Celý měsíc říjen byl ve znamení oslav Halloweenu. Nebylo tak divu, když se nám při další výpravě do Zapovězeného lesa stala dýňová příhoda. Ač se zprvu nezdálo, vyklubalo se z toho nakonec veliké dobrodružství protkané bezhlavým jezdcem, svíčkami a dýněmi. Pokud vás zajímá, jak to celé bylo, neváhejte se ponořit do následujících řádků a dozvědět se o záhadném večeru víc.
Aby nám příroda celou atmosféru strašidelného tajemna ještě víc umocnila, rozhodla se, že spustí studené podzimní mrholení. A i přesto jsme mezi kapkami deště zaslechli tklivý pláč. Když jsme trošičku napjali uši, zjistili jsme, že se nese z okraje mýtiny. Od hlavy číslo 104. Z nějakého záhadného důvodu na nás podivně mžourala a dotazovala se, kdo jsme a kde jsme, a co chceme. Ještě před tím se nám stihla představit jako hlava jménem Jack.
Po jeho zmatených otázkách se na hlavu Jacka snesla halda dotazů z naší skupiny. Proč nevidíš, kde máš brýle, kdo ti je vzal? Jsi slepý? Nevidíš?
Když se ho madam zeptala, kam zmizely jeho brýle, trošičku se napýřil: „Vzal mi je!“ vykřikl.
Samozřejmě nás velmi zajímalo, kdo byl ten záhadný zloděj, který krade našim ošklivkám brýle.
Hlava se sto čtyři se nejdříve ošívala, tak jak to hlava bez brýlí umí, a pak z ní vypadlo, že vlastně Jack ukradl brýle sám sobě. Většina z nás se na sebe jen zmateně podívala.
Madam Monny však rychle přispěchala s vysvětlením. Jak jistě víme v období Halloweenu nebo spíše Samhainu se stírá hranice mezi naším světem a světem mrtvých. A tak se dějí nejen v lesích nejrůznější záhady a úkazy. Stejně tak se v tomto období zjevuje tělo Jacka – tedy hlavy 104, které projíždí lesem křížem krážem.
A protože je tělo asi zábavná kopa nebo se snad chtělo pomstít části od krku nahoru, sebralo tělo Jacka brýle z nosu své druhé polovičky. Hlava nám též prozradila, že se jeho tělo občas stydí, že nemá hlavu, a tak si na krk nasazuje různou zeleninu. Jednou prý dokonce zkoušel jablko, ale všichni se mu smáli. Má prý moc rád dýně, tak je možné, že vyrazil nějakou najít.
Cíl výpravy byl tedy jasný. Najít Jackovo tělo, sebrat mu brýle a dát vše zase do pořádku. Zdálo se, že máme co dělat, abychom ho dohnali, neboť dle hlavy se na mýtině objevil asi půl hodiny před námi. Po malé poradě jsme vyrazili nejprve na plantáž dýní, kde se zdálo být nejpravděpodobnější, že Jackovo tělo s hloupým koněm najdeme.
To bychom nemohly být se Selinou pravé famfrpálové maniačky, kdybychom nechtěly tradičně letět na Forcerovi. Ač nás průvodkyně varovala, nedaly jsme si říct a dokonce přibraly Danču a Petromilku, které se stejně jako my nehodlaly šplhat na hřbet poníků. Z mrholení se postupně stal déšť a já osobně raději moknu na koštěti než na koni.
Cesta netrvala dlouho a za chvíli jsme s větší či menší újmou dostali až k dýňové plantáži. Byla to opravdová nádhera. Dýně, kam se podíváš. Malé, velké, tlusté tenké, zelené, žluté, oranžové i hnědé. Ač jsme odolní, tak sílící vítr i déšť nám naši misi poněkud znepříjemňoval. Avšak i přesto jsme zpovzdálí uslyšeli nějaký hluk. Když jsme otočili naše hlavy tím směrem, spatřili jsme mohutné bezhlavé tělo. Jackův spodek zmateně bloudil mezi dýněmi, občas o nějakou zakopl, občas si nějakou nasadil na krk. Nedaleko poblázněného těla se pásl na dýních mohutný černý kůň s rudýma očima.
Zničeho nic tělo radostně poskočilo. To asi ve chvíli, kdy našlo správnou velikost dýně a rozeběhlo se ke svému oři. Už to vypadalo, že odjede, ale pak slečna Monny duchaplně na bezhlavého jezdce zavolala. Jeho ruce po zavolání chvíli šermovaly kolem dýně. Co dělaly jsme se dozvěděli vzápětí, kdy se na nás dýňová hlava otočila a na nás zíral obličej.
Pak z našich řad vystoupila statečně Danča, aby se těla optala, zda nevlastní jakési brýle navíc. Tělo se samozřejmě bránilo, že je nutně potřebuje, jinak nevidí kam směřuje.
Anthony pak navrhl, že by možná pomohlo spíše lépe vyřezat oči a dát dovnitř dýně svíčku. Kupodivu Dýňák (má pracovní přezdívka) souhlasil. A tak sundal hlavu a podal ji Danče, která se jala vyřezávat. Ostatní mezitím sháněli svíčku, kterou Selina vytáhla ze své nekonečné kabelky.
Otázkou bylo, kde sehnat plamen, který nedohoří, aby si Jackovo tělo mohlo svítit na cestu nepřetržitě. Po několika marných pokusech svíčku zapálit a chytit Ohnivce, který se náhodou za nedalekým křovím zjevil, se nakonec dílo podařilo. Avšak mnoho z členů výpravy přišlo k popáleninám. No, jak se říká: Dobrého nepálí –prohlíží si nepopálené ruce-.
Zapálenou vydlabanou dýni jsme tedy mohli posadit Dýňákovi na tělo. Ten málem ani nepoděkoval, nadšeně zavýskl, naskočil na koně a odpelášil pryč. Mezitím nám alespoň nechal pro svou hlavu brýle, a tak jsme mu je mohli s úlevou vrátit. Ani hlava nepoděkovala – ty hlavy! V dnešní době nemají žádné slušné vychování!
A jelikož jsme se opět ocitli na mýtince, nezbývalo než spočítat raněné, případné ztráty na životech a unaveně se odploužit do ložnic!
Pro Žlutého Trimela
Helen Miltonová