Lemma Plíživá

V pondělí při snídani dostali prvňáci své první rozvrhy. Většina se nemohla dočkat začátku výuky a obzvlášť hodin, na kterých se bude kouzlit. Aida si bryskně spočítala, že má jen šest předmětů a závistivě nahlížela do rozvrhů straších spolužáků, kteří jej měli daleko víc zaplněný a názvy jejich předmětů zněly lákavěji.

„Není o co stát,“ řekla jí ale Simone, když viděla její lítostivý pohled. „Čím víc předmětů, tím víc domácích úkolů a míň času na ně… První ročník je jeden z nejlehčích, dej na mě!“ zasmála se. „Pak už je to jenom horší… ovšem je zase pravda, že si můžeš vybírat specializaci a předměty, které tě baví. Já například chci zkoumat budoucnost – mám Věštění z koule, Věštění z karet, Numerologii, Astrologii a Astronomii – to abych získala všeobecnější rozhled. Eliáš, ten chce být léčitelem – vybral si První pomoc při zranění kouzlem, Ničivé kletby, Lektvary, Bylinkářství, Magické rostliny – tedy, já už mám dlouho podezření, že tyhle dva předměty jsou úplně to samé – a Mudlovskou biologii.
Je tu poměrně velký výběr, ale v prvním a druhém ročníku musíš prostě získat všeobecné základy, bez kterých to nejde…“
„Mě bude bavit všechno!“ odvětila přesvědčeně Aida. Simone se uchichtla, ale neřekla už nic.
„Copak, kazíš tomu nebohému dítěti iluze?“ ozval se vedle nich Erikův hlas a jeho majitel si přisedl k nim a vzal si toast s medem.
„Podívejme se na to… hm, dnes máš Kouzelné formule, skvělý předmět, ale Asmundovou hned po ránu, to je skoro nezdravé… u ní si musíš dávat pozor hlavně na úkoly. Jsou profesoři, kteří je nečtou a dávají je jen aby buzerovali žáky… nebudeme jmenovat, že…“ Simone i Erik se obezřetně rozhlédli, jestli je neposlouchá někdo nepovolaný. Aida byla jedno ucho a s ní i většina mrzimorských prvňáčků.
„Ale Asmundová ano. Myslím, že za ty roky už musí mít o nás jen díky našim domácím úkolům takový přehled, že by nás poznala i poslepu podle pergamenu,“ smál se primus.
„Praktická alchymie potom, no to budou tři hodiny ve Vlčkově laboratoři… je to sranda, obzvláště až budete vyrábět výbušniny… ale člověk potom trochu smrdí a je lepší brát si tam obnošené věci, ani nevíte, jak snadno kyselina propálí takový zánovní hábit s vyšíváním…“ smál se primus. „To je dobrý začátek týdne, děcka.“
„Hlavně se nenechte otrávit, když se vám nějaký předmět nebude líbit… to se bohužel stává na všech školách…“ mínila Simone a vyměnila si s Erikem významný pohled. Aida přemýšlela, který předmět tak mohou myslet a vsadila na Dějiny čar a kouzel. Dějepis ji nikdy nebavil a neočekávala, že tomu bude jinak i tady.
„Mně se tedy z celého prváku nejvíc líbilo Mudlovské vědění,“ vyjádřil Erik svůj názor. „A to jsme prosím jediná škola na celém světě, kde se něco takového učí!“
Simone přisvědčila: „To díky Valemínkovi. Někteří mu říkají ‚mudlofil‘, ale já si myslím, že to byl neuvěřitelně užitečný předmět. Naučil nás mudly respektovat a ocenit to, co vytvořili. Jenom je škoda, že si teď tu reputaci tak kazí…“
Mrzimorský primus chtěl vědět, o co jde a oba dva na dlouhou dobu zabředli do debaty o životním prostředí, o něčem, co se jmenovalo ekologie a o vlivu mudlů na celou planetu.
Aida jim příliš nerozuměla, a tak si radši znovu prostudovala rozvrh. Hlavní rozdíl oproti jejím předchozím zkušenostem bylo to, že měli málo předmětů, ale ve vícehodinových blocích. Nejdelší vyučování bylo v úterý, kdy na ně čekaly Dějiny čar a kouzel, Obrana proti černé magii a Teorie kouzel (pod tím si Aida nedovedla vůbec nic představit).
Erik a Simone je záhy opustili, šli každý na svou hodinu a prvňáci se podle jejich rady vydali k učebně Kouzelných formulí, která se nacházela ve stejném patře jako Velká Síň, v chodbě vyzdobené brněními na podstavcích a několika indiferentně se tvářícími chrliči.
Profesorka Asmundová na ně již čekala. Způsobně pozdravili a usadili se na místa. Profesorka je vyzvala k uchopení hůlek a chvilku jim vykládala o jejich schopnostech.
„Vaše hůlka musí být při kouzlení prodloužením vaší ruky. Koncentruje a usměrňuje magickou energii, kterou můžete svými pohyby a slovy ovládat. Něco si zkusíme. Každý máte před sebou skleničku. Ukažte na ni hůlkou a usilovně si přejte, aby praskla. Neřeknu vám kouzelnou formuli, abyste viděli, že to funguje i bez ní. Můžete říkat cokoliv, co vás napadne. Dejte se do toho!“
Ve třídě zavládl mumraj. Všichni mávali hůlkami před sebe a křičeli věci jako: „Praskni, tak už sakra praskni!“ Aidě to připadalo trochu trapné, tak prostě namířila hůlku na skleničku a snažila se myslet jen na to, jak sklo praská. A skutečně, po chvilce se objevila malá prasklinka.
Přerušilo ji řinčení rozbíjeného skla a slova profesorky Asmundové: „Pane Selikowiczi, neříkala jsem rozbít skleničku shozením ze stolu!“ Celá třída se smála, plísněný chlapec totiž mával hůlkou tak zuřivě, až do skleničky strčil a ona spadla na zem. Malý pihovatý chlapec stál nad hromádkou střepů celý červený a koktal: „P- p- promiňte, p- páni profésork- ko…“ Aida měla pocit, že jeho přízvuk byl podobný tomu u Klary, musel to tedy být také Polák.
„Reparo!“ pronesla profesorka Asmundová s hůlkou napřaženou směrem ke střepům. Sklenička se znovu složila do původního tvaru.
„Nic se nestalo, pane Selikowiczi. Ale příště používejte víc hlavu než ruce.“
Profesorčina poznámka vyvolala u studentů další salvu smíchu. Asmundová se obrátila a všimla si Aidiny skleničky.
„To vypadá slibně, slečno Valemínko. Pokračujte,“ vybídla ji. Aida se pod jejím propalujícím pohledem těžko soustředila, ale podařilo se jí prasklinu o něco zvětšit.
„Výborně!“ pochválila ji profesorka. Pak se otočila ke třídě. „Tady máte krásný příklad, jak to funguje. Mohla byste nám, slečno, laskavě popsat, jak jste toho dosáhla?“
Aida byla už zase středem nechtěné pozornosti a slova ze sebe lovila jen těžko.
„No… prostě jsem si představovala, že ta sklenička má prasklinu. A ona se tam udělala…“
Profesorka přikývla. „Jde o to, že si nesmíte představovat ‚prasknutí‘. To je příliš abstraktní příkaz pro vaši hůlku. Stačí, když jí vnutíte svou jasnou a jednoznačnou představu – například ‚tady vytvoř prasklinu‘. To je pak nesrovnatelně jednodušší. Formule fungují právě tak. Každá má svůj jasný a jednoznačný význam, který vám sice mohu popsat, ale na jeho přesné provedení musíte přijít sami. Aby vaše hůlka dělala přesně to, co chcete, musíte se především naučit soustředit.“
To byla základní idea celého kursu, na níž profesorka zřejmě velmi lpěla. Po celý zbytek vymezeného času zkoušeli přimět vlastní hůlky dělat všechno podle jejich představ.
Dostali velké archy pergamenu a profesorka před ně vykouzlila několik jednoduchých tvarů, které měli bez použití jakýchkoliv psacích potřeb – jen vlastními hůlkami – přenést na pergameny.
Ukázalo se, že to nebyl tak jednoduchý úkol, hůlky měly tendenci dělat něco úplně jiného, než po nich studenti chtěli. Posouvaly se po stole, vznášely se do vzduchu, Evě dokonce ten její neočekávaně vzplál. Aida vyplazovala špičku jazyka, jak upírala veškeré své soustředění na to, přimět svou hůlku kreslit čáru. Po hodné chvíli marného snažení se pokusila změnit taktiku. Vtiskla si do mysli jeden z obrazců a představila si jej nakreslený na papíře. K jejímu obrovskému překvapení se tam opravdu objevil. Zkoušela to i s těmi dalšími, ale pokud si tvar dostatečně jasně nepředstavila, hůlka měla tendence dělat neplechy. Například psát na pergamen věty, které měla právě v mysli, a které většinou nebyly právě nejslušnější.
Když se před ní po druhé místo oválné spirály objevila věta Krucinál, tak už sakra dělej, co chci, ty blbej kuse dřeva!, procházela profesorka Asmundová zrovna okolo a Aidě se jen taktak povedlo vykreslit tam příslušný obrazec místo usvědčujícího nápisu.
Ovšem podle poznámek, které profesorka trousila při cestě třídou, měli tento problém i jiní.
„Pane z Loyoly, vaše myšlenky tedy nejsou příliš svaté,“ utrousila směrem k Ignácovi, sedícímu v lavici před Aidou.
„Slečno Herbertová, nechcete se napít vody? Vypadá to, že byste potřebovala uklidnit nervy…“ prohlásila po shlédnutí Evina pergamenu.
„A jé, pane Kolumbe, teď jste tedy objevil Ameriku!“ spráskla ruce nad Robertem, který zrovna pochopil, že tlačením hůlky na povrch pergamenu si příliš nepomůže a v duchu proklínal své rodiče, kteří byli původci jeho příjmení.
Nakonec to ale k profesorčině uspokojení všichni jakž takž zvládli. A mohli se s úlevou vydat na oběd.
Aidě to šlo k jejímu velkému překvapení ze všech nejlépe a nemusela tedy dělat domácí úkol – zkoušet to znovu a znovu a všechny pokusy pečlivě popsat a vyhodnotit vlastní chyby – což jí vysloužilo několik závistivých pohledů spolužaček.

Příští týden: 10. kapitola – Baňky a chrliče