ten rámeček chtěl za každou cenu prodat, ale zlevnil mi ho na 13 euro. Stále jsem pána odmítala, až jsem z obchodu odcházela o něco moudřejší s tím, že příště mám zkusit smlouvat, protože za pokus nic nedám a můžu získat produkt levněji. 

Když jsme se blížili k Belému, tak turistů začalo přibývat. K mému překvapení to tu bylo hezčí než jsem si představovala. U Beléma jsem přidala do kroku, že se podívám dovnitř, když v tom mě zastavila jakási paní. Nerozuměla jsem jí v tu chvíli, ale došlo mi, že se tam nesmí. O minutu později jsem se v tom utvrdila, byla tam cedule s anglickým nápisem ,,Památka je zavřena kvůli nepříznivému počasí”. Zamrzelo mě to, ale co se dá dělat, moři člověk neporučí. Jak už se dalo očekávat, tak Belém byl zavřen právě kvůli rozbouřenému moři. Vlny byly tak obrovské, že šplouchaly až ven. U jedné jsem nestihla uhnout, takže jsem měla v teniskách rybník.

Vidět takhle rozbouřené moře byl pro mě naprostý skvost. I když mě lákalo si do něho skočit z vln jsem měla velký respekt. Vtipné bylo, když pouliční muzikant začal hrát na housle píseň ,,Goodbye ocean’’ (aspoň mi ji takhle vyhledal Shazam).

Brácha si tam dal pivo a mě přemluvil, ať si dám svou první Piña Coladu  v ananasu, tak jsem se nechala ukecat a dala si ji. Sedli jsme si na trávu a popíjeli své pití. Bylo to dobré, dokonce jsem i vydlabala ananas ať nejsou zbytky.

Cestou z Belému jsme se zastavili ve vyhlášeném obchodě, kde dělají jejich národní koláčky, o kterých jsem se již zmínila. Mezitím co jsem poctivě stála frontu, tak brácha našel jiný vchod, který byl prázdný, a koupil mi je. Musel jsem si jeden sníst, protože jsem chtěla porovnat, jestli bude chuťově stejný jako z těch trhů nebo ne. Chuťově se lišily, hlavně tyhle byly ještě teplé, a to bylo mnohem lepší než první.

Šli jsme cestou necestou, protože jsem nevěděli, kam nás to nohy dovedou. Nakonec jsme narazili na další nábřeží u moře. Brácha si otevřel v krabičce svačinu a položil si ji na lavičku, protože něco hledal v batohu. Mezitím přiletěl racek a svačinu v krabičce mu sežral. Já o tom samozřejmě věděla, ale jako hodná mladší sestra jsem o tom mlčela, a nechala racka se nadlábnout. Když si šel koupit novou svačinu, jeho pohled zaujal náramek s kotvou, který si následně koupil. Podle jeho slov prý se mnou už nikam nepoletí, protože pořád jenom utrácí.

Na náměstí tam měli animátorský program, protože ve stejném oblečení tam předváděli různý tance tanečníci. O kus dál byl zase nějaký chlap, který měl puštěnou moderní hudbu a kolemjdoucí se k němu připojili a tančili dle něho. 

Bylo již hodně pozdě a nadešel čas se rozloučit s Lisabonem, protože zítra brzo ráno nás čekala cesta na letiště. 

6. Den – odlet

Ráno jsme vstávali opět brzo ráno, protože letadlo nám letělo kolem šesté hodiny ranní a cesta na letiště trvala nočním autobusem hodinu a půl. Letiště jsem čekala v tak brzké ranní hodině prázdné, ale opak byl pravdou. Při kontrole, když jsem vše vyložila na pás a měla projít rámem, jsem se modlila, abych tentokrát nebyla já a vyvolená kvůli namátkové kontrole, protože jsem měla kapsy plné mušlí. Prošlo to! Měli jsme nějaký ten čas navíc, a tak jsme si dali snídani. Po snídani když se nám konečně ukázalo číslo terminálu, jsme vyrazili. U terminálu klasicky kontrolovali občanský průkaz nebo pas. Já koukala okolo sebe a všimla si krásného, mladého, blonďatého pilota. Hned jsem to musela napsat kamarádce a sestře, protože jsem si okamžitě představila jednoho hrdinu z knihy od Colleen Hoover.  Doufala jsem, že se pilot v letadle představí, abych si ho mohla vygooglit. Měla jsem ale smůlu. Jakmile jsme vzlétli, tak jsem okamžitě usnula, a probudila se až po přistání v Praze. Po výstupu z letadla jsem šli na metro a jeli jsme domů.

Zajímavosti z Portugalska

Na závěr bych se chtěla podělit o poznatky z Portugalska. Lisabon je velmi špinavé město. V centru je to o něco lepší, ale stále je špinavé.

Všude měli veřejně dostupná pítka k osvěžení pro turisty, tak i pro čtyřnohé mazlíčky.

Pečivo v obchodech je na váhu.

Na rozdíl od Paříže jsou místní lidé ochotní s turisty mluvit anglicky a poradit jim.

Město převážně žije od pátku do neděle.

Město je velmi staré a historické.

Ve srovnání s Lisabonem je Česká republika čistá a moderní.

Jedna z věcí, které mě mile překvapila je, že v metru hraje hudba.

Oproti České republice, v Portugalsku je těžko sehnatelné pivo a ovocný čaj.

Portugalci tramvaj považují za metro, takže jsme mohli vidět krásnou krajinu během jízdy metrem.

Nejrozšířenější obchod se nazývá Aldi, dokonce tam nemají tolik obchodních center. 

A kam se na dovolenou vypravíte vy?

Pro Žlutého Trimela

Naima Maximoff