Elízka už je starší, divnější, bláznivější. Jen ten klobouk je stále stejný. Ale to nebrání tomu, aby si za ním ta žlutá nešla zase – už popáté – popovídat. Přeci jenom jeho rozhovory s nováčky se rychle blíží, a tak se na to musí psychicky připravit, že ano? :)

Studené chodby, ve kterých se jako ozvěna ozývá ruch z Velké síně, kam právě dorazila nová várka lososů. Elízka už pomalu mířila do kolejní místnosti, aby se pořádně vyspala, když minulou noc to moc nešlo díky závěrečné slavnosti, když v tom se zarazila. Vrátila se o několik kroků nazpátek a upřela oči na dveře. Nebylo na nich nic zvláštního. Tmavé dřevo, v rohu pavučina. Ale přesto ji něco zaujalo. Rozhlédla se. Jednou. Podruhé. Potom nenápadně otevřela a vklouzla do tmavé místnosti.
Jediným osvětlením bylo jedno okno, ze kterého dovnitř pronikalo bílé měsíční světlo. V rohu se povalovalo několik beden a přímo uprostřed stála stolička z oprýskaného dřeva. Ale přímo na ní, v nejvyšší koncentraci světla, seděl, Merline div se, Moudrý klobouk! Hrůzostrašně vrhal stíny po zdech. Potom se velmi pomalu otočil.
„Zase ty?“ povzdechl si, když uviděl osobu, kterou kdysi zařadil do Mrzimoru.
„Ahojky!“ překonala těch několik metrů a nechala jeho poznámku poznámkou. Usadila se do prachu před klobouk, nabitá novou energií, která se jako zázrakem najednou objevila.
„Čau,“ zabručel zpod krempy.
„Jak se máš?“ zeptala se nevinně.
„Špatně.“
„Proč?“
„Proč asi?“
„No, to nevím, a tak se ptám.“
„Nejsi trochu natvrdlá?“
„Je to dost možný. Já nevím, nikdy jsem to nezkoumala,“ pronesla zamyšleně. Klobouk vypadal, že sebou asi někam flákne.
„Už se těšíš na nováčky?“ zeptala se ve snaze o něčem normálním si promluvit po několika minutách líbezného ticha.
„Ne.“
„Proč?“ Klobouk měl sto chutí odpověď stejně jako před chvílí, ale nakonec se přeci jenom ovládl.
„Protože existuje riziko, že někdo bude jako ty.“
„To ti vadí?“
„Trochu. I když je pravda, že se pak klobouk nenudí,“ pronesl zamyšleně. „Kachnička večně na Havaji, Ferdinand v potrubí.“ Povzdechl si.
„To je asi nuda, co?“
„Věčná… hm, i když,“ zamyslel se a vypadal skoro až děsivě, když mu v té tmě ďábelsky planula očka. Eliz na prázdno polkla.
„No, já už asi půjdu,“ řekla potichu. Klobouk si ji nevšímal a dál se ďábelsky koukal do zdi. Opatrně couvala ke dveřím a vyšla na chladnou chodbu. Ještě před tím, než dozavřela dveře, se zevnitř ozval jeden jediný zvuk.
„MuKVÁhaha!“
A tak radši prchala rovnou do kolejní místnosti…