Zázraky nejen o Vánocích

Z pod peřiny vykukuje proužkovaná děravá ponožka. Místnost opět profoukne chlad a některé z dětí se zachumlají o to víc do peřin. Jiné děti líné sluneční paprsky tahají zpod peřin. Je den před Štědrým dnem – to znamená jediné – potajnu zabalit ručně vyrobené vánoční dárky, dodělat krémové cukroví, koukat na televizi na pohádky (ano, jediný čas v roce, kdy se nikdo nepřetahuje o ovladač) a užívat si docela příjemnou, ale o to více melancholickou náladu, kterou dětský domov nabízí.

Z postele vyskočí i okatý, modrooký, sotva sedmiletý chlapeček. Protáhne se a hlasitě oddechne. Kéž by na Vánoce mohl být se svými rodiči. Vlastně je pravdou, že maminka na něj vykoukne vždycky, když jsou vidět na obloze hvězdy. Nebo tak to alespoň říkávala jedna z tetinek. A on jí bezmezně věřil. Tatínek by ale dneska měl přijít alespoň na návštěvu.

Dneska je totiž den otevřených dveří – ne doslova, ale mohou přijít jakékoliv návštěvy a večer přijdou zase dobrovolníci. Ti do domova většinou donesou jídlo, oblečení a potřebné vybavení. Chlapec s pronikavýma modrýma očima se rychle převlékl, vzal si deku a spokojeně se usadil k oknu. Sledoval, jak jsou děti z dětského domova, které by normálně nazval gaunery nebo vyděrači, šťastné, usměvavé, a jakoby zmizely všechny jejich problémy. Některé děti odcházely dokonce se svými rodiči domů. Ruku v ruce.

„Štofi, pojď si zahrát stolní fotbal!“ křičel na chlapce někdo z chodby. On se ale ani nehnul a téměř bez dutání vyhlížel svého otce. Slíbil, že přijde. Proč se říká, že sliby jsou chyby? Proč je tak náročné se ukázat?

Když už Kryštofovi řádně kručelo v břiše, bylo dávno po obědě. Nandal si vychladnutou polévku, a přestože na ni neměl nejmenší chuť, snědl ji, aby mu už břicho nemluvilo. Návštěv ubývalo stejně jako dětí z domova. Ty děti, co zbyly, připravily přáníčka pro dobrovolníky – Štofi jich vyrobil spoustu – různých, i když kreativní činnost nebyla jeho gusto. Jedno nádherné přání vyrobil speciálně pro příležitost, kdyby přišel i táta.

Kryštof v sobě cítil neskutečnou prázdnotu, přestože už byl na nevyplněné sliby zvyklý. Přesto mu naděje mu nedávala spát. V tom se ve dveřích objevili dobrovolníci. Štofík šel, jako slušný chlapec, všechny pozdravit, popřát jim pěkné svátky a rozdat přání. Obzvlášť déle se zdržel u své oblíbené dobrovolnice. Dneska ale nebyla sama. Přivedla sebou jakéhosi chlápka. Úsměv měla ještě třicetkrát rozzářenější než obvykle. No… alespoň někdo je šťastný. Štofík si popotáhne děravé ponožky a poslouchá o vánočních plánech Majky a Kuby Kubikuly.

Tak si pojmenoval v hlavě Kryštof nového dobrovolníka, jinak už mu neřekne. Kostkované kalhoty v černo žlutých odstínech? Komu ten chlap vzal styl? Ale vypadá uvolněně. Majka se směje jeho vtipům. Na nic si nehraje. Za to Kryštofův táta, ten si hrál na všechno, čím nebyl. Z přemýšlení ho vytrhne známý hlas vždy pozitivního Jožky: „Ten Kuba Kubikula je ale frajer viď?“

Štědrý den není jiný než dny ostatní. Štofi ho tráví především s Jožkou, který se ho snaží nejrůznějšími způsoby rozveselit. Držet zlaté prasátko je rázem jednoduché. Poslední, co Kryštof má, je hlad. A do Nového roku? Se beztak zase nic nezmění. „Hodně štěstí, hodně zdraví, hlavně to přežij,“ přeje si Kryštof, když kouká poslední den v roce na barevné ohňostroje. Zalehá pod postel, na nohou opět ty důvěrně známé děravé fusekle.

V lednu začala Majka podezřele často navštěvovat Domov, až si Kryštof myslel, že chodí jen z lítosti, aby mu zpříjemnila dny. Brala s sebou často i Kubu – jaký paradox, opravdu se jmenoval Jakub. Ach, ty Kubo Kubikulo.

Kryštof spolu s Kubou a Jožou často hráli ping pong. Byly to Kryštofovy oblíbené chvíle, jako kdyby Kuba Kubikula ani nebyl dospělý. Měl v sobě něco fascinujícího, dětského, kouzelného. Majka ale čas s kluky netrávila, chodila spíš za vychovatelkou. Možná řeší nějaké příspěvky, myslel si Kryštof.

Když v tom jeden krásný obyčejný zimní lední den přišla vychovatelka a pronesla tu památnou větu: „Kryštofe, potřebujeme s tebou něco probrat.“

Netrvalo to dlouho a pár dní později stál malý uličník na prahu dveří se svým malým kufříkem. Úsměv na tváři sice neměl – nevěděl, co může čekat a vlastně se i dost bál. Cizinec do rodiny. Slovu pěstoun vlastně stále dost špatně rozuměl. A vůbec. Vlastně se mu po tom domově bude i stýskat.

Otočil se a ve dveřích viděl usměvavého Jožku. Ten kluk se smál prostě pořád. Kryštof se neubránil objetí. „Tak konečně alespoň jeden z nás je tam, kde má být,“ mrkl chlapec a vytáhl z kapsy vánoční přáníčko. „Hezké Vánoce! A doufám, že ho věnuješ do těch správných rukou.“

Kryštof koukal na přání, které před časem sám vyhodil do koše. Jeho přání pro tátu, který se neukázal. Vyloudil ze sebe jen tiché: „Děkuju.“ „Budu tě chodit navštěvovat každý týden, čestný skautský,“ podali si kluci ruku – a i přes úsměv na tváři Jožky šlo vidět, že něco uvnitř něj se rozbilo na tisíc částeček.

Leden se přehoupl v únor a i ty únorové dny plynuly dál. Kryštof si přání ještě nějakou dobu schovával, ale rychle mu došlo, že tohle je jeho nová rodina, na které mu záleží, a která o něj pečuje s láskou, jakoby byl součástí už odvždycky. Přání teď zdobilo lednici.

Nu, a když Majka připravila bramborový salát a sesedli si spolu všichni dohromady v neděli k jednomu stolu, Kryštofovi to došlo. Kouzlo Vánoc není v tom na něco čekat. Čekat, že se něco změní. Že najednou bude všechno sluncem zalité. Dobré ale i zlé věci se dějí po celý rok. Ať už jsou Velikonoce, Vánoce nebo náhodná neděle. A nejčastěji je ovlivňují právě ti, kterými se obklopujeme.

Jako dítě si člověk moc vybírat nemůže – a proto pokud máte kolem sebe nějaké malé skřítky, kteří ještě věří na zázraky, nezapomeňte jim zpříjemňovat jejich dětské chvíle. Dítětem je člověk jen jednou, ale vzpomíná na to celý život. A ty hvězdičky v dětských očích? Jiskřivé malé plamínky? Kdo by je nechtěl vidět?

Na závěr se sluší popřát Veselé Vánoce, ale já vám přeji ještě něco víc – lásku. Vzájemnou lásku, respekt a ohled na druhé.