Zajímá vás mudlovská literatura a chcete vědět, jak to vypadá, když se sejdou čtyři knihomolky k debatě o knize? Pak čtěte dál. Knihu jste nečetli a nechcete spoilery? Pak dál nečtěte.
Ke společné četbě a následně debatě nad přečtenou knihou jsme se sešly ve složení Felicitas Frobisherová, Marylin Cuthbert, Mia Broccoli a Tery Poe a zde máte výsledek.
Feliska: S jakým očekáváním jste do čtení šly, měly jste nějaké povědomí o tom, jakou historii za sebou oblast Karvinska – Těšínska má, nebo to pro vás byla úplná novinka?
Marylin: Já jsem se k prvnímu dílu poprvé dostala v roce 2020, takže jaké jsem měla očekávání si už pořádně nepamatuji. – zasměje se – Bylo to ale tuším něco ve stylu „hodně lidí to vřele doporučuje, tak to snad bude dobrá knížka“. O historii oblasti jsem každopádně netušila v podstatě nic, takže hodně věcí pak pro mě bylo opravdu nečekaných a zajímavých.
Mia: Já měla očekávání dost vysoká. Vzhledem k tomu, že jsem se o knize dozvěděla už před lety z recenzí na Facebooku v knižních skupinách a byl okolo velký boom, zařadila jsem ji už před lety na to-read list. No a pak vzhledem k propagaci, jakou ji Feliska dělala – tomu nešlo uniknout! – zasměje se – O historii dobývání uhlí a kraje vůbec jsem opravdu netušila nic. Sama autorka zmiňuje, že školní dějepis tuhle část historie naší země úplně ignoruje. Místy jsem byla až překvapená.
Tery: Očekávání si snažím nevytvářet, ani cíleně nevyhledávám recenze, zcela mi stačí, když mi někdo řekne, že stojí za to si danou knihu přečíst (díky, Felisko – zasměje se – ). O historii Karvinska a Těšínska jsem něco málo věděla, protože mám příbuzné v Ostravě. Věděla jsem o uhelných dolech i o kulturní pestrosti, přesto pro mě byla některá fakta překvapením – například problém rozdělení hranic.
Feliska: Super, takže se posuneme k ději. Kniha začíná solnou poutí do Wieliczky. Umíte si představit, že byste v těhotenství a se dvěma malými dětmi vyrazily na takovou cestu? (Pro informaci, od kostela sv. Petra z Alkantary k solnému dolu ve Wieliczce je to 188 km.)
Tery: Před nebo po přečtení knihy? – ušklíbne se – Z našeho pohledu je to asi méně představitelné, ale lidé kdysi chodili všude a rozhodně měli větší výdrž než my dnes. Dokážu ale odpovědět na to, za jakých okolností si to rozhodně nedokážu představit: s břichem a s dítětem v šátku.
Mia: Já bych si to nedovedla představit ani s dětmi, natož těhotná, alespoň podle mé zkušenosti a všech problémů. Kolikrát jsem byla ráda, že jsem se dovlekla pár desítek metrů, a to ještě s batoletem. Popravdě, i těch 188 km bezdětná by byla asi docela výzva. Mám k tomu obrovský respekt, a to ráda chodím na pochody (a mám ambici jednou jít Camino de Santiago).
Marylin: No, představit si to samozřejmě dokážu, ale není to představa vůbec příjemná! Cesta do Wieliczky by se ještě asi dala, na turistice jsem zvyklá nosit dítě v nosiči a těhotenství jsem snášela celkem dobře, takže si dokážu představit, že bych tam možná, pořádně zničená, došla. Co ale znělo jako opravdový horor je cesta zpátky, tu bych asi měla problém absolvovat i bez dětí.
Feliska: Tery, proč vidíš rozdíl v tím před a po přečtení?
Tery: Předtím bych ti asi odpověděla, že možná ano, při pozvolném tempu. Po přečtení těch vyjmenovaných mi to ale přijde jako horor, hlavně ta cesta zpět, jak už zmínila Marylin.
Feliska: Podle mých propočtů to vychází na nějakých 54 km denně. Více, pokud by se vrátily už v sobotu večer.
Tery: OK, 54 km denně nedám. – směje se –
Feliska: Tak jo, další téma! Na to mě přivedla Mia. Kdy vám došlo, jaký problém se svatbou budou mít Barka a Ludwik? Pro mě to totiž bylo dost překvapení.
Tery: Hned jak se naznačilo, že tam je nějaký problém. Shodou okolností jsem asi měsíc zpět četla článek na podobné téma.
Mia: Já to už zapomněla. – hystericky se směje –
Marylin: Při prvním čtení jsem tuším byla překvapená, teď při druhém jsem jasně viděla všechny informace, ze kterých to člověku mohlo být hned jasné.
Feliska: Mio, hlavně, že jsi mi psala, že to nemohlo být očividnější, a já z toho mám trauma. – směje se –
Mia: Já mám paměť akvarijní rybičky, za to nemůžu. Ale ne, když jsem četla tu první část o Ludwikovi, bylo tam jednou zmíněno jméno jeho matky, a pamatovala jsem si ho z vyprávění Barbory (zmiňovala ho ve chvíli, kdy zemřel Pawel a přemýšlela, jestli se sestře ozve). Takže jsem hned věděla, že šlo o rodinu její sestry. Napadlo mě, že by se takhle mohli prolnout, a pak mi došlo, že jsou příbuzní. Ve chvíli, kdy v sobě našli zalíbení, jsem věděla, že malér je na světě. Btw. fun fact je, že v dnešní době žádné svolení pro sňatek bratrance a sestřenice není třeba.
Feliska: Dobře, takže záhadu Barky, Ludwika a akvarijní rybičky máme vyřešenou. A co oblíbené postavy? Která je vaše oblíbená ženská a mužská? A proč jsou to Julka s Jurkem? – směje se –
Mia: Hele, Julka to je, protože je asi prostě bližší dnešní nátuře, a ty ostatní ženské postavy… asi je těžší se do nich vcítit, protože problémy bychom řešily spíš jako Julka. A ve skutečnosti byla moje oblíbená mužská postava Pawel, protože měl o svou ženu starost a byl milující i pečující muž.
Marylin: Právě jsem chtěla říct, že z mužských mi byl sympatický Pawel, jen jsme si ho moc neužili!
Feliska: Je pravda, že Pawel byl asi na svou dobu neobvykle pomáhající manžel, když ho srovnáš třeba i s Hanesem, který si po smrti ženy radši našel novou, než aby to nějak zvládl.
Mia: Nebo v kontrastu s prvním manželem Julky. Ale jo, Hanes to hodně nezvládl. Ani pak s tou jeho novou ženou…
Tery: To si třeba myslím, že je moc přísné. Tehdy starost o domácnost byla víc než full time job. Dnes si zapnu pračku a ta za mě vypere, když nestíhám, jídlo si nechám donést apod. Jasně, Hanes byl podpantoflák, ale chápu, že tehdy bylo potřeba minimálně dvou lidí, aby se domácnost zmákla.
Marylin: A z ženských… Popravdě, nejsem si vlastně jistá, zda víc obdivuju Julku, nebo Barku. Na Julce je mi sympatické, že svůj osud vzala do vlastních rukou, na Barce, že i když ho tolik do vlastních rukou nevzala, s jakou obdivuhodnou silou ho snášela.
Mia: A nezahořkla jako její matka no.
Marylin: Přesně. – přikyvuje –
Tery: Barce rozhodně závidím její trpělivost. Byla vykreslena jako světice.
Feliska: A co Fanka? Jak jste na tom s Fankou?
Marylin: Jejím volbám se asi vůbec nedivím, ale asi jak je jí věnováno méně stránek, tak mi zas tolik k srdci nepřirostla? – přemýšlí nahlas –
Feliska: Máte nějakou další „okrajovou postavu“, která by si třeba zasloužila víc prostoru?
Mia: Mě by ve skutečnosti zajímalo, co se s tou druhou Hanesovou ženou dělo dál, a i se sestrami Ludwika.
Marylin: Nebylo nic, co by mi vyloženě chybělo, ale souhlasím s Miou, že by bylo zajímavé vědět, jaký osud potkal Ludwikovy sestry a macechu.
Feliska: A ještě mám další otázku k postavám: Která vás nejvíc rozčilovala?
Marylin: Nejvíc asi Ludwikova macecha. Barbora mě občas taky vytáčela, ale pro ni jsem měla víc pochopení, protože, upřímně, být na jejím místě, kdo ví, jak bych se s tím vším, co ji potkalo, vypořádala. A Hanes, samozřejmě — na toho bych málem zapomněla!
Mia: Ludwikova macecha tím, jak se chovala, Hanes tím, že to dopustil. A Barbora, jakým způsobem zlomila hůl nad Fankou a ta její zapšklost. Ale zase dělala, co mohla, aby děti nemusela dát k cizím lidem, to vlastně bylo hrdinství.
Feliska: To je zajímavý pohled, že vlastně dělala, co mohla, to mě nenapadlo.
Mia: Ona to tam vlastně řešila, že ty děti končily jinak prostě ve službě u cizích lidí. Holky vlastně zůstaly s mámou a spolu. Neměla moc na vybranou. Je tam pak i zmíněný o mnoho let později, když už jsou vlastně holky dospělý, jak málo je platili oproti mužskejm na šachtě. S tím by asi všechny neuživila, v době, kdy byly holky na ní plně závislý.
Feliska: To vím, že to tam zmínila, ale ten pohled je prostě zajímavej.
Marylin: Já to taky vnímala tak, že dělala, co mohla, a že byla velká škoda, že si některé pozitivní věci, které na svých dcerách viděla, nechávala jen pro sebe (nepochválila, nepovzbudila apod.). Kdyby jí člověk občas neviděl do hlavy, asi by ji vnímal ještě v horším světle než takhle.
Tery: Jo, Mia to hezky vyjádřila a Marylin doplnila. Ono vlastně záleží na spisovatelce, kterou postavu si čtenář oblíbí. Nicméně každá z hlavních postav měla uvedený kontext, a proto se lze vžít do každé z nich. A štvala mě ta Barka, že je to taková světice. Já mít tolik na talíři, už bych byla nepříjemná jako Barbora nebo maniovzteklounská jako Ludwikova macecha. – směje se –
Feliska: A na závěr teda, jaký je váš celkový dojem?
Tery: Já už se těším na 2. díl, tam určitě budou další příběhy. Já přímo miluju kvalitně odvyprávěné příběhy a propracované charaktery. Občas se stane, že autor zamýšlí nechat nějakou postavu tragicky skonat, ale nevystavěl ji dostatečně dobře na to, aby mi jí bylo líto. To se o Šikmém kostele říct nedá, každý životní příběh byl odvyprávěn velice živě, ale zároveň ne surově (poraďte mi slovíčko, jako že se ten autor nevyžívá ve vybarvování násilných scén).
Feliska: Naturalisticky!
Tery: Ano!
Marylin: Mě kniha oslovila hlavně svou propracovaností, je vidět, že si na ní autorka dala záležet – obdivuji například způsob, jakým dokázala proplést osudy různých postav a zachytit historický kontext. A co ve mně zůstalo ještě dlouho po dočtení, je vděčnost a uvědomění si, v jakých skvělých podmínkách v dnešní době žijeme.
Feliska: Takže máte stejný dojem jako já, je to drsný, ale nevyzni to tragicky a depresivně.
Mia: Jo, bylo to drsný, ale vlastně zase citlivě uchopený. A líbil se mi jazyk autorky. Co tam pro mě bylo ještě zajímavý, bylo, co se dělo okolo určování státní hranice. Ve škole se řešila vždycky jen sudetoněmecká otázka, ale tohle je očividně taky dost bolavý.
Feliska: Možná ještě víc, protože tady prostě rozdělili město…
Tery: Ano, to je ta část, kterou jsem předtím neznala. I ta československá propaganda mě překvapila. Ještě bych přidala, že v audio verzi to čte Vilma Cibulková, a má to super atmosféru.
Vážení čtenáři, vidíte, že Šikmý kostel nás zaujal. Příště se zase můžete těšit na nějakou další známou mudlovskou knihu. Znáte tuto knihu? Napište nám o tom!
Pro Žlutého Trimela
Felicitas Frobisherová, Marylin Cuthbert, Mia Broccoli aTery Poe