Tak jsme byli na výpravě!
Vy jste nebyli? Merline, proč? Víte, jaká je tam legrace? Nevíte? Tak si to rychle přečtěte a příště se přihlaste, ať si užijete s námi. Ale teď vám povyprávím, jaké to bylo na té poslední a úplně skvělé výpravě.
Sešli jsme se jako vždy na plácku za hradem a chvíli, než dorazila madam Monny, jsme dělali společnost hubatým hlavám. Člověk by měl občas chuť je i politovat, ale sotva otevřou pusu, je vám jasné, proč trůní na kůlu!
Mdm. lesnice dorazila a vysvětlila nám, že dostala velmi důležitý pergamen, kvůli kterému musela změnit cíl naší výpravy. Chvilku se šacovala, než konečně vytáhla to, co chtěla. Mezitím jí z kapsy vypadl nákupní seznam, díky kterému jsme se dozvěděli, že existuje cosi jako Trpasličí chléb, který je tak tvrdý, že jej trpaslíci používají na tlučení másla a broušení krumpáčů. To je co? Že jste to také nevěděli?
A pak to přišlo!! Hrůza hrůzoucí! Madam rozbalila pergamen a četla…
Musíte uznat, že to jsme nemohli tak nechat! Někdo nám ukradl pohár, co jsme ještě ani nestihli dostat! Ozbrojili jsme se a vyrazili za madam Monny.
Šli jsme po stopách vydřího trusu a s vidinou vonné kavárny, kde se podává snad i něco jiného (například vaječňák), se nám šlapalo dobře. Neodradil nás ani ledový vítr, co foukal mezi stromy, ani tma, která všude panovala. Po chvíli jsme spatřili světla roubenky a o nos nám zavadila vůně kávy. Theo byl vůní kávy doslova fascinován a to až tak, že narazil hlavou do stromu.
Když jsme vešli dovnitř, neviděli jsme piráta ani v šatech ani v baletním trikotu, ale poměrně útulnou místnost, plnou dřevěného nábytku a výzdoby, svědčící o tom, že majitel je obdivovatel (nebo lovec) draků.
Pak, kde se vzal, tu se vzal, objevil se u baru chlápek s napomádovanou hlavou, očima namalovanýma na černo a potetovaným tělem. Každý kousek jeho já, který byl vidět, se svíjel v živých propletencích dračích smyček. Helen zajásala a vyhrnula triko, aby viděl, že má taky tetování. Nejspíš to přehlédl, protože nás pozdravil a začal obsluhovat. Projevil jsem se jako absolutní antikafič, když jsem baristu nazval barmanem, ale Cass se oproti tomu projevila jako naprostý diplomat – řehní se –
Barman… eee tedy barista se snažil a hledal co největší sklenici. Vytahoval a ukazoval a nabízel a jak se tak bar plnil velkými a ještě většími sklenicemi a poháry, zaleskl se mezi nimi i jeden zlatý, co vypadal zrovna jako ten ukradený. Když jsme se na baristu všichni sesypali a mámili z něj, kde pohár vzal, s klidem oznámil, že ho tam den předtím nechal jeden člověk a odešel. A že si ho jako klidně můžeme vzít. Kdo by nechtěl, že? Jenže…
Člověk se nemá radovat předčasně.
Ošklíbal jsem se nad představou, že na té čokoládě byl pergamen, umazaný od sovích bobků. Fujtajksl! A vzápětí nás mdm. Monny přenesla… do dalších sovích bobků!
Mezi těmi… exkrementy ležela děravá fusekle. Nejspíš ji tam pohodil nějaký student, co se mu nechtělo zašívat. Theo ji zvedl, nebudu se vyjadřovat k tomu, že v sovinci sbírá špinavé a děravé ponožky, ale sotva se jí dotkl, zmizel. Protírali jsme si oči, ale Theo nikde. Volali jsme ho a měli jsme o něj strach, ale najednou se ozvalo odkudsi seshora… „Héééj, tady jsem!“
Všichni jsme zvedli hlavy a koukali na Thea, jak si hřaduje na horních bidýlkách.
„Jak jste se tam dostal?“ ptala se madam.
„To bych taky rád věděl,“ odpověděl Theo.
Pak ho madam poprosila, aby se tam rozhlédl a on vám našel další pergamen.
Vyrazili jsme zpět na mýtinku, vyzpovídat hlavu č. 57!
Nejdříve jsme si nebyli jisti, jak ji poznáme, ale nakonec se ozvala sama. Snažili jsme se ji ukecat po dobrém, ale chovala se jako hulvát. Dokonce kousla Helen do ruky a ta se od ní nakazila jakousi vyrážkou! Ale pak jsme přišli na to, co na ni platí!
Hlava č. 57 mi po jistém zdráhání a malém nátlaku prozradila, že pohár je pod mýma nohama. A vážně tam byl! Pod drnem se skrýval ukradený školní pohár! Ale museli jsme zjistit, KDO je ten zlosyn, co ho ukradl a celou dobu ničil Theovi oči nevídanými hrubkami
Já se snažil, seč jsem mohl, aby hlava č. 57 promluvila, ale ona nakonec raději omdlela.
Naštěstí se ozvala hodná kebulka č. 55 a prozradila nám, že…
Tak! Tady to máte! Pidižvík. A prý měl plášť se zlatou a stříbrnou barvou. Dohadovali jsme se, vyptávali se, ale hlava už nic víc nevěděla. A my taky ne. Ono taky hledejte člověka podle popisu: pidižvík při těle, v plášti se zlatou a stříbrnou barvou. Navíc prý řekl, že se pro pohár vrátí po slavnosti. To nešlo, protože, co by nám pan ředitel na slavnosti předal, že?
Tak usilovně jsme se dohadovali, co dál, že jsme si téměř nevšimli malého křoví, co se nám za zády nenápadně posouvalo. Když jsme ho konečně spatřili, Theo vytáhl hůlku, zakouzlil a křoví… ztuhlo!
Když madam Monny odvedla trpaslíka do hradu, radostí jsme se objímali. Ani jsme si nestačili všimnout, že vyrážka, kterou Helen nakazila hlava č. 57, se roznesla na nás všechny, a jak jsme zjistili, když se vrátila madam Monny, i na ni. Takže jsme z lesa odcházeli všichni puntíkatí, ale velmi šťastní, že jsme zachránili pohár, který následující den měl být stejně náš.
Pro Žlutý Trimeles
Andy
Parádní výprava, jako vždy! Určitě příště pojďte s námi!
A Andy parádní článek jako vždy! :)
Na další výpravu už musím jít! :D
Berem tě za slovo ! :)