Blíží se nám prázdniny, studenti běhají kolem hradu, šplíchají po sobě vodu, houfně skupují zmrzlinu, znáte to, takové ty letní radovánky. A jak může proběhnout taková kouzelnická dovolená? To jsem sepisovala minulý rok v soutěži o mé kouzelné dovolené. A jak to dopadlo?
Moji rodiče jsou řekněme tak trochu posedlí prací. Oba dva se věnují kouzelným zvířatům a specializují se na draky. Každý rok se vydáváme na téměř dva měsíce někam zkoumat dračí trus. Ne že by mě draci nefascinovali, ale když je rok co rok musíte studovat, nedělá to s vaší psychikou moc dobré věci. Bydlíme v Irsku a jsme Irové, ale bohužel pro mě, v mé rodné zemi moc draků nežije, takže se musíme vydávat my za nimi. Letos mě ušetřili několikahodinové/dnové cesty a zamířili „jenom“ do Walesu, kde se v rezervaci vyskytují Obyčejní Velšští Zelení. Jen mě trochu mrzelo, že si letos otec neušetřil tu námahu a jako tradičně si spakoval do příručního kufru asi stovku knih o dracích. Samozřejmě všechny zmenšil, aby se tam vešly, ale stejně. Balení na výpravu bylo opravdu tragické, matka nevěděla, který ohnivzdorný oblek bude nejlepší, protože draci si plivou oheň, jaký zrovna chtějí, takže pro jistotu sbalila všechny.
Na náladě mi nepřidalo ani matčino oznámení, že letos už budu opravdu jen papírovat. Říká to každý rok a skutek vždycky utek. Ale není se čemu divit, vlastně oba rodiče žijí ve svém vlastním světě plném draků a dračích vejcí a já jim to nemůžu upírat. A víte co mě ještě naštvalo? Pan bratr si mohl zůstat doma! Ostatně jako obvykle.
1. Den – Stěhování
Popravdě řečeno, stěhování do tábora proběhlo přímo tragicky. Připadala jsem si jako vozík na zavazadla, na zádech tři batohy s křehkáma věcma a v každé ruce megakufr. Batohy jsem bohužel musela zanechat na zádech, kdo ví, co by se s věcmi uvnitř stalo, kdyby prolítly krbem jen tak. Dopad na zem by jim asi moc dobře neudělal. Tak jsem teda napřed hodila kufry a pak vstoupila do jámy lvové i já. Svět se se mnou zatočil, ale já už na to byla dost zvyklá, jedny prázdniny jsme trávili obíháním všech kouzelnických rezervací, to už to pak kouzelníku bylo jedno. No prostě jsem vyletěla z krbu, párkrát se zamotala a v předlonu zůstala stát, než se mi dotočí hlava. Docela osvědčenej způsob cestování Letaxem. Zanedlouho dorazili i rodiče se zbytkem věcí, takže nám v jediném kouzelnickém domku v širém okolí sdělili, kam máme jít, a my šli. Nemusím snad připomínat, že se nemohu přemisťovat, takže jsme celou cestu do hor museli absolvovat hezky pěšky. A mé návrhy: „Vždyť se můžete přemístit s věcmi a já dojdu časem,“ neprošly a vždy byly odbyty zamumlanou větou o rodinné procházce. Po pár kilometrech jsem měla dost, takže jsem si sedla na první šutr, který se zjevil a odmítala jít dál.
„Dérdyn! Pojď, musíme tam dorazit před západem,“ upozorňovala mě matka, ale nějak mě nepřesvědčila.
„Vemte věci a přemístěte se, já dorazím později, vždyť je to jen po téhle cestě! A když to tak uděláte, budete moct koumat draky dřív,“ neztrácela jsem naději.
Opravdu magické slovo „drak“ zapůsobilo. Dvě ‚prásk‘ prolomila ticho a já se složila na kámen. Nechali mě tu i s batohy. To nám to ta dovolená pěkně začínala. Někdy kolem desáté hodiny večerní jsem dorazila. Rodiče se usmáli a odebrali mi batožiny, evidentně už nervózní, že se jim něco rozbilo. Já se uchýlila do svého pokoje, abych do rána nabrala nové síly.
2. Den – Kde jsou draci?
Probuzení by nepatřilo mezi ty nejhorší, kdybych nebyla donucena ke vstávání už v šestou hodinu ranní. Rodičové se rozhodli, že prozkoumáme okolí. To, že já ještě nemám prohlédnutou ani základnu, je evidentně nezajímalo. Tak jsem se teda spakovala a zanedlouho stála před stavením, kde jsme byli. Po rodičích se slehla zem.
Výborně, tak to tu ještě nebylo, zmizli a ani nebyli toho mi oznámit, kam. Takže jsem se opět uložila, abych vzápětí mohla zase vstát, jelikož se pro mě rodiče vrátili.
„Kde jsi Dérdyn? My jsme se šli podívat kousek po cestě a ty jsi za námi nedorazila, vstávej!“ řekla překvapivě veselým hlasem Fionne Ó Ríordáin a já odmátala uvěřit, že tohle má být moje mamka. To bylo naprosto nemamkovské chování! Ale zase se musí uznat, že o prázdninách se rozhodně nenudím a vlastně pracuji na důležitých projektech pro svět kouzel. Tak jsem teda vylezla, opět se převlíkla a vyrazila s rodinou na padesátikilometrový výlet po dalekém okolí.
Čekala jsem od dovolené nějakou podlost, ale tohle bylo vážně něco. Když jsem přišla domů, zmožena konečně ukončenou tůrou, mamka po mně chtěla, aby to vše sepsala. Ono by to možná nebylo tak strašné, kdyby jsme něco našli, ale takhle. Už jsem chtěla položit věcný dotaz: „A co mám asi tak psát,“ když mamka cosi zaječela. Moje dost pocuchané nervy si to vyložily jako atentát a začaly ustupovat do úkrytu, což v překladu znamená, že jsem sebou sekla na postel a zahrabala se někam hluboko do peřin, aby mě pokud možno někdo neviděl, neslyšel, a hlavně abych já neviděla a neslyšela. Štěstí se na mě neusmálo, zanedlouho už stála ve dveřích má milovaná rodina a hnala mě do práce. Do ruky mi vpravili kouzelnický fotoaparát a dotáhli mě kamsi kus cesty za dům. No ne, že by tam nebyli draci! My jsme celej den běhali po těch stupidních horách, abychom teď, v osm hodin večer, mohli objevit draky za domem! Ne! Tohle byl zlý sen. Obyčejný velšský zelený drak se na mě roztomile koukal a pak tenkým proudem ohně ožahl nebližší křoví, aby zjistil, jestli v něm náhodou není ukryta nějaká ovce.
Ovečku sice nenašel, ale Seán Ó Ríordáin VI. musel uskočit, aby nepřišel o svůj nebohý život. Párkrát jsem blikla tu potvoru a pak se nechala zpět odtáhnout taťkou, že už je pozdě, že na ně máme skoro celé prázdniny. To jsem přijala s velkým nadšením, protože moje nohy hodlaly v brzké době vypovědět službu. Po rychlé sprše a ještě rychlejší večeři, jsem zapadla do postele a následujících dvacet hodin o mně nikdo nic nevěděl.
3. Den – Začátek a konec dokumentace
Když jsem se ve čtyři odpoledne probudila, nebylo po mých rodičích ani vidu, ani slechu. Na stole jsem nalezla otrhaný papírek se vzkazem: „Studujeme draky, zapiš všechno, co víš a pak přijď za náma,“ že by se obtěžovali napsat, kde vlastně jsou, to nehrozilo. Tak jsem na klasický formát pergamenu, A4 napsala úvahu o tom, proč je rytmus kroků tak monotónní, a vyrazila jsem do přírody za naším domem. Nějak mi nedošlo, že draci plivou oheň, a že by tedy bylo vhodné si vzít ohnivzdorný oděv. Capkala jsem stezkou, koukala pod nohy, abych náhodou nehodila ladný úsměv někam do křoví, když jsem narazila na velice zvláštní kámen. Byl hnědý se zelenými fleky a tak trochu splýval s přírodou, ale já s mým bystrým zrakem odhalím vše, takže jsem se zastavila, abych rádoby kámen mohla pozorovat. Zrovna jsem zkoušela aspoň odhadem hmotnost zkoumaného objektu, když se nademnou ozval hrozný, avšak melodický řev. Už pěknou chvíli jsem měla podezření na dračí vejce, ale stále mi chyběl důkaz. Najednou byl tady a koukal na mě ne zrovna milým pohledem. Nebylo mi nic platné si vzpomenout na ohnivzdorný oblek, stavení bylo daleko, drak až moc blízko. Vytáhla jsem hůlku z kapsy na boku nohy, ale drak nepochopil, že ho chci vyzvat k čestnému sobouji a začal se nadechovat k mocnému útoku. Nečekala jsem na nic, reflexivně jsem mu zamířila na oko a vyslala formuli na omráčení. Nic, drak pokračoval v nádechu. Mimochodem, zapomněla jsem se ho zeptat, jakou používá zubní pastu, protože měl opravdu krásné zuby, ale to odbočuji od tématu. Vykašlala jsem se na kouzla a rozběhla se rychle pryč. Nemusím snad dodávat, že tohle byl nejrychlejší běh mého života, ale nedošlo mi, že drak chce vejce a vejce mám stále já. Pochopila jsem, když byly zasaženy mé vlasy. Pramen ohně mi ožahl vlající hřívů, ze které se během okamžiku stala hnusně smrdící rozježená štětka do záchodu. Zaúpěla jsem a začala kličkovat, aby drak neměl čanci mě podruhe zasáhnout. Ukázalo se to jako dobrý nápad, protože přestal plivat oheň a soustředil se pouze na mé pronásledování. Zjevně byl trochu omráčen, protože neustále běžel, místo aby vzlétl a sledoval mě ze vzduchu. Já byla ráda, že ho to nenapadlo a utíkala jsem dál, sec mi síly stačily. Křoví se sice bránilo, ale můj pud sebezáchovy byl silnější. O pár set metrů dál, jsem potkala řeku. Nevím, jestli jsem měla štěstí, nebo mě Merlin miluje, ale prostě jsem do ní skočila a nechala se unášet proudem pryč, daleko od draka. Vejce jsem stále měla a už jsem se jej nehodlala vzdát, když bylo takhle poctivě ukradené. Když začala být řeka mělčí, vylezla jsem ven a zhodnotila situaci. Začínalo se stmívat, já nevěděla, kde jsem, oblast byla nejspíš zadračená. Politování hodná situace. Co teď? Lehla jsem si do trávy a začala přemýšlet. Nakonec jsem usoudila, že nejlepší bude jít proti proudu. Když jsme obcházeli okolí, šli jsme přes několik mostů, tak bych mohla narazit na nějakou cestu. Vážně jsem uvažovala o tom, že tu přespím, ale nechtěla jsem u těch potvor zůstávat dýl. Našeho domácího draka Draka mám sice moc ráda, ale tihle nepatřili mezi ochočené druhy, takže jsem chtěla co nejdřív vypadnout. Asi po dvou hodinách chůze jsem se dostala konečně na cestu a zamířila rovnou k nám. Rodiče pokojně večeřeli, když jsem dorazila stále ještě s mokrým oblečením, s dračím vejcem pod paží, sice chvíli nechápali, ale pak jsem jim ho hodila na stůl a šla se převléct a lehnout si. Všechno mi bylo jedno, dokonce i ty vlasy.
4. Den – Končím
Ráno mi mamka ostříhala zbytky mé kštice. Vím, že byk čas na změnu, ale takhle radikální to snad být nemuselo. U oběda jsem rodičům oznámila, že se jakýmkoli způsobem dopravím pryč z téhle mizerné rezervace a nikdo mi v tom nezabrání. Kupodivu mi ani nebránili, kontaktovali ředitele školy, kam nastupuji a ten svolil, že můžu zůstat přes prázdniny. Za dvě hodinky od domluvy s ním jsem už byla na v hradě a koumala, co, kde a jak.
Tak to byla moje dovolená, čtyři dny ve Walesu mi stačily na další rok, nepochybuju o tom, že příští prázdniny budu opět někde běhat po lese, nejspíš po Rumunsku, a hledat, kde bych se mohla zakopat, aby mě ty dva měsíce rodiče ani draci nenašli. Rodiče mě dopisy informují o mém úlovku. Drak se jmenuje Pádraig, (nechápu, proč mu dali stejné jméno, jako má moje sova a strašně doufám, že ho nechtějí cvičit na draka poštovního) a už váží roztomilých padesát kilogramů. Nejspíš si ho vezmou domů, což mi ani tak nevadí, pokud na mě nebude flusat oheň. Vlasy mi sice trochu porostly, ale stejně je to poněkud traumatický zážitek. Bratr se mi kvůli tomu směje. No co už.
A copak Vy? Kam zamíří Vaše kouzelné já po absolvování dalšího roku na Hog? ((=
Použito v soutěži