Milí čtenáři,
přinášíme vám tentokrát pouze dvě nové soutěžní kapitoly:
a) Jezevec jako důkaz
b) Poslání

Jsou dosti odlišně pojaté, jen si je přečtěte.
Rozmyslete se, kterému pokračování byste dali přednost a hlasujte na obvyklém místě – do této soboty, tedy 26. prosince. Konec hlasování bude nastaven na 12:00, ale hodiny v redakci se někdy záhadně zpožďují, takže možná bude trvat déle – sledujte údaj „do konce hlasování zbývá…“

Tady máte jedinou ilustraci tohoto kola, překvapivě opět od Paula Brewera (nazval ji R.I.P.). Co s ním uděláme? Máme mu poslat honorář jako vítězi? Nechcete příště něco nakreslit také vy?

A ještě mne napadá jedna věc. Pořád jsme jakoby na začátku… Zachováme dosud plánovaný rozsah 13 kapitol, anebo byste byli pro delší příběh? Vyjádřete se v komentářích.

a) 8. kapitola – Jezevec jako důkaz
Následující týdny ve škole ubíhaly Warickovi i Patrickovi děsně pomalu. Je jasné, že po takové události nezačali ve škole vůbec dobře. Den po smrti dívek proběhl ve Velké síni smuteční obřad. Byl to velmi smutný začátek nového školního roku. V ten den přijeli i rodiče a chtěli, aby se Warick vrátil ihned domů. Ten ale nesouhlasil. To by si totiž protiřečilo s jeho slibem, který si dal ještě u lůžka mrtvé sestry a její kamarádky.

Patrick si až pár dní poté uvědomil, že Ester mu nebyla lhostejná, líbila se mu…kdyby žila… Ale ona přece už nežije!

Září uteklo, říjen ani nestačili postřehnout a začal se neskutečně pomalu vléct listopad. Warick se cítil bez Ondiny sám, a to i přestože mu byl stále nablízku Patrick, ze kterého se stal jeho věrný a oddaný přítel. Warick stále nezapomněl na svůj slib. V jeho snech, lépe řečeno nočních můrách, se stále objevoval skřítek Truppy, a pak dva bledí upíři. Pak se vždycky probudil a Patrick ho uklidňoval. Nechtěl, aby to takhle šlo dál, a také chtěl konečně dostát svému slibu. Nezbývala jiná možnost, než vydat se znovu do lesa.

Škola samozřejmě řešila, co se dívkám skutečně stalo, na výpravu do lesa byli vysláni ti nejlépe školení profesoři v tomto oboru. Pátrání ale brzy skončilo. Nepřinášelo to totiž vůbec žádné výsledky a hlavně tam byl asi i tak trochu více strach.

Waricka několikrát upozornili, že je nebezpečné vydávat se do lesa. Primus mrzimorské koleje, Denis, ho dokonce sám žádal, aby mu slíbil, že za žádnou cenu se do lesa nevypraví sám. Warick se na něj smutně usmál: „Vždyť víš, že bych ten slib nesplnil.“ Denis Waricka chápal, a tak mu nabídnul alespoň pomoc. Warick byl rád, že ho Denis nenutil nic slibovat, ale s jeho pomocí nepočítal. To musí zvládnout sám.
Nakonec ale vděčně přijal pomoc Patricka. Byla sobota 30. listopadu. Warick po absolvování dvou desítek hodin předmětu Věštění z čísel chytře usoudil, že přelom měsíce bude to nejvhodnější datum. Úplněk tomu dodával magickou moc. Warick si od této noci hodně sliboval. Buď pomstí Ondinu nebo… Nebo zemře!

Vzali si jen lucerny, teplé pláště a hůlky, se kterými uměli už pár šikovných kouzel. Patrick, který se začal zajímat o Zeměplochismus, nějakým záhadným způsobem sehnal mapu Zapovězeného lesa, takový menší, ale celkem podrobný plánek. Warick se nestaral, jakým způsobem ho získal – mohlo to pomoci jeho cíli, a to bylo pro něj v tuto chvíli nejdůležitější.
Patrick se v plánku lehce zorientoval, a tak se řídili podle vyznačených pařezů a stále si ukazovali, jestli se drží trasy. Nebylo by příjemné ztratit se teď a tady.

Šli už více než hodinu, když došli ke stříbrnému potůčku. Ať se Patrick díval do mapky, jak chtěl, potůček tam nebyl. Najednou vyšel měsíc. Krásná kulatá luna. Jako zázrakem osvítila místo, kde stáli. Potůček zářil ještě více, ale díky měsíci vynikla i jedna strašná skutečnost. V potůčku spatřili i kapky krve!
Patrick se rozeběhl proti směru toku potůčku. Warick za ním. Potůček opravdu nebyl dlouhý. Jakmile doběhli k pramenu, Patrick vykřikl. Warick zůstal jen zkoprněle stát na místě. Oba se dívali na mrtvého jezevce, který krvácel z břišní strany. Odtud ta krev. Warick na něj posvítil ještě lucernou. V otevřených očích se jezevcovi zračil výraz zděšení. Něčeho se před svou smrtí musel leknout. A pak Warick zařval podruhé! Jezevcovi totiž zůstaly na krku otisky dvou velkých zubů. Nebe se hrozivě zatáhlo. Začalo poprchávat. Potom pršet a potom se spustil ohromný slejvák! Warick neposlouchal Patricka, který na něj křičel, ať jdou zpátky do hradu. I když drkotal zuby, sundal si plášť a zabalil do něj nebohého jezevce. Pak uháněl i s jezevcem za Patrickem…

b) 8. kapitola: Poslání
„Pane Niedelsone, pane Niedelsone, proberte se!“

Warick ucítil, jak s ním někdo silně třese. Otevřel oči a uviděl ženu v bílém ošetřovatelském hábitu. Zmateně se rozhlížel okolo. Ležel na ošetřovně a muselo být už nejméně dopoledne, protože přes bílé záclony sem pronikaly jasné paprsky slunce.

„Kam jste je odnesli? Co jste s nimi udělali?!“
„Měl jste jen nějaký hrozný sen, chlapče,“ položila mu ošetřovatelka ruku na rameno v uklidňujícím gestu. „Křičel jste něco o pomstě a o upírech, a dokonce o panu školníkovi!“
„Ale jak to tedy – kde je Ondina? Ondina tedy neumřela?“ vykřikl Warick s náhlou nadějí. „Ale to, že jsme byli s Patrickem v lese, to přece nebyl sen? Co je vlastně s Patrickem? Jak jsem se sem dostal? Je tu někde ten školník? A kam zmizel skřítek Truppy?“ kladl zmatený Warick jednu otázku přes druhou.
„Vaše sestra je v naprostém pořádku, nebojte se. Co vás to napadlo, studenti prvního ročníku a vydat se v noci do Zapovězeného lesa?“ Ošetřovatelka zpřísnila tón hlasu. „Přinesl vás pan Avonlad, musel jste omdlít, našel vás na nějaké mýtině… takový nerozum! Ale počkejte, za chvíli přijde za vámi vaše kolejní ředitelka, ta už si to s vámi vyříká – dostanete určitě školní trest!“
Warick byl čím dál víc vyjevený. Hlava mu třeštila a snažil se rozpomenout, co se doopravdy v lese stalo… ale nejdůležitější bylo, že Ondina žije! Žije!

Ozvalo se rázné zaklepání na dveře. Prakticky vzápětí, skoro dřív, než ošetřovatelka zavolala „dále, prosím!“, vešla do místnosti starší profesorka a Warick si uvědomil, že už se s ní setkal. To ona řídila zařazování. Je to tedy jeho kolejní ředitelka!
„Mafaldo, prosím, kdybyste mohla – “ naznačila krátkým pohybem hlavy a zdravotnice přikývla a s lehkým pokynutím na pozdrav beze slova opustila ošetřovnu.
„Tak se tedy zase setkáváme, pane Niedelsone,“ poznamenala ředitelka s nevyzpytatelným výrazem. „Mimochodem, mé jméno je Regnatrix Austerová, kolejní ředitelka Mrzimoru a vyučující Obrany proti černé magii,“ podala zkoprnělému Warickovi ruku.
„Patrně vám dlužíme jisté…vysvětlení,“ dodala, když Warick vykoktal své „Tě-těší mě.“
„Mrzí mě, že jsme vás museli podrobit trochu…hm…nestandardní zkoušce, ale bylo to nezbytné.“
„Zkoušce? Můžete mi prosím konečně říct, o co tady jde?“ Warick stále nic nechápal.
„Prokázal jste překvapivou odvahu a velkou oddanost své sestře, ale bohužel také značnou dávku nerozvážnosti.“
„Odvahu… vždyť jsem nic nedokázal, omdlel jsem tam jak špalek a Ondině jsem nepomohl…zklamal jsem,“ hlesl sklíčeně Warick.
„Vždyť je vám pouhých jedenáct let, chlapče drahý,“ řekla profesorka překvapivě měkce, „ještě se máte hodně co učit. Ale myslím, že v budoucnu dokážete být své sestře oporou, jakou bude potřebovat při svém poslání. Ve své zkoušce jste obstál. Odpusťte, že to muselo být tak drsné…“
„Poslání? Jaké poslání?“ vyhrkl Warick, ale profesorka Austerová ho gestem umlčela. „O tom později, Waricku. Až přijde čas. Jen jsem vás chtěla ujistit, že my tady v Bradavicích máme věci pod kontrolou více, než si myslíte. Přece bychom nenechali po školních pozemcích bez dozoru potulovat upíry. Pan školník i Truppy jsou spolehlivými bystrozorskými spolupracovníky ministerstva kouzel.“
„Ale co ti upíři? A jednorožci? Ti byli doopravdy mrtví?“
„Žádné upíry jste přece neviděl. Víte jen to, co vám řekl Truppy,“ upozornila ho profesorka. „To, co chtěl, abyste si mysleli.“
„A dvourozí jednorožci?“
„Víte, Waricku, žádní dvourozí jednorožci v lese nikdy nežili,“ pousmála se profesorka. „To byste věděl, kdybyste se předem trochu podíval do učebnic,“ dodala káravě, ale v očích jí zasvitly veselé jiskřičky.
„Jejich úlohy se laskavě ujali dva zvěromágové z Ústředí bystrozorů. A na vaši sestru a její kamarádku jsme bohužel museli použít menší spoutávací kouzlo,“ připojila téměř omluvně.
„Takže jste si z nás udělali blázny? Nevadí vám, že jsem strachy málem umřel?“ vybuchl Warick, ale vzápětí si uvědomil, že mluví s kolejní ředitelkou Mrzimoru. „Promiňte, madam,“ řekl přidušeně.
„Já vím, bylo toho dneska na vás dost, hochu. Ale tiše. Madam Mafaldu necháváme při tom, že jste se do toho lesa vypravili z obyčejné klukoviny. Koneckonců to tak zpočátku i bylo. Není právě rozumné chodit v noci do Zapovězeného lesa se skřítkem, kterého vůbec neznáte. Na druhou stranu, i odvaha riskovat může být někdy potřebná. Později to poznáte sám. – Tak, pane Niedelsone,“ řekla profesorka najednou úplně jiným tónem a mnohem hlasitěji, „abyste si pamatoval, že v Zapovězeném lese nemáte bez dozoru profesora co pohledávat, dostavíte se pozítří v pět hodin odpoledne do kanceláře pana školníka ve druhém patře a budete se hlásit k vykonání školního trestu. Pan Servisto už vám nějakou tu prácičku zadá.“
Warick na ni vytřeštil oči, ale když si všiml, že nepatrně přimhouřila jedno oko a téměř neznatelně ukázala někam za něj, ohlédl se a ve dveřích uviděl ošetřovatelku, která se vrátila.
„Promiňte, paní ředitelko, ale je tady slečna Niedelsonová, mám jí říct, aby přišla později?“
„Ale ne, už jsem na odchodu, Mafaldo. Jen ať jde dál, její bratr ji určitě rád uvidí. Tak nashledanou, pane Niedelsone, a nezapomeňte, pozítří v pět ve druhém patře.“ A než se Warick zmohl na slovo, byla profesorka Austerová pryč.

Vzápětí se ozvalo váhavé zaklepání a za pár okamžiků vešla Ondina. Vypadala úplně v pořádku, ale měla v obličeji výraz, jaký u ní neznal.
Warick se bleskově na posteli posadil a sestra mu vletěla do náruče.