Byl jednou jeden mladý mág,
Ten se svou hůlkou chodíval světem jenom tak.
Pak ale dorazil do dálného kraje,
Díky mocným hůlkám tam hudba půvabná je.

Čaroděj zahodil hůlku svou a šel,
novou však již nikdy nenašel.
Hůlka spadla a ležet zůstala,
Až povodeň velká jednou nastala.
Hůlčičku odnesla, jak byla,
Až do moře velikého zabloudila.
Do moře doplula na řece divoké,
Nemohla uvěřit jak bylo široké.
Mezitím ji po světě hledal čaroděj.
Nebyl však nikde žádný dobroděj,
Který by se rozhlédl a řekl mu,
Kde, hledat měl by tu svoji hůlku.
Nikdo nevěděl a on v koních byl,
Až k moři obrovskému zabloudil.
Chtěl skončit s životem hned teď,
Proto vylezl na skálu a řekl si:,,Tak světe hleď!“
Když z útesu skočit se odhodlal,
V letu na svou hůlku vzpomínal.
Voda nad ním se zavřela
A jeho hůlka o něm v tu chvíli věděla.
I ucítili něco prsty jeho,
On v ruce svíral známé dřevo.
Hůlčička jeho na pomoc mu přišla,
nebo spíše vodou připlula.
Domů se vrátili
A oba šťastni zas se cítili.
To dřívko v jeho ruce žilo!
Už nikdy by jej neztratil,
Tak moc ho tohle poučilo…