Termín k sepsání první kapitoly nového románu na pokračování včera skončil. Podívejte se na čtyři soutěžní příspěvky a zvolte si vlastní pokračování příběhu, jehož prolog si můžete připomenout zde: Nultá kapitola – prolog
Hlasujeme do tohoto pátku!
Shrnutí děje:
Tři přátelé – Scott, Nick a Lina – se setkávají těsně před večerkou ve druhém patře Bradavické školy čar a kouzel. Scott jim oznamuje, že nejspíše objevil další tajnou chodbu. Když se vydají do postranní chodby, ucítí podivné chvění, které brzy odezní. Bradavice se poslední dobou chovají podivně – schodiště se přestalo pohybovat, obrazy padají ze stěn, objevuje se podivné světlo. Naše hrdiny opouštíme ve chvíli, kdy se chodbou ozve naléhavý křik.
Do sepsání první kapitoly se zapojili čtyři odvážní a talentovaní autoři, kteří se rozhodli vzít osud našich hrdinů do vlastních rukou. Druhý krok můžete udělat právě vy a zvolit jednu variantu pokračování. Hlasování bude probíhat do pátku 5. srpna (23:59) prostřednictvím anketky, která je umístěna v levém sloupci Žlutého Trimela.
Čtyři cesty = čtyři možnosti:
a) 1. kapitola (bez názvu)
b) 1. kapitola – Podivné schodiště
c) 1. kapitola – Scott Paterson
d) 1. kapitola – Strach se zračí v očích
Necháte Scotta, Nicka a Linu raději odejít na kolej a posunout se v ději o 14 dní? Bude to pro ně lepší? Co když na místě zůstanou a vydají se po stopách neznámého volajícího? Ocitnou se ve sklepení, kde se přiblíží k dívce, která volá o pomoc? Mohou ale také natrefit na podivné zářivé světlo, po jehož zmizení se objeví jejich spolužačka Elania… Nebo to bude záhadné schodiště, na které narazí a všimnou si železných dveří na jeho konci? Rozhodnutí je jen na vás.
Čtěte, hlasujte, komentujte. Vaše odezva může pomoci jak současným autorům, tak i budoucím, kteří by se rádi zúčastnili.
a) 1. kapitola (bez názvu)
Čím více se přibližoval, tím zvuk slábnul. Scott se zastavil a vracel se ke svým dvěma kamarádům. Zvuk opět sílil.
„Zvláštní,“ nestačil se divit Scott.
„Zvláštní,“ opakovala po něm třesoucí se Lina.
Hradní hodiny právě odbíjely druhou hodinu ranní. Nejvyšší čas zmizet, došlo jim. Rozloučili se a odebrali do svých ložnic.
***
Palčivá bolest hlavy znepříjemnila Scottovi ráno. „Dobře mi tak,“ pomyslel si oblékaje školní uniformu. Zběžně pohlédl na svůj rozvrh. „Ach ne!“ zaklel. To už se k němu přidával evidentně dobře naladěný Nick. Zděšení kamaráda sice chápal, ale při pohledu na jeho zoufalý stav se nemohl ubránit smíchu. Scott zaklel podruhé a jen taktak zachytil zelenobílou šálu.
„Možná se ti bude hodit,“ zazubil se Nick. V kolejní místnosti už nikdo nebyl.
„Myslím, že by se mi spíš hodil obraceč času,“ ucedil Scott a nedbale zamotal šálu kolem krku.
Do skleníku přišli jako poslední. Lockhartová už pět minut vykládala. Někteří ze spolužáků jim zamávali, jiní se pohoršeně mračili. Věděli, že to nejspíše bude znamenat pro Zmijozel cenné body dolů. Lockhartová ale dělala, jakože si jejich pozdního příchodu vůbec nevšimla. Vpluli mezi spolužáky a pustili se do přesazování nějaké divné žluté rostliny, jejíž název jim unikl. Lockhartová obcházela třídu. Zastavila se za Scottem bojujícím s květinou a jen těžko skrývala pobavení.
„Tu květinu budeme ještě potřebovat,“ prohodila jízlivě, když se na ni Scott otočil. Ze skleníku číslo pět odcházel těžší o dvacetipalcové pojednání na téma jak přesazovat rostlinu.
„Ona není zase tak strašná,“ bránila svou kolejní Lina, když si pozdě odpoledne Scott postěžoval.
„Že ne?!“ vyletěl zase Scott. „No jo, tady brečím na špatném hrobě,“ dodal jedovatě a zase se sklonil nad pergamen. To byla jedna z jeho obdivuhodných vlastností – nikdy neodkládal věci na poslední chvíli.
Lina chtěla ještě něco říct na obranu Lockhartové, ale Scott ji už dávno neposlouchal, tak zabraný byl do svého pojednání. Vzdychla a útrpně se podívala na pergamen před sebou, doposud prázdný.
Od poslední tajné schůzky uplynulo celých 14 dní. Všichni profesoři se snad dočista zbláznili, ale konečně zase naše trojka procházela hradem, v rukou lucernu. Mířili tam, kde minule skončili.
„Já mám pocit, že to bylo čtvrté patro,“ ozvala se Lina.
„Kdepak, druhé, díval jsem se do svých poznámek,“ usmál se Scott.
„Nevadí, Lino, aspoň to bylo sudé číslo,“ nemohl si nerýpnout Nick.
Žádný zvuk se tentokrát neozýval.
„Hele, svrček,“ všimla si Lina.
Kluci se zadívali na zem a Nick ho zvednul. Chvíli si s ním pohazoval. Stalo se to v mžiku. Svrček prostě zmizel!
b) 1. kapitola – Podivné schodiště
„Scotte, co blázníš?“ vyjekla Lina, ale přestože měla strach, rozběhla se za kamarádem. V patách jí běžel i Nick Lowres. Tohle si nemohl nechat ujít. A svoje kamarády by nikdy na holičkách nenechal.
Scott mezitím vběhl do postranní chodby, ze které se předtím linul křik. Ten již téměř utichl, byl slyšet velmi tlumeně. Trojice se však zarazila. Touto chodbou občas chodívali, mířila k jedné z jejich chodeb. Nyní zde však spatřili něco, co jindy ne. Na konci chodby, místo jejich známého obrazu, sloužícího jako vchod do tajné chodby, se objevilo staré, zaprášené schodiště. Bylo vidět, že ho léta nikdo nepoužil. Pokrývaly jej vrstvy prachu a pavučin, některé schody napůl chyběly. Přesto naši trojici fascinovalo. Bylo opředeno záhadou.
„Kde se to tu vzalo?“ přerušila ticho jako první Lina. Hlas se jí mírně třásl.
„To by mě taky zajímalo,“ vzpamatoval se Scott.
„Spíš mě zajímá, co je za těmi dveřmi,“ tiše se ozval Nick a Lina se Scottem se zahleděli vzhůru ke konci schodiště. Až nyní si všimli, že končí masivními, železnými dveřmi. I ty byly pokryté vrstvou prachu a pavučin, jako by je už dlouho nikdo neotevřel.
„Ten křik se táhne odtam,“ poukázala Lina.
„Třeba tam někdo uvízl a potřebuje pomoc,“ uvažoval Nick.
„Nebo tam naopak někoho zavřeli schválně,“ přemýšlel Scott.
„Myslíš jako za trest, když někdo porušoval denně školní řád jako my?“ zahihňala se Lina.
„Spíš jsem měl na mysli nějakého zlého černokněžníka, nebo třeba otravného poltergeista,“ protestoval Scott, ale také se smál.
„Tohle není legrace,“ namítl Nick. „Třeba tam vážně někdo uvízl a potřebuje pomoct.“
„Máte naprostou pravdu, tohle není legrace,“ ozval se za nimi přísný hlas. „A vy zde nemáte co pohledávat. Pokud jste si nevšimli, je již po večerce.“
„A sakra, Lockhartová,“ zašeptala Lina.
„Ta tu ještě scházela,“ tiše ucedil Nick.
„Tolik k otázce, jestli schytáme další trest,“ poukázal Scott.
Profesorka Lockhartová si trojici měřila nepříjemným pohledem. „Můžete mi vysvětlit, proč nejste na koleji?“
„My jsme tam mířili, madam, jenže jsme zabloudili,“ snažil se to zakecat Scott.
„Přesně. Zrovna jsme stoupali do druhého patra a najednou se před náma objevilo tohle schodiště,“ přizvukovala Lina. Nick raději mlčel a zarytě hleděl do země.
„To mnohé vysvětluje, slečno Lapierová,“ ušklíbla se profesorka. „Mířili jste na své koleje, stoupali jste do druhého patra a objevilo se tu toto schodiště,“ opakovala velmi jízlivě. „A jak mi vysvětlíte, jak se mohlo objevit před vámi, když schodiště do druhého patra je až na konci této chodby za rohem? To na vás tyto schody volaly: ,objevily jsme se, pojďte se na nás podívat‘?“
„No… to…“ koktala Lina celá rudá rozpaky.
„Navíc mi vysvětlete, proč studentka Zmijozelské koleje při cestě na kolej stoupá do druhého patra?“
„Šla jsem doprovodit kamarády k Havraspárské věži, aby nezabloudili,“ vypadlo z Liny. Scott vyprskl smíchy.
„Jak šlechetné,“ ušklíbla se Lockhartová. „Všichni tři máte školní trest. Budete se u mě hlásit v sobotu v devět hodin. Radím vám si nic na tento den neplánovat, předpokládám, že budete mít celý den napilno,“ zdůraznila. „A nyní pojďte se mnou, zavedu vás na koleje,“ striktně oznámila.
„Já tam trefím sama,“ nabídla Lina.
„Jistě, a příště vás budu odchytávat rovnou na střeše. Půjdete se mnou!“ zaburácela profesorka.
„No, tak jo,“ zamumlala Lina. Kluci raději byli zticha. Nechtěli Lockhartovou víc popichovat. Stačí, že s ní budou muset trávit celou sobotu. To samo o sobě zní jako noční můra. Proč ji provokovat ještě víc?
Pomalu odcházeli, když chodbu osvítilo jasně žluté světlo. Polekaně se otočili a viděli, že vychází z okrajů dveří. Náhle se znovu ozval dech beroucí křik, stejný, jaký je sem přilákal. Profesorka na nic nečekala a hned trojici táhla pryč.
Trojici nezbylo, než ji poslechnout. Všichni tři ale měli jasno. Této záhadě na kloub přijdou. Když ne dnes, tak zítra. Nebo pozítří…
c) 1. kapitola – Scott Paterson
Scott běžel za křikem, ale po pár metrech se zastavil a zjistil, že křik utichl. Nick a Lina se zastavili těsně za Scottem. Najednou si všichni uvědomili, kde to vlastně stojí.
„Scotte, já se bojím!“ zašeptala Lina.
„Něco vidím, ale nevím jistě, zda to není -“ Nick ztichl a objal Lin, která se klepala strachy. Scott neuměl vysvětlit, jak se mohli tak rychle ocitnout ve sklepení.
„To není možné,“ zakroutil hlavou Scott a stále zkoumal kamenný rám dveří od sklepení.
Lina se mezitím uklidnila a začala si prohlížet nápis, který byl vyrytý na rámu dveří. Nick mezitím jen postával ve tmě a nevěděl, co má dělat. Na jednu stranu nechtěl být zbytečný, ale věděl, že písmo Lina rozluští a Scott cestu zpět najde, takže co by měl dělat on?
Scott si povšiml Nicka, kterému se hlavou honilo několik myšlenek najednou.
„Nicku, pojď mi pomoct otevřít ty dveře,“ řekl mu, ale ten se jen tvářil víc zděšeně než spokojeně.
„Tohle písmo je hodně staré, protože má prastaré symboly ještě z dob před založením této školy,“ vykřikla náhle Lina, až se oba chlapci lekli.
„Musíme najít toho, kdo volal o pomoc,“ zvolal Scott rozhodně.
No, a tak se všichni opřeli do pevných dřevěných dveří, které ne a ne povolit. Když už to chtěla Lina jako první vzdát, zaslechla, že dveře s hlasitým vrzáním povolily. První nakoukl Scott a po něm Lina i Nick. Celá místnost byla zahalená v té nejtemnější tmě. Scott seslal světelné kouzlo. To, co se jim objevilo, nebylo ani tak strašné jako spíš děsivé. Všichni tři stáli nad propastí hlubokou tak, že ani nebylo vidět na dno. Scott se nahnul nad propast, ale v tom se mu smekla noha, ale naštěstí byla Lina v pohotovosti a Scotta s pomocí Nicka vytáhla.
„Ty ses asi zbláznil, viď?“ zvýšila Lina hlas na Scotta, který už se zase nahýbal nad propast.
„Musíme najít toho, kdo volal o pomoc!“ opakoval Scott rozhodně.
„A to chceš skočit dolů do té propasti?“ navrhla Lina s rukama na prsou, ale Scott ji vůbec nevnímal. Nervózní Nick jen přešlapoval s myšlenkou vrátit se zpět, ale tu hodně rychle zavrhl.
„Je tam dole někdo?“ zavolala Lina do propasti a sledovala chlapecké pohledy, které ji probodávaly. Z propasti se neozvalo vůbec nic, naopak bylo ticho jak v hrobě. Scott si po dlouhé době vůbec nevěděl rady, tak si sedl na okraj propasti a jen koukal dolů do černočerné tmy. Nick i Lina si sedli k němu, a než se nadáli, spali všichni jako špačci.
První se probudila Lina a koukla do propasti. „Museli jsme spát celou noc, protože teď už se mi ta propast nezdá tak hluboká,“ pomyslela si Lina a hned probudila Scotta a ten Nicka.
„Teď už je jasné, že dostaneme trest,“ řekl Nick a hned se odmlčel, protože moc dobře věděl, že Scotta tresty nezastaví.
„Slaníme dolů!“ zavelel Scott.
„Jak mudlovské,“ přitakala Lina, ale protože ji nic lepšího nenapadlo, byla už zticha. Nick jen polkl, vzal provaz, který Scott měl ve své výbavičce potřebné pro každou výpravu a uvázal ho na kliku vstupních dveří.
Jako první slanil Scott, po něm Lina a jako poslední Nick. Pocity všech tří byly stejné. Měli strach, ale zároveň chtěli pomoci a objevit možná i něco nového. Po pár minutách se konečně Scott dotkl země. Vypadalo to tu jako obří studna, kterou po staletí nikdo nepoužíval.
„Myslíte si, že tu najdeme nějakou super tajnou chodbu?“ řekla nadšeně Lina.
„Musíme najít toho, kdo volal o pomoc!“ zopakoval znovu Scott.
„My víme, Scotty, a najdeme ho!“ řekl Nick a položil Scottovi ruku na rameno na důkaz věrného přátelství a podpory. Scott se naoko usmál, ale pořád nevěděl, co budou dělat dál.
„Mohu zkusit vyhledávající kouzlo, ale nevím, jestli nám to bude co platné,“ přemýšlela nahlas Lina. Scott přikývl na souhlas.
„Zkusit se má přeci všechno,“ dodal Nick a sledoval Linu, díky které našli železné víko skryté pod dvěma většími kameny.
Tentokrát se do chodby jako první vydala Lina, která se jen tak vešla. Kluci už se museli plazit, takže jim to trvalo déle. Na konci chodby bylo další víko, na které Lina musela použít silné kouzlo, aby ho odklopila. Za sebou slyšela funění obou chlapců a dost ji to rozesmálo, avšak to, kde chodba končila, se jí nelíbilo ani trochu.
„Co je tohle za místo? Vypadá to jako vězení,“ řekl s hlasitým funěním Nick, když vylezl z chodby.
„To nebude vězení, ale -“ zastavil se v půli věty Scott.
„Tady jsem! Pomozte, prosím!“ ozval se dívčí hlas. Všichni tři se rozběhli za hlasem, ale našli jen zamčené dveře.
„Tady jsem!“ zavolal dívčí hlas zpoza dveří.
„Ten hlas znám!“ zvolal nadšeně Nick, který překvapil oba své kamarády.
d) Kapitola první – Strach se zračí v očích
Když doběhli na konec chodby, rozhlédli se, kudy dál. Zprava je však oslnilo jasně žluté světlo, které mohlo vydávat snad jen slunce v pravé poledne. Než však stačili mrknout okem, světlo zmizelo. Na jeho místě stála u zdi vyděšená studentka a celá se třásla strachy. Zjevně to byla ona, kdo křičel.
,,To je přece Elania!“ vypískla Lina a hned se k ní vydala a chlapci ji pomalu následovali.
,,Jsi v pořádku? Co to bylo za světlo? Slyšeli jsme tě křičet, tak jsme přiběhli…“ začala na ni Lina mluvit, ale dívka na její řeč zjevně vůbec nereagovala. Těkala očima sem a tam, jakoby se bála, že ji tu někdo spatří. Nebo se snad bála toho světla?
,,Co se to tu děje?“ vytrhl studenty z přemýšlení mužský hlas. Žádný z nich se však ani nemusel otáčet, aby věděl, komu ten hlas patří.
,,No, tak řekne mi někdo něco?“ zopakoval znovu otázku Samuel Foggy, učitel lektvarů a těkal medovýma očima z jednoho studenta na druhého. Pak se zadíval na Elanii, a kdyby nebylo v chodbě takové šero, mohli by snad studenti v jeho očích spatřit stejný strach, jaký vyzařovala dívka.
,,S-s-slyšeli jsme tady někoho křičet, tak jsme sem rychle běželi a našli jsme tady Elanii,“ odvážil se říci Nick.
,,Pane Nicku Loreley, nemáte vy náhodou psát esej? Jak to, že se tu potulujete po chodbách?“ zeptal se velmi nervózně profesor.
,,Pane, kdybychom sem nepřišli včas, třeba by se stalo něco mnohem horšího! To světlo-“ obhajoval se Nick, když do něj prudce šťouchl Scott.
,,Světlo? Jaké světlo?“ zeptal se profesor, jeho barva ve tváři téměř splývala s bílou omítkou na zdi.
,,Totiž, Nick chtěl jenom říct, že to světlo těch pochodní tady na chodbě je tak mizerné, že je sotva vidět na pár kroků a vždycky se v té tmě někdo rozmázne… totiž, jako že upadne,“ ujal se řeči Scott a významně se na Nicka zahleděl, aby ho už nenapadlo říkat nic dalšího.
,,Jen jestli…“ zamumlal si pro sebe profesor. ,,Slečno Lapierová, vy jste z Havraspáru, že? No ano, ta modrá je vidět i v tom mizerném osvětlení, jak říkal pan Paterson. Řekněte kolejní ředitelce, že slečna Davidová dnes na koleji spát nebude. Je stále v šoku, odvedu ji na ošetřovnu. A vy buďte rádi, že neodeberu Mrzimoru a Havraspáru body za ty vaše noční toulky.“
Studenti se zahanbeně podívali do země. Když se mladý profesor vydal ke studentce, ucouvli pár kroků. Dál se ale zjevně nechystali. Samuel si toho také velmi dobře všiml, zastavil se tedy a otočil.
,,Tak co tu ještě děláte? Čekáte, až vás tu načapá ještě madam Lockhartová, nebo snad paní Norissová?“ Na tu poznámku se už všichni otočili a vyrazili zpočátku spěšným, poté šouravým krokem, až dorazili za roh a nenápadně vystrčili hlavy zpátky, aby viděli, jak profesor podpírá Elanii a pomalu s obavami s ní kráčí k ošetřovně.
,,Tak co na to říkáte?“ zašeptala Lina, když se jim pozorovaní ztratili z dohledu.
,,Já si myslím, že se na tu holku prófa koukal dost zaujatě,“ vyřkl Scott svou první myšlenku a zatvářil se jak zamilovaná karikatura Samuela. Kdyby měl místo blonďatých vlasů kaštanové, mohl by být jeho dvojčetem.
Nich a Lina se neubránili smíchu.
,,Ale no tak,“ červenaly se Lině tváře – snad od smíchu. ,,Vždyť je Elania snad nejtalentovanější studentkou lektvarů, proto si vysloužila jeho obdiv. Asi z toho byl v šoku, že je jeho oblíbenkyně tak… Co vlastně myslíte, že se stalo?“
,,Co se stalo, to se můžeme jen domnívat. Každopádně si myslím, že profesora vyděsila hlavně ta zmínka o světle. Jakoby něco věděl. Měli bychom na něj dát pozor. Ale hlavně bychom měli zítra v noci prozkoumat tu novou chodbu. Neříkal jsi, Scotte, že tušíš, kde je její vchod?“
,,Tuším? Já to téměř stoprocentně vím. Jen si úplně nejsem jistý tím, jak se otevírá. Je na heslo… nápověda k tomu byla: Dvě sovy vedle sebe sedí, aniž o sobě vědí. Napadá vás něco?“
,,Zatím ne, ale ráno moudřejší večera,“ odvětila Lina před dveřmi do kolejní místnosti. Chlapci uznali, že má pravdu a tak se všichni rozloučili, alespoň pro tento večer.
————
Po skončení hlasování se můžete těšit na vyhlášení vítězné kapitolky a odhalení autorů. Teprve pak se pustíme do soutěže o druhou kapitolu. Těšit se mohou i ti, kteří raději kreslí.
Po skončení hlasování se můžete těšit na vyhlášení vítězné kapitolky a odhalení autorů. Teprve pak se pustíme do soutěže o druhou kapitolu. Těšit se mohou i ti, kteří raději kreslí.
Samantha Am Chainless
Mně se nejvíc líbí dvojka. :)
ano dvojka je nejlepší :-)
Neřekla bych, že je to jednoznačné. Jen ta kapitola bez názvu mě tolik nezaujala, snad že se tam neděje nic moc napínavého a skoky v čase se mi zdají moc velké, ale b, c i d jsou velice povedené, děj má ve všech pěkný spád. Pro mě je těžké se rozhodnout.
Ano, všechny jsou povedené, nemohu říct, že je některá nejlepší. Ale nejvíc se mi líbí ta druhá.
Každá kapitolka má své kouzlo. Už jsem napsala autorům své vlastní postřehy – snad se na mě nebudou hněvat. ;)
fuha… nejradši bych si přečetla pokračování všech zmíněných kapitol O:-) nebo aspoň dvojky a čtyřky :D