Po nováčkovské výpravě v únoru nás čekal běžný výlet do Zakázaného lesa. A věřte mi, těšil jsem se. Takže jsem si vypůjčil Mrzimorský jezevčí plamínek a šel čekat k bráně lesa. Docela mě překvapilo, že většina účastníků už tam je. Bylo nás celkem šest.

Andrew Uroboros
Daria Renawalti
Dario Viensky
Domlisa Penlibrosa
Žakelina Beatrice Herrea
a má maličkost

Pozdravil jsem se s ostatními a přidal se k Andymu k obdivování výzdoby před lesem. Pochodně, hlavy na kůlech. Standardní výbava. Chvíli jsme čekali na madam Monny, aby nás zaúkolovala a bezpečně provedla k cíli naší cesty. Ta měla dvě části. První vzít Hlavu č.59, téže známou jako Emil do lesa Ježibaby, kde bydlí jeho družka, z kterou se chce setkat. A druhá část nás měla zavést do pouštní části lesa, kde je prý nějaký problém s pískem.

Když Andy zaslechl o lesíku, vůbec se mu to nelíbilo. Prý špatné vzpomínky, kdy je Ježibaba chtěla sníst. Nejprve jsme potřebovali dobrovolníka, který se postará o Emila. Tím se „dobrovolně“ stal Dario. Hezky si ho podržel za kůl, šťouchl na pozdrav do tváře a mohlo se vyrazit do lesa.

Daria na konci skupiny vedle šourajícího Andyho hopkala a doufala, že potkáme jednorožce. Emil se zeptal Daria, jestli nedělá něco s tyčí, jelikož má opravdu silný úchop jeho kůlu.

Šli jsme dále do lesa, až do míst, kde stromy byly zakřivené. Podle toho jsme poznali, že jsme se ocitli na území ježibaby. A také podle chaloupky vypadající jako obří dortík s růžovou polevou. Zahrádka před domkem byla plná oranžové trávy, vonící po mandarinkách a keři obsypanými velkými placatými lízátky. Ve vzduchu bylo cítit cukroví a karamel. Hotová diabetikova noční můra. A i Andyho, když hned spustil, co se tu stalo posledně. Nikdo nedbal jeho varování a začali jsme se rozhlížet, co bychom na chuť slupli.

V tom se z domku ozvalo zaskřípání dveří, ze kterých vylezla, ano hádáte správně, Ježibaba. Přesně taková, jak jí popisují legendy a pohádky. A hned spustila: „Emile?“.
Načež Hlava č.59 zareagovala: „Drahá. Jsem tu!“
Ježibaba: „A neměl jsi tu být už včera?“
Hlava č. 59: „Za to já nemůžu. To tady náčelnice s dětmi.“
Ježibaba: „Děti, říkal jsi děti?“, a začala čmuchat kolem a nabízet kakao. Naštěstí všichni začali zapírat, že děti jsou, schovávat se za starší nebo vymýšlet lži o trpaslické důlní výpravě, viď Theo. Andrew předal Hlavu č.59 Ježibabě, velmi pomalu, aby neměla podezření a rychle se stáhl ke zbytku výpravy. Ti dva mezitím začali cukrovat o perníku s medvídky a zalezli zpět do dortochaloupky.

Když jsme byli z dohledu a doslechu perníkové chaloupky naše průvodkyně nám rozdala velká lízátka, která natrhala ježibabě na zahrádce. Ale pozor, cukr ničí morálku a zuby.
Cesta se krátila. To jsme poznali podle vyšší teploty a ubývající vegetace kolem nás. Také podle dvou děravých ponožek, které našli Dario a Andrew.

Dorazili jsme k cíli naší cesty a okamžitě nás zarazil nehorázný puch, který z ní vycházel. Daria stačila šlápnout do něčeho čvachtavého a mazlavého. Ano, hádáte správně, bylo to lejno. A nebylo samo. Když jsme se podívali na planinu, zjistili jsme, že takhle pokrytá je všude. Přímo naproti nám sedělo cosi kočkovitého a konalo svojí potřebu. Hle viník!

Takhle jsme se dozvěděli, proti čemu stojíme a jaký je náš úkol. Kočkodlaci. Prosím, neplést si s kočkodRakem. To bychom naší Ankaret pěkně namíchli, že ji srovnáváme s takovým nehygienickým stvořením. Když kočkodlak dotvořil své velebné dílo, rozběhl se, přeskočil celou skupinu a upaloval do křoví. Tam ho bohužel sestřelilo mé *PETRIFICUS TOTALUS* a skácel se na zem.
Což tak trochu znemožnilo sledování jedince zpět ke smečce. Naštěstí za sebou zanechal stopy a tak nezbylo nic jiného, než doufat, že nás dovedou ke zbytku těch potížistů.
Ukázala se příznivost osudu pro nás, když jsme po chvíli hledání našli celou smečku. Šest mláďat, deset samic a jednoho velkého samce. Dario po mém vzoru namířil na samce hůlkou a vyslal své poutací kouzlo. To bohužel minulo a zmrazilo jednu ze samic.
Když to samec zjistil, rozzuřil se a zaútočil za Daria. Nezastavil ho ani můj pokus o spoutání. Čekali jsme nevyhnutelný konec, než Daria odněkud vytáhla maso a začala jím mávat na samce. Ten změnil směr běhu, povalil Dariu a začal tláskat ukořistěné maso. Zbytek výpravy se seběhl k Darii a začal hladit kočkodlaka.
Ten začal spokojeně vrnět a užívat si přízně. V tom madam Monny dostala nápad, požádala Darii o další maso, které hodila do přepravky. Chvíli trvalo, než se všichni uvelebili v přepravce a pak bylo snadné jen zavřít dvířka. Úkol splněn a mohlo se zpět do hradu.