Když onehdy zmizel náš milovaný hrad, začaly se šířit nejrůznější teorie, co se mohlo stát. O tom tu máme zajímavý článek. Po znovunalezení a znovuotevření nás všechny čekal mírný šok – na hradě je zima! Krby vyhasly! A tak jsme se jednoho večera vydali pro jiskru Ohnivce, aby nám v kolejce bylo zase krásně teplíčko.

Mrzimorská výprava vyrazila 7.10. pod vedením madam Ginevry a za dozoru Felicitas Frobisherové ve složení Bloom Maximoff, Candy McLovely, Ellen Susan Blue, Elvíra Zlomocná, Mia Broccoli, Petronela Uječená a Valerie Torres. Za vytrvalého deště jsme dorazili k hájence. Nevlídné počasí rozdráždilo i hlavy, které se u lesa handrkovaly o něco více, než bývá jejich obvyklý standard. Madam Ginevra nám nabídla bylinkový čaj na nervy a seznámila nás s plánem.

Na problém jsme narazili hned na startu – prší, Ohnivci budou zalezlí. Felíska začala popíjet uklidňující čaj po litrech. Začala jsem mít obavy, aby nám strážce jiskry neodpadl dřív, než dojde k akci. „Rozhodla jsem se zajít k někomu, o kom si myslím, že by jiskry mohl mít,“ řekla madam Ginevra. „Domnívám se, že se vám bude Bonifác obzvlášť líbit,“ dodala a tajemně se zazubila. „To jdem jako k překupníkovi?“ vyhrkla Felíska, zatímco Péťa nás seznámila s domněnkou, že by Bonifác mohl být čert, Bloom tipovala sněhuláka a Candy si na takové jméno vůbec nevzpomněla, což ovšem v jejím věku není tak překvapující. „Já doufala, že ledvinu budu prodávat až kvůli kolekci na PU,“ dumala Felíska, na což jsem jí doporučila prodat kvůli hadříkům radši játro. „Obvykle si vystačí s dobrým příběhem,“ uklidňovala nás honem madam Ginevra. „Nebo aspoň příběhem,“ doplnila, když viděla naše tupé výrazy. Překvapivě se probrala první Felíska. „Tak kdo chodíte na literární seminář?“ zjišťovala neodbytně, ale nikdo se nepřiznal. „Felíska je stará, ta určitě zná spoustu příběhů,“ přispěchala s návrhem Mia. „Já nejsem stará, ještě hraju famfrpál!“ ohradila se okamžitě Felíska. „Jo, ale s kolika ortézama,“ doplnila jsem. „Felíska je dinosaurus a dinosauři už nežijí,“ ozval se jasný hlásek Bloom.

„Bonifác se dostane ven zřídka, ale když mu přijdu popovídat o tom, co se děje nahoře, má radost. Věřím, že vás taky cestou napadne příběh, anekdota, sdílení reality,“ doufala madam Ginevra. „Děje nahoře? My půjdeme … dolů?“ vyhrkla a ukazovala palcem dolů Felíska. „Přece do pekla,“ řekla rezignovaně Péťa. „Tam zatím ještě ne,“ smála se madam Ginevra. „No proto, co kdyby si tam Miu s Elvírou nechali? Takový ztráty nemáme předjednaný,“ zavrčela Felíska. „Povolená je jen jedna zlomenina, takže nikdo nikde zůstat nesmí,“ upřesnila podmínky naše průvodkyně. „Vydáme se tedy po stezce,“ ukazovala směr. „A potom k někomu na návštěvu. Má starší studentstvo k sobě mladší studentstvo, ať to ujdeme ve zdraví?“ zjišťovala. „Tři nováčci, tři druháci a dva dinosauři, jsme komplet,“ hlásila Felíska. „Kdo je ten druhý dinosaurus?“ ozvala se opět Bloom. „Candy, ale pšššt,“ vysvětlovala svému patrončátku Péťa. „Petronelka si pohlídá tady to drzý malý … Bloom,“ zavrčela výhružně Felíska. „Nejsem drzá, ty si starý velký dinosaurus, který má být někde v muzeu,“ vysvětlovala jasným hláskem Bloom.

Vešli jsme do lesa kolem pošklebujících se hlav. Pokračovali jsme po cestičce mezi stromy. Okolí bylo plné hub všech velikostí, tvarů a barev. Tu a tam se našla poslední borůvka či brusinka.

„No hlavně nic nejezte,“ varovala hned Felíska, což vyvolalo sběratelské nadšení. Já urvala Entoloma Sinuatum, madam Ginevra brusinku, Mia sebrala hmyzí larvu. „Láká mě to, ale jak znám les, raději nic k snědku sbírat nebudu,“ řekla druhá dinosaurka Candy. „Bloom, na nic nesahej,“ varovala hned své patrončátko Péťa.  „To je furt na nic nesahej, nic nedělej, to je jako doma,“ huhlala Bloom. „Nevím, proč bych si nemohla dát borůvku. Paní průvodkyně si dala brusinku, tak já přece borůvku můžu, ne, Petronelko?“ ujišťovala se hned Bloom. „Tak zkus taky brusinku, chceš-li. Uvidíme, jestli ti nebude blbě,“ rezignovala Petronelka.

Přešli jsme do listnatější části lesa. Vzduch až omamně prosycoval pach tlejícího listí a dřeva. Kapky deště a občasné zahřmění se sloučily do podivně truchlivé symfonie. Mezi stromy se líně povalovala mlha a my už toužili po naší útulné kolejce, pokud možno už s hořícím krbem.

Candy s nastraženýma ušima poslouchala zvuky lesa, zatímco náš první dinosaurus Felíska se začínala klepat strachy. Nebo zimou. Nebo strachy. 

„Nebojte, to jenom Felísce vržou kosti,“ uklidňovala všechny Mia. „Ha, vidím škrkny!“ vykřikla Candy a ukazovala na strom, kde jedna škrkna spokojeně okousávala kmen a druhá visela za nohy z lišejníku. „Ty vypadají jako jedna mudlovská pani učitelka,“ oznámila Bloom. „Co to je?“ sledovala škrkny Ellen, zatímco já jen zvládla ohromeně vydechnout: „Opravdický škrkny!“ a zírala jsem na ty potvůrky, které nám jen pokojně mávaly. „Dvě škrkny a dva dinosauři,“ dodala jsem, což Felíska stručně okomentovala, že si naštěstí zapomněla naslouchátko. „Já to teda slyšela!“ houkla Candy. „Mně na rozdíl od dinokolegyně uši ještě slouží!“ čertila se. „Letos máme nějaký drzý nováčky, loni to byla jenom Mia, ale letos je jich nějak víc,“ posteskla si Felíska, ale po straně se culila. „Jestli my nemáme někde hnízdo,“ objasnila dinosaurům situaci Mia a vzápětí sebou žuchla do listí. „AU!“ zaječela a válela se po zemi. „Hlavně nesbírejte nic ze země!“ vydávala pomstychtivě pokyny Felíska. „Koště je celý?“ ujišťovala se Candy, patrně protože Mia měla zapůjčené kolejní košťátko na trénink famfrpálu. „To jako není sranda,“ zahučela Mia a pomalu si sedala. „Přežil zefyr?“ kladla další zvídavé otázky Péťa. „Hmm, tvoje bílý vlásky už nejsou bílý, ale jsou hnědý jako hovínko,“ seznámila Bloom Miu se stavem její bujné kštice po jejím dramatickém pádu.

„Pozitivní je, že už tam budem,“ pronesla madam průvodkyně a ukázala na kůru stromu, kde bylo drápem vyryté kolečko. Ellen zatím pomáhala Mie na nohy. „Myslíte, že to je pozitivní?“ pronesla rezignovaně Felíska. Na což se madam jen usmála a ukázala na další stromy podél skoro neviditelné stezky. „Víc koleček, no výborně,“ zahučela Felíska nespokojeně. „To vypadá na nějaký signál,“ zapojila se Val a pozorně zkoumala jedno z koleček. „Můžeme tvrdit, že máme o kolečko víc!“ smála se Mia a Ellen dodala: „Je jich celkem dost.“ Sledovali jsme znamení na kmenech stromů. „Spíš mi dělá starost ten, co má o ty kolečka míň,“ zamumlala jsem. „Pokud máte o kolečko méně či více, tady se to dá dorovnat,“ ujistila nás madam Ginevra.

„Dino, svez mě,“ hlásila se Bloom. „Řekni si Petronelce, ta má mladší kosti,“ odkázala ji Felíska. „Ta ale není dinosaurus, víš, jak by mi všichni záviděli, kdybych řekla, že jsem jela na dinosaurovi?“ reptala Bloom. „Bloom, tak naskoč na mě,“ nabídla se Candy. „Tak na chvilku, hop,“ otočila se Felíska. „ó, skvělý, dokonce dva dinosauři mě chtějí vzít!“ houkla nadšeně Bloom a skočila Felísce na záda, což Candy glosovala slovy: „Á, pojď mi HOP!“ Felíska se prohla pod váhou Bloom, trochu podklouzla a balancovala na listí. „Moc krmíme nováčky,“ zavrčela Felíska a vydala se dál po stezce. „Já nejsem tlustá!“ křikla Bloom a plácla svého dinosaura do hlavy. „Hele, nemlať mě,“ ohrazovala se Felíska. „Tak mi neříkej, že jsem tlustá, jsem přece princezna!“ vysvětlila Bloom. „Tak a po svých, šup, princezno,“ shodila Felíska naše mrně do listí. Měla jsem obavy, kdo ponese naše dinosaury zpátky, po takovém výkonu.

Stezka vyústila k malé mýtince, v jejímž středu plápolal oheň. „Konečně teplo,“ pronesla Candy spokojeně a jala se u ohníčku ohřívat své prokřehlé dinosauří kosti. Kolem plamínků jsme se vzápětí shromáždili všichni. Měli jsme pocit, jakoby se kolem mýtinky zbytek lesa uzavřel. Snad to bylo mlhou, která se kolem válela v chuchvalcích, snad únavou, která nás už začala přemáhat.

Bloom se začala cpát maršmelouny a nabízela ostatním. „Ty máš štěstí, že seš uplně hubená princezna, ale co ti dinosauři,“ smála jsem se. „Já bych se tady přestala bavit o krmení dinosaurů, jo,“ pronesla Felíska výhrůžně. Poklidně jsme se nahřívali u ohně a opékali maršmelouny. „Brzy budeme potřebovat příběh. Máte někdo něco?“ dotázala se madam průvodkyně. „Mám jednu anekdotu o psounech, kraťoučkou,“ nabízela Péťa. „Psouni? Mám se ptát?“ otočila se na ni madam Ginevra. „No je prý vtipná, vyprávěla jsem ji panu Olíkovi,“ pokrčila rameny Péťa.

„Je čas najít stopy,“ zavelela k akci madam. „Předpokládám, že kdybyste viděli jezevčí stopy, tak to poznáte, že?“ otočila se k nám. „Dino, vem si maršmeloun,“ šeptala Bloom k Felísce. „Můžu, jo?“ zašeptala Felíska a nabídla si na cestu. „Nevim, který jsem otrávila,“ pronesla spokojeně Bloom. Felíska se zarazila. „Dobře,“ pronesla a odhodila maršmelouna zpátky do pytlíku. „Haha, vždyť jsi už mrtvý, dělám si prču, dino,“ culila se Bloom, ale Felíska už radši nic neriskovala. „Madam, nemáte náhodou s sebou kapku toho uklidňujícího čaje?“ dotázala se. Madam jí beze slova podala termosku. „Mám ji! Asi…“ vyhrkla Candy a zírala na nějaké stopy v blátě. „Pojďte mi to honem někdo potvrdit!“ Utíkali jsme rychle k ní. „Hm, to bude ono!“ souhlasila madam. „ A teď ještě další, ať víme, kde je nora,“ pronesla. „Já vidím pěkný kulový,“ ozvala se Mia a záměrně maskovala fakt, že nepozná vůbec žádné stopy. „Felísko, rozděl se,“ somrovala zatím u vrchního dinosaura čaj. „Jsou to velké stopy, Bonifác není žádné dítě,“ zubila se madam Ginevra.

Chvíli jsme sledovali stopy, ke kterým se po pár krocích přidaly podivné rýhy, jakoby někdo táhnul nějaký objekt. Zjevně hodně těžký. „Bonifác něco táhnul? Možná dalšího dinosaura, bylo to dost těžký,“ otočila jsem se na madam. „Tak já nevím, nepořídíme si radši teplý svetry?“ zhodnotila celou situaci Felíska a zapálený krb jí náhle nepřipadal tak žádoucí. „Myslíš dva svetry, doufám, Felís?“ ujasňovala jsem si to. „Nemám ráda zimu a svetry štípou,“ smetla její návrh Bloom.

Zastavili jsme se u keřů, za nimiž se skrývaly dveře téměř jako od hobitího domečku. Náhle se otevřely. Ven se vyvalilo teplo. Všichni jsme se shromáždili kolem dveří a sledovali uvnitř cestičku vedoucí do zatáčky. „Vo co, že tam budem muset,“ navrhovala jsem, protože jsem zcela přirozeně děsně bystrá. „Haló?“ zavolala tam Candy polohlasně. „To vypadá jako nora,“ pronesla Miuš, protože těch bystrých je nás tady víc. „Tak pojďme,“ rozlouskla to madam Ginevra. „Očistěte si boty na rohožce,“ ukázala. „Takže vážně dovnitř,“ hlesla Felíska a doplnila řady nás bystrých. Všichni jsme se vrhli na rohožku a čistili si boty, jen náš druhý dinosaurus Candy pocítil touhu zamachrovat a použil na boty PULÍREXO.

Z hloubi nory se ozval hluboký hlas: „Tak pojďte dál, už čekám!“ Trochu jsme se zarazili – kdopak to asi je? Zvolna jsme pokračovali chodbou, až jsme se objevili v hlavní místnosti s vysokým stropem. Uprostřed místnosti byla postavena výheň, na zdech kolem byly umístěny dřevěné police plné různých nádob, předmětů, materiálů a nástrojů ke kování. U výhně stál asi 1,5 metru vysoký jezevec navlečený do kožené zbroje. Vlídně se na nás usmíval a ukázal ke stolu se židlemi opodál. „Dobrý večer, pane Bonifáci,“ pozdravili jsme, jen naše kolejní mrně Bloom houkla nadšeně: „Ahoj Bonifáci,“ vrhla se na něj a chtěla ho obejmout. Pomyslela jsem si, že se na cizí jezevce nesahá. Jezevec strnul, a pak jen na Bloom překvapeně zamrkal. Využili jsme nabídky a usadili se na židle.

„Tak copak potřebujete?“ dotázal se. „Jiskru z Ohnivce. Víte, pane Bonifáci, náš hrad měl nehodu,“ začala Felíska jako vrchní jiskrový vyslanec. „Byl nějaký problém se statikou, tak nás raději evakuovali,“ vysvětlovala. „No a vyhasly nám krby,“ doplnila. „A kolejka je teď neútulná,“ pronesla Val. „A studená,“ doplnila Candy. „A nechceme být nemocní,“ objasnila Péťa. „A je nám tam zima,“ řekla ještě Ellen. „Bez ohně je to smutné,“ dělala jsem na něj psí oči. „Tady je ale krásně teploučko,“ pronesla jsem a přistrčila si sesličku k ohni. „Jojo, tady je opravdu krásně,“ připojila se Péťa. „Zatímco v kolejce máme děsnou zimu. Sem se ale vejdeme,“ usoudila jsem a doufala, že má pan Bonifác rád squattery. „Víte, já jsem kovář,“ začal rychle.  „Musím kout a kout. Není to jen tak, výheň nemůže vyhasnout. Ani v létě, ani v zimě, ani ve dne, ani v noci. Mám tedy malou zásobu jisker …“ vysvětlil, přešel k policím a prohlížel jejich obsah. „A myslíte, že byste jednu jiskru mohl postrádat?“ dotázala se hned Felíska. Pan Bonifác ukázal drápem na kladivo, a to začalo samo cosi kout. Otočil se zpátky k policím. „Ale jistě, jednu bych postrádat mohl,“ pronesl vstřícně. „Ale nebude to jen tak! To jistě víte,“ dodal a otočil se k nám. Hltali jsme každé jeho slovo. „Ano, to nám madam říkala, že máte rád příběhy,“ souhlasila Felíska. Jezevec se sklonil k železné truhle, ze které vytáhl sklenici s jiskrou ohnivce svítící uvnitř. „To je nádhera,“ vydechla Felíska a shrnula tak pocity nás všech.

Pan Bonifác položil sklenici doprostřed stolu. Ta měkkým světlem ozařovala tváře všech přísedících. „Jeden příběh,“ navrhnul směnu a vycenil v úsměvu zuby. „Jeden příběh, a pak rychlou cestu domů.“ Felíska souhlasila. „Ech. Petronelka má jeden připravený,“ všichni jsme se otočili na Péťu. „No, já jen takovou kratičkou anekdotičku,“ spustila nervózně. „Večer po uzavření zoologické zahrady se baví dva psouni. Ty, Máňo, víš, co jsem dnes pochopil? Zeptá se samec. To nevím, odpoví samice. No proč na mě neustále štěkáš! Máňa se ošije. Jeden chlapeček u našeho výběhu křičel psouni, psi, psi, mami, tady jsou psi, co vypadají jako krysy. A psi co, psi štěkaj, Máňo!“ dokončila Péťa příběh a ticho se dalo krájet. Nevnímali jsme už ani praskání ohně a pauza se zdála být úplně nekonečná. Všichni jsme se dívali střídavě na Péťu a pana Bonifáce. Pan Bonifác doslova zíral na Péťu. „Pane Bonifáci, to mělo být vtipné,“ objasňovala to Péťa. Všichni jsme stále čekali, co on na to.

Pak se jezevec několikrát uchechtnul. Zatlačil do koutku jedinou slzu. „Čekal jsem příběh přátelství, zvraty … drama! No, aspoň si na nic nehrajete,“ uchechtnul se. „Tak třeba někdo jiný,“ pokrčila rameny Péťa. „Ale pane, Bonifáci, to přátelství v příběhu přece je – i když na psouna psounka štěká, tak jsou pořád spolu,“ nechtěla jsem se vzdát bez boje. „Jo, mají se rádi!“ přidala se Felíska. „No ano, a na tom přece nejvíc záleží?“ pokračovala jsem. „A zvrat tam je taky. Máňa se bojí, že jí psoun vynadá, ale on ne,“ bojovala Felíska se mnou. „No, bojím se, co by se s vámi stalo ještě pár dní na chladu,“ usmál se nakonec pan Bonifác a přisunul k nám sklenici. „Přes tu sklenici by neměla tolik pálit,“ upřesnil ještě.

Bloom se neprozřetelně hnala pro jiskru a popálila si o ni ruce. Felíska mu odpověděla: „Já mám na ni připravenou slzu ledův a rukavice! Moc děkujeme!“ Pak zkušeně zmrazila, a poté odebrala ohnivcovu jiskru. Opatrně ji svírala v dlaních, otočila se k nám a ukázala nám ji. Všichni jsme obdivně vydechli a vzápětí zahrnuli pana Bonifáce slovy díků. „Pane Bonifáci, vy jste nejlepší! A Felíska hnedka potom!“ byla jsem v zajetí neznámých pocitů, které bych se skoro nebála nazvat vděkem. Jezevec si rozpačitě promnul čelo. „Rádo se stalo. Aspoň nemusíte plést ponožky, hehe,“ zasmál se. „To jsme rády, to nám totiž moc nešlo,“ vysvětlila Felíska sebekriticky. „Můžu vám poslat sovu s dalším vtipem?“ pokoušela štěstí Petronelka. „Chceš ho zabít, Péťo,“ zašeptala jsem jí. „No, já to asi zvládnu i bez dalšího vtipu, ale klidně se někdy zastavte,“ nabídl pan Bonifác rozvážně.

„Myslíš, že bys nám mohl dát k dispozici portál domů?“ zeptala se madam průvodkyně. „Beze všeho, už je dost pozdě,“ řekl pan Bonifác, vstal a zatlačil do jedné z polic. Police zajela mírně dozadu, a poté do strany. Za otevřeným vchodem se nachází malé světélkující jezírko. Všichni jsme vydechli úžasem. Pak vzal z police lahvičku a vysypal z ní hlínu do jezírka. V jeho odrazu se náhle objevila hájenka. „To je nádhera,“ pronesla jsem nadšeně. „Pane jo, to je ale portál,“ žasla Val. „To chci taky,“ souhlasila Ellen rozhodně. „Skoro jako nějaké kouzlo,“ divila se Felíska. „Skoro,“ mrknul na ni pan Bonifác. „Stačí skočit do vody,“ naváděl. „V týhle zimě?“ zašeptala jsem. „Děkujeme za pomoc, Bonifáci. Pošlu ti sem nějaký tabák,“ loučila se madam Ginevra. Jezevec se vděčně usmál. „Snad bude lepší, než ten příběh,“ špitnul k průvodkyni. „To myslíte vážně? Skočit do vody? I s tou jiskrou?“ ptala se Felíska pochybovačně. „Ta voda není mokrá, je to v podstatě myslánka. Pochopíte, až tam skočíte,“ uklidňoval ji. „Dělal jsem to už několikrát a nikdy nezhasla. Navíc ji máte v té sklenici,“ dodal. Felíska obalila sklenici s jiskrou čepicí a strčila ji pod bundu. Koukala jsem, jestli nám nezačne doutnat.

„Tak nashledanou, pane Bonifáci. A děkujeme,“ volali jsme na rozloučenou a postupně skákali do jezírka. Při kontaktu s hladinou jsme necítili mokro, jen příjemný chlad. Nechali jsme se jím pohltit, někteří i na moment zavřeli oči. Když jsme je otevřeli, stáli jsme před hájenkou, kde stále přitažlivě plápolal oheň. Nejdříve se vzpamatovala Ellen, která hned chňapla po aegopodium podagria – a ani hmyzí larva před ní nebyla v bezpečí. „Jsme všichni?“ ujišťovala se madam Ginevra. Felíska nás rychle přepočítala. „Děkujeme, madam, bylo to skvělé!“ volali jsme na naši průvodkyni, zatímco nás odesílala do Velké síně.

PLUMP ve vzduchu se otevřela trhlina a z ní se jsme se na podlaze ve Velké síni postupně všichni rozplácli. Felíska křečovitě svírala sklenici s jiskrou. Enola Gatito se odtrhla od večeře a důkladně si nás prohlédla. „Nuda, jsou všichni,“ pronesla zklamaně a nevzrušeně se vrátila k jídlu. „Vítejte zpátky,“ ujala se nás Berti a rozdávala nám teplý čaj. Felíska někam odběhla. 

„Hoří!“ křičela nadšeně, když se vrátila. „Hoří nám krb,“ smáli jsme se nadšeně, protože jsme věděli, že teď už budeme mít jako první na hradě v kolejce příjemné teplíčko.

Pro Žlutého Trimela

Elvíra Zlomocná