a) 5.kapitola – Falešná kamarádka
Warick opatrně vyklouzl z chlapecké ložnice spolu se skřítkem a Patrickem. Skřítek je rychle vedl pryč z hradu a oni mu skoro nestačili.
Když byli v lese, Warick se skřítka zeptal: „Hele, a proč nás sem vůbec vedeš? Jo, a jak se jmenuješ?“ Skřítek se jenom povýšenecky ušklíbl a odsekl: „Helé, co zas máš? Si jako nemůžeš říct, že sem dobrák a chci vás jenom rozveselit?“ Ale tváře chlapců nezračily nic ve smyslu radosti, spíš nechtěný strach. Pak se Patrick osmělil:
„Tak můžeš nám říct, jak se jmenuješ? Protože opravdu nevíme, jak ti máme říkat?“ zeptal se. „Hele, já jako už nejsem zas nejmladší, tak si to zas tak nepamatuju… Taky ti vůbec nemusim odpovědět… No tak fajn, v kuchyni mi říkaj R.I.P.“
„Jůů, a proč? Co to znamená?“ zeptal se Warick a hořel zvědavostí. „No to je snad moje věc, né, ty jeden malej vlezlej kluku! Ale když tě to tak zajímá, znamená to Rychlý a Inteligentní Pán!“ řekl skřítek pyšně.
Patrick ani Warick to už nemohli vydržet a začali se smát hrozně nahlas. „R.I.P., to zní jako nápis na hrobu!“, chechtal se Patrick na celé kolo. Ale to se skřítkovi nelíbilo, udělal rukou sprosté gesto a řekl: „Jak chcete!“ a byl pryč.
Patrick se najednou přestal smát a obezřetně se rozhlédl kolem sebe. Warick si teď sám sebou taky moc jistý nebyl. Najednou se Patrick začal neovladatelně třást a ukazoval do blízkého křoví. Warick se otočil a všiml si, že z křoví je pozorují dva páry nádherně červených očí. Ale ty oči se najednou vymrštily nahoru a kluci se dívali na dva upíry. Ti se na sebe podívali a ve svitu jejich očí uviděl Patrick jejich lesknoucí se zuby.
Upíři byli neuvěřitelně rychlí a na oba vystrašené kluky se vrhli. Warick i Patrick začali hlasitě ječet, ale to ani jednu z nadpřirozených bytostí nevylekalo. Jedna z nich už měla zuby blízko Warickova krku, když najednou chlapec ucítil v rukou nenadálé teplo. Viděl, že se upír zarazil. nepatrně se ho dotkl a upír zasyčel bolestí. Warick ho tedy pevně chytnul kolem krku a upír křičel z plných plic. Jeho kumpán se taky zarazil a jen na něj zíral. To už se spálený začal zmítat po zemi a Warick ho neuvěřitelnou silou jakoby odhodil o dva metry dál. Začal se sápat na dalšího upíra, který už se chystal zasadit Patrickovi smrtelnou ránu. Opakovalo se to samé, jako s tím prvním. Ale oba dva upíři se najednou zvedli a koukali na kluky se sálající nenávistí. V tom si ale jeden z nich opět všiml Warickových světélkujících rukou, a řekl svému společníkovi: „Hele, toto je nebezpečný, já teda mizím!“ a byl najednou pryč.Ten druhý sebou jenom trhnul a rychle zmizel neznámo kam.
Warick jen bezduše hleděl na své pomalu uhasínající ruce a Patrick se pomalu sbíral ze země. Najednou se ale Warick vzpamatoval: „O tomhle se Ondina nesmí dozvědět ani slovo!“ řekl Patrickovi a ten pomalu přikývl. Oba dva se ještě rychle rozhlédli kolem a rychle běželi zpátky ke škole. Vzadu v lese, kde už podle nich nikdo nebyl, se ozvalo příšerné třesknutí a hlasitý chechot.

Ondina si ráno vyčesala ze svých krásných vlasů ohon, sebrala školní brašnu a vydala se na snídani. Vanessa už v ložnici nebyla. Ondina si smutně povzdechla. Když šla po chodbách dolů do síně, všimla si, že u Nebelvírského stolu na ni většina prvňáků až moc kouká.
Nevěděla, co se děje. Ale když si nalívala do skleničky pomerančový džus, uslyšela z blízkosti Vanessin jasný uštěpačný hlas:
„No snad jste si nemysleli, že bych se s takovouhle dál bavila! Vždyť je to ještě malé dítě! V noci fňuká do polštáře! A ten její bratříček, snad ještě horší než ona!…“ Ondina musela přerušit ten proud slov a pomluv, které se teď Vanesse řinuly z pusy. Najednou ale jakoby se neudržela, vyskočila a zakřičela na Vanessu:
„To možná tak ty fňukáš!Protože nikdy nebudeš taková jako tvoje Mercedes! Můj brácha je naprosto normální, což se ale nedá říct o tobě! Každého pomlouváš, nemáš nikoho ráda! Jsi hrozně falešná! Už se s tebou nikdo nechce bavit!“
Ondina byla docela hrdá na to, co jí řekla, protože až teď si uvědomila tu pravdu, kterou se snažila přehlížet: Vanessa si nikoho neváží a má ráda tak možná sebe! Hned vedle ní si sedly sestry Glemeovy. Andrea nenávistně hleděla na Vanessu, která už zase něco neovladatelně mlela, a Ester vzala Ondinu soucitně kolem ramen. Andrea se jakoby vytrhla z myšlenek a řekla Ondině: „Nic si zní nedělej, je jenom blbá! Nikdy totiž nebude tak fajn jako ty, je jenom trapná!“ A Ester na znamení souhlasu Ondinu poplácala.
Andrea si všimla, jak právě u mrzimorského stolu rozdávají rozvrhy. „Hele, kde máme 1.hodinu?“ zeptala se Andrea. „Myslím, že teprv až nám rozdají rozvrhy, se to dozvíme…“ – a jak to Ester dořekla, objevily se jim na stole rozvrhy. „Jů, první hodinu máme lektvary – dvouhodinovku. Tu máme s Mrzimorem! A hned potom je Upírská nauka! A zase dvouhodinovka! A pak…“ Andrea žasla. Ondina si oddechla, našla opravdové kamarádky!

Do tmavé a tajemné učebny vtrhnula profesorka. Její upravený vzhled až legračně kontrastoval s neuklizenou učebnou. „Dobrý den, mí drazí studenti. Jmenuji se Anett Ricotty Filangiová a budu vaše nová učitelka lektvarů. Na naší první hodině si vyzkoušíme posilující dryák z žabího žaludku a netopýřího trusu a pak…“ Ondina ale najednou jakoby přestala poslouchat. Šlo jí soustředit se jen na palčivou a neuvěřitelně silnou bolest v hlavě. Bolestí se začala sesouvat ze židle a přitom ještě stačila uvidět pomstychtivý Vanessin obličej a rychlý pohyb, jak se její bratr a Patrick zvedli ze židlí a snaží se jí zachytit dřív, než třískne hlavou o zem…

b) 5. kapitola – Skřítkovo tajemství

„Tak fajn, jdeme!“ odvětil skřítek. To je rychlost, podivil se Warick a chystal se k odchodu. „Můžu jít taky?“ optal se Patrick Walles.
„To se přeci nesmí! Říkala to ředitelka!“ začal se hádat Klaudius.
„Ředitelka neředitelka, to je jedno!“ zavelel skřítek. „Může jít jen Warick, nikdo jiný! Konec!“ zavelel skřítek, vypláznul na kluky jazyk, vzal Waricka za ruku a PUK! Zmizeli oba!
„My to Waricku na tebe řekneme prefektovi! Abys věděl!“ začali kluci hulákat jeden přes druhého směrem k místu, kde Warick se skřítkem zmizeli.
Mezitím se skřítek s Warickem objevili na kraji lesa.
„Páni!“ vydechl Warick. „Kéž by tady mohla být i Ondina!“
„Ondina tady být vůbec nemůže, protože není mrzimorská,“ usadil ho hned skřítek. „A víš ty, kdo já vůbec jsem?“ „Kdo?“ „Proužek jméno mé, mrzimorský skřítek. Zjevuji se jednou za dva roky nějakému prvákovi, náhodnému, ale jestli máš strach, že to na tebe řeknou, můžeš jít zpátky,“ zazubil se skřítek.
„Samozřejmě, že nemám strach!“ ohradil se Warick.
„To je dobře, ukážu ti svoje tajemství.“ Šli asi půl hodiny lesem, když se Proužek konečně zastavil. Zaťukal na ohromný dub a z něj začali pomalu vylézat jezevci. Jeden, druhý, třetí…, sedmý, pak už Warick přestal počítat, bylo jich strašně moc.
„To jsou kluci Mrzimoru,“ usmál se Proužek. „Třeba jednou poznáš, co pro Mrzimor znamenají. Teď už ale budeme muset jít.“ Došli zpátky na kraj lesa. Tam ho skřítek vzal znovu za ruku.

PUK! Warick spadnul přímo do své postele, ale skřítek už tam nebyl! „Týý jo!“ Než ale mohl přemýšlet o podivném poselství skřítka, zaťukal někdo na dveře.
Byl to Alex, mrzimorský primus! Warick se leknul.
A je to tady, první problém!

c) 5. kapitola – Zapovězený les
Zatímco Ondina pokojně spala, u Waricka probíhalo drama.
Po tom, co se zjevil skřítek, nikdo ani necekl. Waricka překvapilo, proč oslovil skřítek zrovna jeho, ale vidina nějakého tajného nočního dobrodružství ho vzrušovala. Věděl, že do lesa se nesmí, ale pravidla jsou přece od toho, aby se porušovala, blesklo mu v hlavě.
„Tak dobře… A to půjdu sám?“ zeptal se skřítka, který se zasmál. „Hahá, tak dobře, vemem s sebou ještě jednoho člobrdu, ale víc ne, musíme bejt tichý jako laňky.“ Waricka okamžitě napadla Ondina, ale jak si hned uvědomil, ta byla zachumlaná v postýlce v Nebelvírské věži. Vždycky podnikali takové výpravy spolu. Tohle bude jako znak toho, že já jsem Warick a ona Ondina, nemůžeme být věčně spolu!
Popravdě jí trochu záviděl, ale přece si to nepřizná. Teď je to on, kdo zažije první nějaké dobrodružství a bude se tím moc chvástat před ní ve Velké síni. Při té představě se usmál a promluvil: „Tak s sebou vezmem ještě Patricka, ne?“ otázal se skřítka, který přikývl, a pak na Patricka, který se však nadšeně vůbec netvářil.
„Cože, do Zapovězeného lesa? Ty ses zbláznil! Vždyť jsou tam vlkodlaci, upíři a kdo-ví-co-ještě!“ vychrlil a pokračoval: „Můj děda mi povídal, že když byl ve škole, tak se tam šli jednou podívat, málem se ztratili a potom dostali hrozně školních trestů a málem je vyhodili! Ne, tam mě nikdo nedostane!“
Waricka to mrzelo, ale nic neříkal, v duchu si opakoval, že tam prostě půjde. Ostatní chlapci se tvářili taktéž bojácně a on je nechtěl k ničemu přinucovat. Obrátil se na skřítka.
„Fajn, půjdu sám,“ oznámil skřítkovi.
„Tak to je velice fajné, že do toho půjdeš se mnou… mimochodem, menuju se Truppy,“ řekl skřítek nakysle. „Možná, žes měl jít za sestrou do Nebelvíru. Chytni se mě.“
Warick nechápal, o co jde, ale uposlechnul skřítka. Jednou se rozhodnul, že tam půjde, a tak se s rozklepanou rukou a se strachem skřítka chopil.
Ozvalo se hlasité PUF a zničeho nic se oba dva objevili na školních pozemcích před chatou pana školníka -Lerneje Servista, který kromě školnictví má na starosti styk mezi skřety a kouzelníky v celé Anglii. Skřítek se tvářil velice vážně a Warick si připadal velice nemístně v pyžamu na školních pozemcích u skřítka a najednou ho zaplavil pocit, že chce jít zpátky do ložnice, a to hned. Krom toho měl z toho přemístění hodně nepříjemný pocit v žaludku.
Už byla tma a tak jen stěží viděl. Vedle v chaloupce se svítilo. Skřítek se zvednul, popadl Waricka za límec a táhnul ho rovnou k chaloupce, kde zaklepal a ve dveřích se objevila tvář skřeta, tedy školníka Lerneje Servista.
„To je načase, už jsem si myslel, že nepřijdete,“ promluvil hrubým hlasem a popadl dvě lucerny. Jednu dal Warickovi a jednu sobě. Warick si připadal jako v nějakém zlém snu a lucernu sotva udržel, tak moc se mu třásla ruka. Pomalu kráčeli k lesu a Truppy se neustále ohlížel. Warick se hrozně moc bál, a jako by mu přimrznul jazyk. Nebyl s to říct jediné slovo a společně se vydali stezkou v lese kamsi dál. Waricka už začaly bolet nohy, když došli ke svému cíli a Warick úžasem vyjekl. To, co spatřil, ho opravdu překvapilo a zároveň vyděsilo.
Uviděl svázanou Ondinu a ještě jednu dívku z Nebelvíru, kterou neznal jménem, jak leží nehnutě na mýtince.
Vyjekl a rozběhl se za ní.

d) 5. kapitola – Skřítek Fantom

obrázek Skřítek
Warick, Patrik a ostatní kluci z jejich ložnice se v čele s přisprostlým skřítkem vydali ven a právě scházeli ze schodů směrem k hlavní bráně, když si všimli postavy, která vystoupila ze stínu. Kluci se nejprve vylekali, ale potom si uvědomili, že tuto postavu už viděli… Na zařazování jim byla představena jako školník pan Lernej Servisto. Než si kluci vůbec stačili oddychnout, že to není žádný upír, jak jim nabízela jejich fantazie, ale školník, uvědomili si, že mají pořádný „průser“.
Školník se přiblížil směrem k nim a hlasem skřípavým, jako by ho už dlouho nepoužíval, pronesl: „Co tady děláte?! Máte být dávno v posteli, máte štěstí, že já jsem takovej dobrák. Být tady můj předchůdce, tak snadno byste z toho nevyšli tak snadno, ten by věděl, jak vás potrestat, já vás jen předám kolejnímu řediteli.“
„Ale to – to ten skřítek…“ zakoktal Jerry, jeden z Warickových spolužáků, ohlédl se, aby na skřítka ukázal, ale ten nikde. Všichni kluci se zadívali na místo, kde ještě před chvílí stál malý skřítek.
„Ale on tu ten skřítek opravdu byl…“ pokusil se Patrik, avšak pod ledovým pohledem školníka ztichl.
„Už nechci nic slyšet, teď vás odvedu za kolejním ředitelem a víc se mě to netýká,“ řekl a odváděl je pryč od hlavní brány směrem k profesorským pracovnám.
„Skřítek, ten pitomej skřítek….,ale to je pokaždý…už toho mám dost….., kolena mě zlobí, už mám altrózu, a abych kvůli němu vstával z postele..,“ mumlal si pan školník, zatímco kluky odváděl k řediteli. Kluci se na slovo už nezmohli a tak jen následovali školníka a divili se jeho tichému mumlání.
„Tak jsme tady, buďte ticho!“ přikázal školník a zaklepal na dveře.
„Dále,“ ozvalo se. Školník otevřel dveře a tam za stolem seděla poměrně mladá žena, kolejní ředitelka Mrzimoru paní Mengej de Pompadůr.
„Vedu vám pár výtečníků z vaší koleje, paní profesorko, toulali se po chodbách.“
„Dobře, děkuji vám,“ usmála se na školníka a naznačila, že může odejít.
Školník už byl ve dveřích, když řekl: „Víte, paní profesorko, říkali cosi o nějakém skřítkovi, nejsem si jistý, ale možná, že jde o oběti našeho známého Skřítka Fantoma,“ řekl a dveře se za ním zavřely.