telíčkom svojim dĺžku listu meria
kým prejde celý list, aj týždeň prebehnea ja tu sedím a dívam sa na ňu.
Zelená piadivka chodí mi po stole
hlavička, zadoček, oblúčik tela
dieťatko hľadí na tú malú potvorku
v údive otvára ústa.
Chlpatá mátoha so žltou machuľkou
nadšene hľadím jak z púpavy ubúda
Tak jsem si trochu uklízela v redakčním šuplíku a našla jsem jeden pergamen od samotné madam kolejní ředitelky… Ajajaj, průšvih, já ho tu zahrabala… a je tu už od listopadu.
Letitia te Tiba (10.11.2010 1:29) Básničky do Trimela
Tuším som sa nechala inšpirovať a tiež posielam niečo málo zo súťaží. Rozhodnutie kedy, či a čo z toho zverejniť nechám len na vás. :)
No, naštěstí se můžu vymluvit na to, že jsem se jako šéfradaktorka záměrně rozhodla nechat vydání až na teď:)
A druhou básničku od madam Leti vám sem dám až zase jindy – rozhodně ne proto, že bych ji zašantročila, ale prostě abyste si ji samostatně více vychutnali.
Rázně a hrdě odprezentuju
Opakovaně hledám slova vhodná
Oroduji za své snažení
Trochu mi zkroťte mé básnění
I já potřebuji mít klid a ticho
Od skládání básničky na jméno
Na konec poslední věta, už mě další verš nečeká!
Smutek a stesk,
Tu a tam jak blesk,
Udeří na mě z čista jasna,
Den je pak zlý a basta.
Eště víc se pak trápím,
Nakonec se snad strávím,
Tak to je a jinak ne,
Konec přijde vedle mě,
Ale třeba ještě ne.
Sám za mnou přijde,
A pojď, mi řekne,
Moje radost za ním dojde,
Ale jen s ním přežije,
Naše láska bude věčná.
Tak jako tak je těžká,
Hlava mě bolí,
Ale srdce mi bez něho mrtví.
bude vždycky vzpomínat
na svojeho ředitele
slunce naše jasné.
Vtedy keď sa Jacobs stratil
Mrzimor v ten deň dosť smútil
už tretí riaditeľ fakulty
opustil mrzimorské zákruty.
No potom slnko zažiarilo
keď Nimrandir sa usmial milo
na svoju kolej žltučkú
priviedol sem aj svoju žltú kačičku.
Zakrátko musel odejíti
jiný post pro něj byl tu zas
No stále je nám ředitelem
na celou školu svítí jeho jas… (Letitia te Tiba)
Posvítilo jasné slunko na Nima.
Černý, hladký, lesklý kámen
Bílý, drsný, matný kámen
Velký rozdíl ten od toho
Smutné srdce života mého
Moře slábne, řeky sílí
Bíle nebe bez mráčků
Celý svět v malém obláčku
I ty máš svůj vlastní iniciál
Radost, smutek, zklamání
Člověk zlého psa od sebe odhání
Alanise Olien Harlin
Posílám vám básničku do Trimela. Poslala jsem ji do soutěže „Malé básničky pre všetkých I.“, ale protože jsem překročila daný limit (4-8 veršů – spletla jsem si to se slokama :D), dostala jsem jenom 1 srpec :(( :D.. Paní profesorce se prý ale moc líbila, tak aspoň, ať si čtenáři Trimela počtou.
Profesorka naše krásná,
vždy jak slunce krásně jasná,
když vstupuje do dveří,
plášť se za ní rozčeří.
Alienor Holubová
Ruce země k nebi se vzpínají,
skrz stromy holé.
Země se tím netají,
že poslední výstraha to je.
Poslední výstraha pro lidi,
přestaňte mi ubližovat.
Nebo každý z vás uvidí,
že budete se muset jít schovat.
Před zlobou mou,
která bublala stovky let.
Zažijete, co mé síly dokážou,
Bouřit, doutnat, hořet, mrazit v led.
Dejte si na mě pozor,
hodně vzteku na vás mám.
Přestaňte mě ničit,
a já vám pokoj dám.