Když jsem byla přijata ke studiu, hned si mě začali starší studenti ve Velké síni dobírat (stejně jako ostatní nováčky). Chtěli mě upražit na borovém dřevu. Neberu si to osobně, nicméně mě to přimělo k úvaze, jak lidem říci, že s kešu oříšky nemám vůbec nic společného. Snad jen, že z nich peču velmi chutný koláč.
Kouzelnická verze:
Pocházím z Čech, jak už mé jméno na první poslech prozrazuje. Otec přednáší dějiny čar a kouzel na Vysokém magickém učení Českém, kde se stal řádným profesorem v době, kdy většina jeho vrstevníků teprve přemýšlí o založení rodiny. To se nechlubím, to si stěžuji. Můj otec se naprosto a zcela oddal své práci. Natolik, že netuším, jak jsme se mohli já a můj bratr Častolov narodit. Předejdu nechutným poznámkám a významným úšklebkům a dodám, že jsme svému otci velmi podobní. Což může být ovšem někdy na škodu. Pracovní vytížení mého otce je takové, že jej zřídka vídáme doma, a pokud již si čas najde, stejně je duchem nepřítomný. Maminka pochází z mudlovské rodiny, sama je ale čarodějka a věnuje se magické paleontologii. Barrandien patří mezi místa, kde si opravdu odpočine. Během práce na paleontologických vykopávkách v těchto místech, zejména pak u Malhostovic, vytvořila svou disertační práci na téma Ellipsocephalus hoffi a jeho výskyt na přelomu siluru a devonu.
Co se mého jména týče, maminka se zřejmě domnívala, že budu schopnou čarodějkou. Pojmenovala mne podle mocné čarodějky, jedné z Krokových dcer Kazi, Cassie, česky Keša. Vyprávěla mi, že během vykopávek nedaleko ostrohu Kazín, kde měla Kazi své sídlo, se poznala s mým otcem. Zní to dost šíleně na to, aby to byla pravda. Z Borové pak proto, že můj otec je potomkem pánů z Borové. Když člověk vidí dům, ve kterém žijeme, je to vidět na první pohled. Kamenný hrádek je obklopen borovým lesem, který je neustále obměňován. Jsou za to odpovědná kouzla, která vymyslel již Bořek z Borové, aby uchránil svůj dům a svou rodinu před nepřáteli. Ti se v lese ztratili a dům nenašli. Tato kouzla chrání dům i jeho obyvatele již déle než čtyřsta let.
Buďte vítáni na rodovém sídle pánů z Borové. Jak jste si jistě všimli, sídlo bylo budováno v několika časových údobích. Nejstarší částí sídla je věž uprostřed (1). Pochází z konce čtrnáctého století, kdy si ji v hlubokém borovém lese postavil Janěk, nemanželský syn místního vladaře. Právo erbovní pak získal již jeho syn Jindřich, řečený Jednooký, za věrné služby, jež prokázal svému králi. Začal se psát z Borové. Spolus s erbem pak Jindřich získal několik vesnic s pozemky tak, že obecný peníz odváděl ve výši 30 zl. Ovšem zpátky k založení Borové. Podle tehdejších zvyklostí byla věž kamenná, kolem ní stála dřevěná stavení. To všechno pak obklopily dřevěné palisády s hliněným valem. Věž neměla střechu, zdobilo ji charakteristické cimbuří. Vstup do věže byl po dřevěném schodišti, které ústilo přibližně v úrovni horních oken. Spodní okno a dveře věž neměla, byla tedy dobře upravená pro obranu a přežití v případě napadení nepřítelem. Kolem byl sice hluboký, neprostupný les, ovšem sídlo samotné stálo na prosvětlené mítině, aby obyvatelé netesknili po slunci. Současnou podobu věž získala koncem osmnáctého století, kdy již existovaly jiné způsoby, jak ji chránit. Z původní věže se velmi dobře zachovalo horní patro, ve kterém mám dnes svůj pokoj.
Pravé a levé křídlo byly dostaveny v rozmezí sedmdesáti let v sedmnáctém století. Obytná část (2) byla rozdělena do přízemí, dvou pater a podkroví. V prvním a druhém patře žili majitelé, v podkroví byly pokoje pro služebnictvo. Přízemí sloužilo jako skladiště a v místech pod spodními okny byl vjezd pro povozy. Hospodářské stavení (3) sloužilo velmi dlouho svému skutečnému účelu, částečně obsahovalo sýpky, úložiště slámy a sena, ustájení pro dobytek. Koňské stáje se nachází z druhé strany sídla, které není na obrázku vidět. V současné době je hospodářské stavení přebudováno v obytné prostory. Již tradičně slouží jako výminek pro prarodiče. Dnes tam žijí rodiče maminky i táty. Aby nám tam nebylo smutno. Na nádvoří, rovněž skrytém zrakům pozorovatele, se nachází kašna, pod kterou vyvěrá pramen. Obyvatelé tak měli vždy přístup k čisté vodě. Tu vodu užíváme dodnes, chuťově je velmi příjemná, chutná po mátě.
Vstup do sídla je skrz bývalé hospodářské stavení, za branou je průjezd na nádvoří. Po pravé straně je umístěna místnost pro vrátného, levá část pak slouží jako obydlí babičkám a dědečkům. Z nádvoří vedou schody do prvního patra věže. Na obrázku je vidět zamřížovaný otvor. Tyto mříže jsou pevně zasazené do zdiva, pocházejí z doby po roce 1620, kdy přízemí věže sloužilo jako vězení. Dnes je tam něco mezi skladištěm zahradního nářadí, dětským bunkrem a kumbálem na všechno. V prvním patře, které bylo z velké části přestavěno, bydlela paní na hlídání, to když byli rodiče příliš pohrouženi do své práce. V horním patře, jak už jsem uvedla, mám svůj pokoj. Zdi nejsou zatepleny dřevem a kožešinami, ale knihovnou. Do místnosti se vstupuje pomocí točitého schodiště z pokoje chůvy, toto schodiště pak pokračuje do podkroví. Tam je má ložnice. Není nic krásnějšího, než usínat za zvuku deště dopadajícího na střešní krytinu. Ale zpět do pokoje. Knihovny, zabírají polovinu obvodu pokoje, s výjimkou míst u oken. U jednoho z nich mám svůj pracovní stůl. Zbývající část zdí je skryta za skříněmi a prádelníkem. Podlaha je dřevěná. V pokoji mám ještě pohodlné houpací křeslo a lampu na čtení. V ložnici mám pouze velkou postel, světlo dopadá střešními okny, které jsou upraveny tak, aby zvenčí nebylo poznat, že se jedná o okna (požadavek kouzelnického dohledu nad udržováním původního vzhledu starých sídel). Kdybychom si to přáli, mohl z mého pokoje vést dřevěný můstek do pokoje mého bratra. Ovšem my si to nepřejeme, takže můj bratr vstupuje do svého pokoje z původní obytné části. Potkává se tak s rodiči, pokud už jsou doma, což ho ne vždy právě nejlépe naladí. Jakkoli se osobně cítím nejlépe ve své věži, chloubou pánů z Borové je první patro, tzv. pánská část obytného křídla. A to především chodba, která uchovává jedinečnou sbírku sečných a bodných zbraní ze všech evropských bojišť od počátku 15. století. Ve zvláštní vitrině jsou pak uloženy hůlky zemřelých předků, kouzelníci se v rodě objevují teprve prvních pět generací. Přesně nad pánskou chodbou je tzv. chodba předků, vede ženskou částí domu. Je zdobena portréty všech generací, s výjimkou Jošta Zlobocha. Ten byl pro hanbu, jež rodu přivodil svým nečistým jednáním, svým otcem vyhnán.
Tak a ještě něco o mně: Ve škole mne nejvíc zaujal předmět Magická italština. Ráda bych si ho zapsala. Souvisí to s mým nadšením pro magii kalabrijských skřítků, o které sepisuji učené říkání. Je to úplně jiný svět, než ten náš, myslím, že bych se jeho zkoumání chtěla věnovat i po absolvování Bradavické školy čar a kouzel.
V Bradavicích není kolej, proti které bych měla zásadní výhrady. Kdybych měla soudit podle knih, nerada bych skončila v … Tady jsem původně skutečně napsala, kde bych nerada skončila. Byť už jsem tam našla pár příjemných lidí. Jenže pak mi došlo, že je to přece úplně jedno, kde skončíme. Záleží přece na lidech, ne?
Keša z Borové
Hezké seznámení Kešo :) Z tvé historie jsem úplně na větvi. Jsem netušila…Jakto, žes mi to už dávno neřekla? :)
Darkness deStination
Neptala ses. :-)
pěkné :)
L.M.Brownová