Konečně pravda o baziliškovi – rozhovor přímo od zdroje!

Zdravím čtenáře Trimela!

někteří z vás ví, že navštěvuji hodiny Nauky o tvorech nejnebezpečnějších pana profesora McCollina. Jeden z výkladů pojednával i o baziliškovi. Přiznávám, že mne moc nebavil a tak jsem se snažil ulít. Jenže jsem netušil, co mi osud chystá…

Takže jsem tak coural chodbou a přemýšlel, že místo na hodinu zalezu znovu do postele, když jsem najednou uslyšel podivné zvuky. Vycházely jakoby ze zdi. Přiložil jsem ucho vedle jednoho obrazu a poslouchal.

„Šmíráku!“ ozvalo se kousek ode mne.

Zamračil jsem se na obraz a udělal neslušný posunek. „Zato ty jsi svatoušek, když tu tak celá staletí visíš, všechno vidíš a v den obrazů vykecáš!“

„Já nic neříkal, ty nevychovanče!“ obořil se na mne obraz. „To ten had co je za tebou. A raději se neohlížej. Podle toho, co jsem slyšel, když na něj koukneš, umřeš.“

Zůstal jsem stát jako přikovaný a jen kulil oči. „Myslíš baziliška?“

„Jo. Asi jo. Vypadá skoro jako had, akorát má delší zuby.“

„No a co, tak jsem bazilišek!“ zabručel za mnou chraplavý hlas. „A nechtěl by ses otočit? To tě nikdo neučil, že stát k lidem…“ na chvilku se zarazil, „… a ostatním tvorům je neslušné?“

Hlasitě jsem polkl a zavrtěl hlavou. „To nejde, když se otočím, umřu.“

„Kecy!“

„Tak zkamením?“

„Zase kecy! Lidi už neví, jak nás démonizovat, tak si vymyslí takový žvásty. Otoč se a nepruď!“

Pomalu jsem se otáčel a pro jistotu držel oči pevně zavřené. Ohmatal jsem se a žádný šutr nenašel. Opatrně jsem pootevřel jedno oko a spatřil obrovitého, zeleného napůl hada – napůl draka, ledabyle opřeného o zeď. Na tváři měl otrávený výraz. „Že ti to trvalo.“

„Jsem měl strach, no!“

„Nojo, vy a ten váš strach. Před lety, když tudy lezl Harry Potter a ta jeho banda, tak jsem jim vykládal, jak to s námi je, ale co myslíš? Jen vytáhli paty z mého bytu, už všude roztrubovali, jak jsem hrozný, zákeřný a jedovatý…“

„Hele,“ došlo mi najednou, „jakto, že ti rozumím. Copak mluvím hadí řečí?!“

„Ne, ale já se za ty dlouhé roky naučil po vašem. Ono to není tak těžký a než poslouchat, jak na mne mluvíte hadí řečí… ten váš přízvuk je totálka na bednu. Nevím, kam na něj chodíte?“

Dlouze jsem si ho prohlížel a přemýšlel o hromadě věcí. „Myslíš, že bys mi mohl do Trimela odpovědět na pár otázek?“

Bazilišek se na mne zadíval. „A nebudeš lhát a měnit to, co ti řeknu?“

„Slibuju, že nebudu!“ zvedl jsem ruku a pokusil se na něj usmát.

Usmál se na mne zpátky, ale při pohledu na tu hromadu děsivých zubů se mi podlomila kolena.

„Dobrý. Ptej se!“ pobídl mne a opřel se ještě pohodlněji. Obraz vedle mne na něj zvědavě civěl. „Zeptej se ho, kde sebral tu super kůži. Líbil by se mi z ní rám!“

Bazilišek se unuděně natáhl, oloupl z rámu kus třísky a začal se s ní šťourat v zubech. „Říkal ten zmalovanej šašek něco?“

„Eee… myslím, že ne,“ pousmál jsem se a on spokojeně kývl. „Tak už to na mě vyklop.“

„Tak prvně… u tvého zrodu prý musí být ropucha, co vysedí slepičí vejce. Je to pravda? Já si to totiž neumím představit. Ona ropucha je přeci jen žába. Studená a tak…“

„Co ti mám povídat. Kouzelníci už nejsou, co bývali. Místo, aby se přišli zeptat ke zdroji, navymýšlí si něco a pak to vydávají za ověřený fakt nebo alespoň za legendu.“

„Dobře, tak jak to je?“

„Však si zkus rozebrat moje pojmenování. Bazi – lišek. My jsme speciální druh dračích hadů. Rodíme se v norách, které vyhrabaly lišky. Náš pra pra pra předek přišel tuším odněkud z Bornea nebo tak. Prostě z místa, kde jsou deštné pralesy, kde je teplo a vlhko. No a zjistil, že ideálním místem pro vývoj mladých, jsou právě liščí nory. Jednak teplo, vlhko a taky jídlo na dosah, že? Uznávám, je to kruté, ale to je život. My jsme vzácní a naše matky porodí každých padesát let jen jedno mladé, takže mu musí zajistit co nejvyšší šanci přežití, a že to odnese pár liščat, no booože?!“

„Dobře, to jsme u té druhé části…lišek, ale co bazi?“

„To je zkomolenina. V původní vlasti jsme se jmenovali úplně jinak, ale na tom nesejde. Když jsme přišli sem, začali nám říkat vrazi lišek. Takže jak vidíš, stačil jeden nedoslýchavý kouzelník a už to jelo!“

„A máte ty šílené jedové zuby?“

„Mám a taky ti můžu říct, že ten jed je pěkně hnusnej. Už jsem se párkrát kousnul a fakt to stojí za prd. Pokaždý z toho na pár hodin usnu jak špalek!“

„Já bych taky usnul?“

„Jasný. Ale asi nafurt.“

Zapsal jsem roztřesenou rukou i tuto informaci a znovu na něj bázlivě kouknul. „Proč se říká, že lidi umřou, když se tebe podívají.“

„Ale tak… neříkám, že nebylo pár lidí, který při pohledu na mně klepla pepka, ale upřímně… řekni sám, byl k tomu důvod?“

Podrbal jsem se na hlavě a znovu si ho bedlivě prohlédl. „Nooo… když se neusmíváš, tak ne. Ale ten tvůj úsměv…“

„Snažím se vypadat mile a být vstřícný, ne?“

Pokrčil jsem rameny. „Moc se nedaří. Vypadáš spíš hladově.“

„Je pravda, že jsem už dva roky nejedl. Právě hlad mne probudil a sháním něco na zub.“

„Lišky tu nevedeme…“

„Lišky jsem jedl jako mimino. Jsou docela výživný, ale teď by bodnul nějaký streak z půlky jelena, pěkně obložený pavoukama…mmm, to by byla bašta! Klidně bych si dal toho jelena celého, ať mám nějakou energii do dalších let.“

„Pavoukama?“ ohrnul jsem ret. „Tak proto se říká, že když se někde objevíte, pavouci zdrhají.“
„Pavouk je delikatesa! Je plný bílkovin a hlavně… no, to je fuk. Mám pocit, jako by se ti zvedal žaludek. Hele, mladej, rád jsem pokecal, ale jdu si najít něco k jídlu. Tak se měj a nezapomeň, cos slíbil!“

Bazilišek tiše odešel, obraz si slyšitelně oddechl (nebo jsem to byl já?) a já se vydal na mírně rozklepaných nohách napsat úkol a současně článek do Trimela, protože tímto vás, pane profesore žádám o možnost uveřejnit baziliškovu zpověď v našem časopise. Jak jste se právě dočetl, slíbil jsem mu to a slovo se plní. Jinak bych mu musel říct, díky komu jsem jej nemohl splnit.

Pro profesora McCollina a Trimeles

Andy