Když svůj čas dělíte tak, že jste 10 měsíců v mrazáku a 2 měsíce na hradě, začne se to, pochopitelně spolu s věkem, projevovat na vaší paměti. Zkoumal to už někdo? Patrně vám prostě v mrazáku omrznou mozkové závity, začnou se motat pomaleji a vaše paměť přestane být co bývala. Zkoumal to už někdo? Vliv mrazu na mozkové závity, to by mohlo být zajímavé téma třeba pro OVCE nebo klinickou studii na ošetřovně…

Ano je to tak, nedá se to zastírat, my dinosauři si už prostě pamatujeme lépe věci, které se udály, když ještě přesličky byly rostliny a ne uhlí, to je dané věkem. Sami poznáte, že když budete na hradě strašit dost dlouho, dojdete do fáze, že si budete spíš pamatovat, kdo vedle vás seděl v prvním ročníku Drobnohledu (Gita to byla!), než co jste měli dnes k obědu.

Zkrátka, když jsem letos v létě zase jednou vylezla z mrazáku, rozhýbala mrazem ztuhlé údy a čelisti, přestala drkotat zuby a vyrovnala se s anténkou, zamířila jsem do Velké síně, abych si taky s někým popovídala, protože to jsem na hradě mívala vždycky nejraději. No jo, jenže! Jak mám vědět, s kým jsem se třeba bavila minulé léto při rozmrazovací návštěvě? Jak poznám, jestli ty spolužačky, co mě tak přátelsky zdraví, mě znají z loňského, předloňského, nebo jiného léta, pamatují si mě snad ještě z dávnější minulosti, vítají mě třeba jako slavnou osobnost dob dávno minulých (už jsem říkala, jak moc ješitná jsem?), nebo jsou prostě jenom přátelské? 

A může být ještě hůř, představte si, že se k vám vrhá osoba, o které si jste jistí, že jste ji v životě neviděli, ale zároveň máte pocit, že je na ní něco známého, třeba příjmení. Celé odpoledne pak trávíte tím, že se pokoušíte vzpomenout si na to, kde jste už to příjmení slyšeli (ano, kdybych uměla číst, bylo to v čarostavu, já vím Eilonwy). Prostě vylezete z mrazáku, máte omrzlý mozek a hned ho zavaříte tím, že se pokoušíte zapamatovat si nové lidi (kteří se ještě ke všemu jmenují Freya a Faye a jedna Reeves je modrá a jedna červená) a vyznat se v těch všech příbuzných, reinkarnacích, společných známých a podobně. Řeknu vám, že kdybych ty vlasy měla, asi by mi z toho stejně vypadaly, jak se mi kouřilo z hlavy!

A když už potkáte někoho, o kom jste si jistí, že ho znáte, tak si aspoň musí změnit příjmení (že madam Watfar!), takže tři dny přemýšlíte, co je na té osobě jinak.

Závěrem bych chtěla uvést, že po dvou měsících zpátky na hradě už si pomalu začínám pamatovat ty, s kterými se setkávám nejčastěji, třeba tu, no, jak s ní dvakrát randila moje krysa. 

PS: Dinosaurus se omlouvá všem zmíněným, taky všem, na které zapomněl, a hlavně všem, které si plete.