Trimeles přináší report ze třetího dne Letního semináře 2021, který se nesl v duchu obrany proti nejčernější magii. Jak s tím ale souvisí střelci a odrážeči? A co bylo v tombole? A řekneme tombolovým lístkům konečné sbohem?
Po bohaté snídani a přivítáním Nebelbracha Mechachy jsme se sešli na nádvoří honorovského sídla, abychom se naučili poskytnout první pomoc zraněnému kouzelníkovi. (Později jsme zjistili proč.) Náš vrchní kouzelník, Honza, věnoval největší důraz práci s turniketem, jinak známým jako škrtidlo. Nejen, že jsme zjistili, že ta anténka, co u ramene nosí mudlovští bystrozoři, nemusí být vždycky rádio, nýbrž právě i ono škrtidlo, ale také jsme se s ním naučili pracovat, pokud bychom ho náhodou někde nalezli.
Barb Turner se nabídka jako dobrovolník, na kterém nám Honza ukázal, jak se takový turniket aplikuje. A také nám potvrdil doměnku, že kdyby krvácela ruka, tak škrtidlo na noze moc nepomůže.
Navzájem jsme se také zkoušeli zaškrtit (tedy jen ruku), a možná i díky tomu se podařilo Elysion Blackmoorové zmodrat. Ona však tvrdila, že modrá byla už dříve, že to jen zapadlo v té záplavě mrzimorských. Zkoumali jsme i obsah mudlovských autolékárniček a porovnávali námi vyzkoušené škrtidlo s oním provázkem z lékárničky.
Následovala část, která nám ozřejmila, proč jsme se učili zacházet se škrtidlem. Učili jsme se odrážet černá kouzla a to držením mudlovských instrumentů, které slouží k vymudlení jedné z kleteb, která se nepromíjí.
Naučili jsme se u takového mudlovského tentononcu zjistit, jestli je připravená, nabitá, vybitá, nebo v jiném stavu, a také – pro všechny případy – ji zabezpečit. Samozřejmě téměř všechny instrumenty byly bez náplní a plynové, pouze jedna plastová (hračka). U fotek stojí za povšimnutí, jak spokojeně se tvářila Ywa od Roztodivných, když stiskla spoušť.
Chvilku po skončení této odrážecí části přijela madam Anseiola Jasmis Rawenclav, Martin Matýsek, a Annie Wise. Přijeli za námi alespoň na poslední den a půl.
Pokračovali jsme většími instrumenty, díky kterým jsme si procvičili naše střelecké dovednosti z famfrpálu. Zastříleli jsme si na pár plechovek. Přidali se k nám Martin i s Annie, která se umí usmívat i s Avadou v ruce. U fotky s Elysion (poslední v sérii) si všimněte i letícího camrálu :-)
Po obědě si někteří z nás zahráli Česko (vědomostní soutěž). Respektive, vybírali jsme ty nejzajímavější a nejzáludnější otázky. Ke zděšení všech přítomných jsme zjistili, že Emily Moonová má úžasnou paměť a že si pamatuje spoustu věcí, které zřejmě ani znát nepotřebuje a o kterých netušíme, jak se dozvěděla. Zdůvodnění „Měla jsem to v testu!“ s námi asi zůstane ještě hodně dlouho. Jestli to byl test před deseti nebo patnácti lety, to už nevíme. Na Emilinu paměť ale přijde řeč ještě později.
Konečně se dostávám na část, na kterou jsem se osobně těšil celý rok a která se také odráží v názvu článku. Měli jsme příležitost vyzkoušet další mudlovský instrument, tentokrát však mnohem vyzývavější. Procvičili jsme své střelecké dovednosti za účasti luku a šípů, opět díky Honzovi. Ona je totiž jedna věc, kam míříte, a druhá, kam to skutečně doletí. Nemluvě o tom, že natáhnout onu tětivu není tak jednoduché, jak to vypadá. Snadno se stane, že šíp dopadne pár metrů před vás, nebo – jak se podařilo snad Helen -, zastřelíte stůl hned pod vámi. Některým se dařilo zasáhnout cíl (velkou krabici v dáli) poměrně brzy, jako například Oliverovi nebo Nebelbrachovi. Jak jsem měl možnost sledovat jeho dovednost s předešlým mudlovským vzdušným nástrojem, nedivil bych se, kdyby mu začali říkal Nebelvrah. Skvěle si ale vedla i Elysion. Ta to ale popírá, i když z ní vypadlo, že chodila na lukostřelbu, ale že jí to tam vůbec nešlo. Ano, Elys, velice dobře jsme viděli, jak ti to nešlo! Bylo ale zajímavé si všimnout, že jakmile si kouzelník párkrát vystřelil, začal chápat, jak to funguje, kam mířit, jak to natáhnout…
Pevně věřím, že příští rok se lístky do tomboly nebudou prodávat, ale že kdo umí, ten si svou cenu vystřelí.
Tím se pomalu dostáváme k samotnému závěru letošního letního semináře. Jak jsme předeslali v minulém článku, závěrečnou slavnost jsme zrušili a nahradili ji závěrečnou hostinou. Hostina to byla vskutku výtečná, od banánového chleba, všemožných jednohubek, přes pečené holuby všech vah, až po plněné kuličky, brambůrky, cheesecake, a další spoustu doma tvořených dobrot z rukou Silvinky a Felisky.
Program jsme si dělali vlastní: byli jsme rozděleni na skupinky. Ta první (pod vedením Esmeraldy) zadala ostatním skupinkám (někdy dvojicím) předvádět kousek pohádky tak, aby to její Natálka poznala. Byla tam Perníková chaloupka, Popelka, Pat a Mat, Červená karkulka, a také (velice matoucí) Červená řepa, která byla vlastně Veliká. Druhá skupinka (Oliver, Ansí, Barb) si připravila propracovanou vědomostní soutěž, kde soutěžící měli za úkol uhodnout jméno nebo název věci podle nápovědy. (Organizátoři zase někdy měli za úkol přijít na to, kdo nebo co to je, aby mohli říct onu nápovědu soutěžícím.) Tady se opět dostáváme k Emily a její paměti, protože ani tady se nenechala s Ywou porazit a obě slečny nás všechny s přehledem rozdupaly. Třetí skupinka (Helen a Nicholas) rozdali skupinkám 15 kousků špaget, provázek, lepící pásku a marshmallow, aby postavili co nejvyšší konstrukci z dostupných materiálů s marshmallowem na samotném vršku. A ostatně, i tohle Ywa s Emily vyhrály.
A po aktivitách a tombole přišla volná zábava, další ujídání, opět zábava, mašinka i káčátko, povídání o Páru pařmenů, Henrym Properovi i Danu Drevovi (nebo jak se to skloňuje) a dalších věcech, které zůstávají ve zdech Velké honorovské síně plné snů, smíchu a přátelství.
Já tyhle články tak nerada čtu, pak je mi totiž ještě víc líto, že jsem tam nebyla. :D Snad to mi to příští rok vyjde. Je vidět, že jste si to užili.
A abych nezapomněla, moc vám to všem sluší. :)