KAPITOLA 2. – PROCITNUTÍ
Kolik jich je? Snad několik desítek! Co po něm chtějí? S každým výdechem se přibližují blíže a blíže. Slyší i nějaké šustění, skřípání, a potom zvuk připomínající natahování zbraně. Je konec, konečně bude po všem. S hlavou schovanou ve svých dlaních leží zkroucený na koberci a čeká. Moc dobře ví, proč jsou tu. Ví, že ho chtějí potrestat, za jeho lehkovážnost, která pro Ně byla osudná. Cítí nepopsatelnou hrůzu, ale zároveň chce, aby ho odvedli a dovolili mu zapomenout.
Na místo toho se probouzí o několik hodin později na stejném místě. Omdlel. Už zase. Když se otočí, cítí bodavou bolest v hlavě a před očima vidí opět obraz svého malého syna. Rozpláče se. Jak dlouho tohle potrvá?
Pohlédne na okno, které se před několika hodinami s ohlušujícím tříštěním rozlétlo na tisíce drobných kousků. Bylo celé. Nikde ani náznak škrábnutí. Nazlobeně se postaví, zavrtí hlavou a jde si do koupelny opláchnout obličej. Myslí si, že z něho chtějí udělat šílence, že když tomu všemu uvěří, přijdou pro něho a odvedou ho. Bude to pro něho potom možná dostatečný trest. Ale co on ví? Sám nemá nejmenší tušení, co si teď se svým životem počne. Už ani neví, co je skutečnost a co fikce. Jeho život se proměnil v sen, v nikdy nekončící noční můru.
Dosavadní život se rozpadl a po Nich zbyla jen velká hluboká propast, kterou je možné zaplnit jen všudypřítomným strachem z nadcházejícího trestu. Je vůbec možné jeho úděl nazývat trestem? Není to nakonec spíše vykoupení, na co tak zoufale čeká?
Bylo už odpoledne a musel jít do práce. Do práce, kde ho čekají jen další pohledy plné lítosti a částečně i zděšení nad jeho strhanou tváří. Jedním velkým douškem vypil ještě příliš horkou kávu, až mu z očí vytryskly slzy a sešel schody dolů do chodby.
Yrma Mucholapná
Máme za sebou další část, a tak můžeme dál pokračovat v úvaze, co se asi tak stane příště :)
Pište do komentářů své nápady a návrhy a těším se na další kapitolku!
Každopádně tímto chci poděkovat Yrmě za článek a jedeme dááál :)
Začína sa to zaujímavo zamotávať :)
Môj nápad na pokračovanie:
Cesta do práce býva každý deň rovnako nudná, ale tentokrát z okna autobusa uvidí na jednej medzizastávke figúrku hrdinu, ktorú sám kedysi vyrezal z dreva pre svojho syna. Na poslednú chvíľu vystúpi a zospodu na podstavci figúrky nájde zvláštny odkaz. Ten ho prinúti pátrať po osobe, ktorá tam figúrku nechala.
Vzal do ruky kabát a sešel k tramvaji. Natřásala se a před očima mu pobíhala známá osoba. Malý chlapec s míčem, který křičel a vřískal. Že by to bylo jeho dětství, kdy ještě neměl žádné starosti a nebyl blázen jako v posledních letech? Ze snění ho probudila až nějaká stará paní, která si chtěla sednout. Uvolnil ji místo, vstal a najednou se mu podlomily nohy.
(vážně mě nic nenapadalo, ale chtěla jsem něčím přispět xD)