Bylo jednou jedno neznámé království. Asi i neznámé zůstalo, protože o něm již nikdy nikdo neslyšel. A v tom království se králi a královně narodila holčička. Byla tak anemická, že její pleť byla bělejší než sníh. Dali jí tedy jméno Sněhurka.

Královna krátce po porodu zemřela na komplikace způsobené špatnou koagulací a král, ve snaze obstarat Sněhurce plnohodnotnou náhradní matku, se znovu oženil. Moc dlouho si ale nové královny neužil. Jednoho dne zmizel a ani přivolaní Pinkertoni ho nemohli najít. Nakonec usoudili, že se utopil i s koněm kdesi v bažinách v lesích, které znal jako své boty a celé království zdědila nová královna.

Ta ovšem místo, aby malou Sněhurku milovala a s láskou vychovávala, pořádala jeden ples za druhým, užívala svobodného života a Sněhurku nechala růst jako dříví v lese. Když si po čase všimla, že se ze Sněhurky stává hezká holka, posedl ji démon žárlivosti a začala ji týrat prací. Sněhurka musela prát, žehlit, skládat nádobí do myčky a pak ho zase uklízet, umývat plovoucí podlahy v celém zámku, nosit dříví a psát domácí úkoly všem dětem, které se královně v průběhu let narodily.

Sněhurka si nestěžovala a pečlivě všechno dělala. Dokonce si našla chvíle, aby občas vyběhla do lesa, pokecat s divou zvěří. Občas si odtamtud donesla něco, co pečlivě skrývala v pokoji.

Královna, která ji už nějakou dobu šmírovala, byla zvědavá. Chtěla vědět, co za poklady v lese Sněhurka nachází a tak, když ji jednoho dne nechala štípat hromadu dříví za zámkem, vkradla se do malého pokojíčku a začala hledat. Netrvalo jí to dlouho, protože Sněhurka byla natolik inteligentní a důvtipná, že věřila, že pod polštář se nikdo dívat nebude. V krabičce tam skrývala sušené bylinky.

„Ha,“ královna zajásala, „ to bude určitě nějaká bylinka, po které je tak krásná. Já věděla, že to nemůže být genetikou, vždyť král byl jak opice. Ale to ti tu děvče nenechám, protože v tomhle království mohu být krásná jen já.“

A jak řekla, tak udělala. Vyměnila bylinky za sušený holubí trus, ty pravé si odnesla k sobě a přemýšlela, jak s nimi naložit. Koupat se v nich? Pít je? Nakonec si uvařila čaj a v soukromí své obří komnaty si ho vychutnávala. Pravda, moc dobrý nebyl. Chutnal jako zatuchlé ponožky, ale pokud po něm měla být krásná, hodlala to vydržet.

Sotva dopila první hrneček, vrhla se k fungl novému zrcadlu, které ji přivezli z Benátek.

„Tak co? Jsem krásnější?“

„Že váháš, královno,“ odpovědělo jí zrcadlo a smyslně zamrkalo. „Nikdy jsem nevidělo krásnější.“

„Tý jo,“ vykulila oči královna. „Ukecané zrcadlo! A dokonce pravdomluvné. V té Itálii se ale vyznají,“pokývala uznale hlavou.

Je fakt, že sama si připadala velmi krásná, a když to potvrdilo i zrcadlo, pak to byla jistě pravda.

„Ty bylinky jsou zázračné. Odteď budu pravidelně navštěvovat Sněhurčin pokoj.“

A tak čas plynul. Královna si vařila čaj a koketovala s benátským zrcadlem, Sněhurka chodila dál do lesa, sbírala a sušila lysohlávky a vrtěla nechápavě hlavou, proč už nefungují.

Jednoho rána si královna stoupla přes zrcadlo, jak ji Bůh stvořil, a obdivovala sama sebe. „To jsem fešanda, co? Jen podívej ty křivky a ta pleť… radost pohledět.“

„No,“ ozvalo se zrcadlo, „už moc ne.“

Královna se zarazila. „Tak počkej.“ Utíkala si uvařit čaj a ještě vařící ho do sebe kopla. „Co teď?“

„Furt nic,“ zívlo zrcadlo. „Zdá se, že v tomhle království je teď nejkrásnější Sněhurka.“

„Vždyť nemá bylinky!“

„Třeba to není bylinkama.“

Královna se rozlítila. „Tak to teda ne. Na to bych se podívala!“

Zavolala k sobě jednoho z myslivců. Pod trestem smrti mu nakázala odvést Sněhurku do lesa a tam ji picnout jako divočáka. Bohužel natrefila zrovna na chlapa, co se mu při pohledu na krev dělalo zle, takže Sněhurku do lesa odvedl, tam jí všechno vykecal a doporučil jí, aby se domů už nevracela.

Sněhurka to ani moc neoplakala. Chvilku sice popotahovala, ale pak vykročila do temných houštin. A dobře udělala. Po pár krocích natrefila na tak velké lysohlávky, jaké ještě neviděla. Natrhala si jich plné kapsy a ještě je zastrkala do korzetu, který musela kvůli tomu povolit.

Šla dál, hladově uždibovala z houbiček a bědovala, jak je život těžký. Po chvíli už se jí pěkně motala hlava, ale naštěstí zahlédla mezi stromy chaloupku. Zamířila k ní.

„Snad tu nebydlí Baba Jaga, co se snažila sníst bratránka Jendu a sestřenici Mařku. Je fakt, že všichni jeli na perníku, ale přece jen …rodina je rodina. To se nedělá.“

Opatrně okoukla domek, a když zjistila, že nikde žádný perník není, odvážila se i dovnitř. Chaloupka byla útulná, uklizená a voňavá. Sněhurka se dlouho nerozmýšlela a v první ložnici, kterou našla, upadla do postele. Za chvíli už se rozléhalo hlasité chrápání přes půlku lesa.

Když se probudila, chvilku vzpomínala, co se stalo a aby zahnala žal nad ztraceným domovem, strčila si do pusy celou jednu houbičku. Pak jí došlo, že v pokoji není sama. Přímo u dveří stálo sedm malých mužíčků. Byli si neuvěřitelně podobní a koukali na ni.

„A jé,“ pronesla Sněhurka do ticha. „Ahoj, všichni,“ snažila se navázat přátelskou konverzaci, ale mužíci se jen udiveně rozhlíželi a kulili oči.

„Říkám ahoj všichni,“ opakovala Sněhurka, „to neumíte ani pozdravit dámu?“

„Co?“ řekli trpaslíci jako jeden muž.

Sněhurka zavrtěla netrpělivě hlavou. „Tak hele, kluci, takhle to nepůjde. Musíte se mi představit po jednom, abych ve vás neměla zmatek, když tu teď budeme bydlet společně. A nemluvte na mě všichni najednou.“

„Kdo všichni?“ zeptali se mužíci sborově, „já jsem tu sám.“

„Nekecejte! Vidím vás všechny a já mám oči jako rys.“

„V čem to jedeš, holka? Ukaž ruce? No jasně – lysohlávky! Proč to svinstvo bereš?“

Sněhurka nechápala, co to pořád melou a proč mluví všichni najednou, ale pak si řekla, že třeba to je místní zvyk a nechala to být. Pověděla jim, co se jí přihodilo. O zlé maceše, jak musela tvrdě pracovat a nakonec ji za odměnu nechala královna zabít.

„A tak tu sedím. Vůbec nevím, kde jsem, ale když mě tu necháte, tak já se budu snažit být vám prospěšná. Sice vařit pro sedm chlapů bude asi fuška, ale to zvládnu.“

„Jakých sedm chlapů pořád? Já tu bydlím sám,“ škaredili se na ni trpaslíci. „Až to z tebe vyprchá, třeba to pochopíš. Tohle,“ máchli rukou kolem sebe, „je moderní detox, takže jsi vlastně došla na správné místo. Já si sem čas od času beru nějaké narkomany nebo alkoholiky a snažím se je vrátit do normálního života a musím uznat, že mám docela úspěchy. Už mi vyšly tři děkovný články v novinách.“

„Narko – co?“

„Narkomany, závisláky, toxikomany, feťáky, to máš jedno, jak se jim říká. Prostě něco jako ty.“

„Tak bacha,“ ohradila se Sněhurka, „já jsem princezna.“

„Dobře, princezno, odteď žádné houbičky v takovém množství, jak jsi byla zvyklá. Budu ti určovat kolik smíš a kolik ne. A vůbec naval sem všechny zásoby!“

Sněhurka se chvíli hádala a nechtěla mu svůj poklad dát, ale když ji dvakrát vymáchal ve studené vodě, nakonec poslechla.

„Z bláta do louže,“ brečela v koutě, „akorát v zámku na mě řvala jen královna a tady se po mně vozí hned sedm chlapů.“

Zatím v zámku královna pilně pila čaj z lysohlávek a chodila zpovídat zrcadlo. „Tak co povíš? Jsem zase nejkrásnější?“

„No jo porád,“ bručelo zrcadlo. „Nahraj si to na MP3 a neotravuj.“

„Ne, chci to slyšet od tebe!“ trvala na svém královna.

„Tak abys věděla, nejkrásnější je Sněhurka.“

„Blbost, ta už někde hnije jako její tatík.“

„Ba ne. Žije. Prodělává detoxikační proces a je čím dál krásnější.“

„Kde?“

„Uprostřed lesa v jedné chaloupce pod dohledem známého liliputána doktora Šmudly.“

„To bych se na to podívala,“ zavrčela královna a v hlavě se jí zrodil ďábelský plán.

Celý týden máčela jablko v odvaru z nezralých makovic a pro jistotu ještě vpravila část silného výluhu dovnitř. Pak se přestrojila a vydala se do lesa. Sněhurku našla docela snadno. Lesem se linula vůně srnčího guláše, takže šla po čichu, až došla k chaloupce. Nakoukla do okna a spatřila Sněhurku ještě krásnější, jak se otáčí kolem plotny. Zpívala si a tančila a vypadala spokojeně. Královna se ušklíbla a zaťukala. Sněhurka otevřela a spatřila cizí ženu, která měla v ruce jablko. Královnu nepoznala. Jak by taky mohla, vždyť poslední léta v zámku chodila pořád zdrogovaná. Navíc spíš než královna ji upoutalo jablko v její ruce.

„Jé babičko, vy máte jablíčko,“ zazpívala sladce a nevšimla si, jak královna při slově ´babičkoˇ zežloutla. „Já už neměla jablko tak dlouho. To víte, v lese nerostou a ten můj trpaslík pořád tahá jen divočáky a srnce a ovoce žádné.“

„Jen si ho vezmi,“ strčila jí královna jablko do ruky. „Já už jsem jich přejedená. Spořádala jsem celý košík a tohle je poslední. Dobrou chuť.“

„Čím se vám odvděčím, babičko?“

„Slyšela jsem, že tu v lese rostou zvláštní byliny. Prý jsou čarodějné a každá žena je po nich mladší a krásnější. Nevíš o nich?“

„To nejsou byliny, to jsou lysohlávky. Obsahují psychoaktivní látky, které …“

„Jo, to bude ono,“ nenechala ji domluvit královna. „Kde je seženu?“

„Rostou tu všude kolem, ale opatrně s nimi…jsou nebezpečné.“

„No jo, neboj.“

A tak se ty dvě rozloučily. Jedna se už nemohla dočkat, až se zakousne do jablka a druhá se na paloučku za domem cpala houbičkami, jako by týden nejedla.

Konec na sebe nenechal dlouho čekat. Sněhurka po koncertovaném výluhu z nezralých makovic usnula na sto let. Její pleť zrůžověla a tak jí Dr. Šmoula přejmenoval na Růženku a strčil do jiné pohádky.

Královna pod vlivem halucinogenních látek měla pocit, že létá a tak sletěla. Ze skály. Našli ji až po dlouhé době.

A království? V rámci dědictví spadlo do klína Jeníčkovi a Mařence, kteří jej vyměnili za doživotní zásobu perníku.