Mrzimor a Trimeles si dnes připomíná smutný druhý rok, který uplynul od smrti naší kamarádky Albínky.
Noví spolužáci samozřejmě nevědí, ale pár z nás, kteří ji znali, si vzpomenou na malou, tichou dívku s obrovským srdcem a talentem.
Dnes se s vámi podělím o básničku, kterou nenajdete nikde jinde, protože ji Albínka napsala pro svého přítele a kamaráda, když jim oběma nebylo zrovna do smíchu. A já jsem neskutečně šťastný, že jsem tím přítelem mohl být.
Až hvězdáři zaženou ovečky do ohrad,
až měsíc ti řekne,
že čas je jít spát,
pak roztáhneš křídla svá.
Andělé přeci nepláčí,
to jen bodláčí
vítr rozfoukává.
Až svíce pohasnou,
až ticho umlkne,
vím, kam mám jít.
Bílá naděje
mne obejme
do tvého přátelství.
Andělé přeci nepláčí,
to jen lidé, co ztratili víru svou.
Andy
Kéž by tento den nenastal… Je to moc pěkná básnička. :))
Je to nádherná básnička, Buráčku, ale Pavlínka se spletla. I Andělé občas pláčou.