Drazí čtenáři a přátelé Tajemství dvojčat,
máme tu pro vás nové osudy našich hrdinů a je na vás, které budou ty pravé a budou zařazeny jako pokračování našeho románu.
Protože se objevily námitky, že anonymní hlasování v anketě není úplně spravedlivé, protože ho někdo může zmanipulovat posláním hlasů z více PC, rozhodli jsme se, že tentokrát se bude hlasovat pouze soví poštou – do sovince Sophie Glis Glisové, nebo externí sovou na adresu redakce trimeles@gmail.com. Hlasování bude ukončeno v sobotu 9.1. 2010 ve 23:59 a výsledky nebudou zveřejňovány průběžně, ale až v neděli bude oznámen vítěz.
Ilustraci nám tentokrát poslala pouze Vicky Charmant a získává tak odměnu 10 srpců:)
Zde si přečtěte dvě soutěžní kapitoly. Jména autorů vám jako obvykle prozradíme až po skončení kola.
a) 9. kapitola: Důležitá informace
Od Warickova a Patrickova trestu uběhlo již několik měsíců. Nebylo to nic hezkého, museli pitvat nějaké divné zvíře, ale Warickovi bylo vše jedno. Jediné, na co myslel, bylo to, že jeho sestra žije. Bohužel, profesorka Austerová zřejmě neuznala za vhodné Patrickovi vysvětlit celou záležitost, takže když tenkrát vešel na ošetřovnu, kde Ondina zrovna byla, omdlel a ošetřovatelka ho ještě dlouho křísila. Warick mu později vše vypověděl. Jeho kamarád z toho byl zmatený stejně jako on. Přemítali, o jakém poslání to profesorka mluvila, dokud Patricka ošetřovatelka nemilosrdně nevyhnala zpět do hradu.
Teď se již blížily Vánoce a Warick s Ondinou se rozhodli, že je stráví v Bradavicích společně s Ester a Patrickem. Kromě nich tam byli jenom nějací studenti Zmijozelu a ještě i Vanessa. Celý hrad ovládla sváteční atmosféra. Uprostřed bohatě vyzdobené mrzimorské kolejní místnosti seděli na zemi Warick a Patrick, v rukou brky a po zemi roztaženo spoustu pergamenů. Chlapci se totiž rozhodli přijít všemu tomu o poslání a zkoušce na kloub a shodli se, že nejlepší bude, když shromáždí veškeré informace, které o tom zatím mají. Jelikož to dělali už od září, pergamenů bylo vážně mnoho.
„Ty, Waricku,“ ozval se Patrick. „Tak mě napadlo… jede v tom vůbec ředitelka? A ministerstvo?“
„Nad tím jsem taky přemýšlel,“ zalhal trochu Warick, aby vypadal důležitěji.
„A co myslíš?“
„Nevím,“ přiznal Warick. „Popravdě, teď už si ničím a nikým si nejsem jistý.“
„Byl to podraz,“ přikývl Patrick. „Na to neměli právo.“
„Právě proto musíme zjistit, co že to má Ondina za poslání a pak jí v tom eventuelně pomoct.“
„Ty jo!“ hvízdl obdivně Patrick. „Naučil ses nový slovo!“ Warick si povzdechl.
„Už je čas na snídani, radši půjdeme,“ řekl.
Když došli do Velké síně, zjistili, že místo čtyř kolejních stolů tam stojí jen jeden, u kterého seděli všichni studenti, trávící Vánoce v Bradavicích, ředitelka a taky madam Austerová. Posadili se k Ondině a Ester a naložili si na talíře snídani.
„Ahoj, kluci,“ usmála se Ondina. Ester polila červeň.
„To je zvláštní, co?“ poznamenal Patrick poté, co s Warickem všechny pozdravili a rozhlížel se po Velké síni.
„Prý je to normální postup o Vánocích,“ pokrčila rameny Ondina. Naproti nim seděla Vanessa a zhnuseně si je prohlížela. Ondina se už v září rozhodla, že je jí Vanessa dost protivná na to, aby se s ní kamarádila, a když jí to sdělila, Vanessa rozhořčeně slíbila, že Ondině nikdy nedá pokoj. A to taky svědomitě plnila. Ondina už s ní začínala ztrácet nervy.
„Vypadáte jako parta orangutanů,“ uchechtla se Vanessa. Po těch třech měsících jí urážky pomalu začínaly docházet.
„Vanessa a jenom čtyři slova! Stal se zázrak,“ odbyla ji netrpělivě Ondina a pak se otočila ke chlapcům.
„Tak co? Jak to vypadá s tím… no, s tím,“ zašeptala. Ester se se zájmem přiklonila.
„Myslím, že už je čas,“ houkl Warick. „Kolikátýho je?“
„Dvacátého,“ oznámil mu Patrick.
„Je čas,“ přikývl Warick. Všichni čtyři se záměrně zdržovali s jídlem, a když tam zůstali sami, Warick spustil:
„Máme shromážděné všechno, co víme. Co máme dělat? Přece nebudeme jenom tak sedět a čekat, co se stane! Dost bylo teorie, musíme zažít taky trochu praxe!“ Ostatní souhlasně přikyvovali.
„Ale co budeme dělat?“ zeptala se Ester.
„Musíme od někoho zjistit další informace,“ rozhodl Warick.
„Ale od koho?“ uvažovala Ondina. „Austerová nám nic neřekne a u Servista a Truppyho už jsme to taky zkoušeli.“
„Musíme se zeptat Avonlada,“ sdělil jí stroze Warick.
„Zbláznil ses?“ sykla Ondina. „Do lesa nemůžeme!“
„Máš snad jiný nápad?“ utrhl se na ni bratr. Ondina chvíli mlčela a pak zavrtěla hlavou.
„No vidíš,“ usmál se vítězoslavně Warick. „Prostě tam půjdeme a zjistíme to od něj. Mám plán.“
Večerka pro studenty prvního ročníku začínala v devět hodin večer. Ve tři čtvrtě na devět se Warick s Patrickem pomalu, jakoby nic, vydali směrem k Nebelvírské věži. Tam už na ně čekaly Ondina s Ester. Potom šli do vstupní síně, jako že se jdou ještě najíst, a když byl vzduch čistý, urychleně vyklouzli ven bránou. Běželi, a jakmile byli skryti stromy a tmou, zastavili se.
„Jak ho najdeme?“ zeptala se Ester.
„Na to jsem nemyslel,“ připustil Warick.
„Co třeba… na něj prostě zavolat?“ navrhla Ondina.
„Zkusit to můžeme,“ kývl Warick. „Jenom jestli nás neuslyší i někdo jiný.“
„Nebo něco jiného,“ špitla Ondina. V tu ránu děti uslyšely podivný zvuk.
„Možná,“ zašeptal Warick. „Možná, že jsme sem přece jenom neměli chodit.“ Děti uslyšely podivný zvuk.
„To je fakt,“ řekl Patrick a ani nedýchal. Po chvíli smrtelného ticha, přehlušovaného pouze oním zvukem z křoví vyskočila jakási temná postava. Ester a Ondina svorně zaječely.
„Ticho!“ napomenul je Avonlad. „Co tady děláte?“ Všichni čtyři si oddechli, mysleli si, že to bude přinejmenším upír.
„No… no…“ vybreptl Warick. Teď v akci na celý plán úplně zapomněl.
„Vy jste se úplně zbláznili, lidská mláďata,“ huboval je kentaur. „A mimochodem jste mi lhali,“ ukázal na chlapce, „tam pod tím stromem žádný poklad není!“
„Nesnažte se nás obalamutit!“ našel Warick zase odvahu. „Neříkejte, že jste tomu věřil.“
„Oni vám to řekli?“ pozvedl Avonlad obočí.
„Jasně! Řekli nám to všechno, včetně toho, co to mám za poslání!“ vyhrkla Ondina, snažíc se držet plánu.
„Cože? Oni vám řekli… Hahá! Málem se vám to povedlo, ale… máte smůlu. Jdete to zjistit, co?“ odhalil je Avonlad.
„A vy nám to řeknete?“ vypálil Patrick.
„Tak hele, já podepsal smlouvu, že to nikomu neřeknu. Musíte to zjistit sami. A úplatky na mě nezkoušejte,“ zamračil se kentaur a otočil se ke skupince zády.
„Prosím vás, alespoň nápovědu!“ škemrala Ondina.
„Plán B,“ zahučel Warick a Ondina přikývla.
„Pomóc,“ vřískla. „Honí mě zlý kentaur a chce mě zabít!“ Když to Avonlad uslyšel, poplašeně se k nim otočil.
„Ticho, mládě! Někdo tě uslyší a co bude se mnou?“
„Tak nám to řekněte!“ sykla Ondina.
„Dobře, dobře… řekněme, že… pamatujete si na svou tetu Bertu?“ zeptal se směrem na dvojčata. Ta přikývla.
„To byl jediný člen rodiny… teda kromě mě, který skončil v Nebelvíru,“ vzpomněla si Ondina.
„Ano, ano, ta. Tak u té byste měli začít,“ naznačil Avonlad. „A teď mazejte zpátky do hradu, nebo vás prásknu Servistovi a ten s váma zatočí.“
„Díky,“ ozvala se Ondina a pak se vydali směrem ke hradu.
„Zrušíme prázdniny v Bradavicích a pojedeme domů,“ rozhodl Warick. „Pak se uvidí.“
b) 9. kapitola: První dny ve škole
Tohle byla teda vážně nestandartní zkouška, o co jenom, sakra, šlo? A jaké poslání může Ondina mít? Proč si se mnou takhle pohrávali? říkal si Warick v duchu, když kráčel do společenské místnosti. Madam Mafalda usoudila, že už je v pořádku a není důvod, aby zůstával na noc na ošetřovně, a poslala ho zpátky do jeho koleje.
Bylo už dost pozdě, s Ondinou si docela dlouho povídali na ošetřovně. Ondina mu vyprávěla, že po tom, co ji někdo přepadl na záchodech si vůbec nic nepamatuje a až ráno se probudila na ošetřovně a nikdo jí nechtěl skoro nic říct. „Paní profesorka Austerová mi povídala, že mám být klidná a že se nic nestalo, ale pak jsem se dozvěděla, že prý nějací prváci v noci utekli z hradu a když jsem si chtěla s tebou ráno promluvit, tak jsem si uvědomila, že to budeš asi ty. Cítila jsem se ale nějaká unavená a bylo mi trochu špatně od žaludku, takže jsem dneska ještě nešla na vyučování.“
Nevzpomněla si k Warickovu překvapení vůbec na to, jak ji a Ester kluci odnesli z lesa na ošetřovnu a jak si Warick všiml kousnutí na jejím krku, o kterém byl přesvědčen, že musí být od upíra.
Prošel kolem kuchyně a vešel do místnosti. Mrzimorských tam bylo pořád dost, ale už se chýlilo k večeru a pomalu ubývali.
Warick se tvářil opravdu vyjeveně, když k němu přišel Patrick a hned spustil: „Tak co, kámo, jsi v pohodě? Co se ti po tom všem? A je pravda, že budeme mít nějakej průšvih? Jak jsi pak omdlel v tom lese…“ Trochu se zatřásl. „Ten kentaur tě odnesl do školy. No a pak tam přišel nějaký profesor s profesorkou a řekli mi, že všechno, co se stalo, se vlastně nestalo a že to byla jenom nějaká zkouška a já to moc nechápal a pak mi to vysvětlovala nějaká mladá paní profesorka… a…“
V tu chvíli se na ně otočili téměř všichni studenti ve žlutých barvách, tak Warick svému kamarádovi naznačil gestem, že půjdou do ložnice. Tam Patrickovi převyprávěl úplně všechno, co se stalo po tom, co se probudil na ošetřovně. Jak za ním přišla kolejní ředitelka a mluvila o poslání, které musí Ondina vykonat.
Patrick se na Waricka díval stejně zmateně, jako se tvářil Warick, když to Patrickovi vyprávěl.
„Já nevím, je to fakt zvláštní. Mně říkala vesměs to samé, akorát už dneska jsem se musel začít učit. Ale stejně mě zajímá, co to je za zkoušku a co má tvoje sestra za poslání. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Prý jsem byl také podroben nějaké zkoušce..“
Pak začal Patrick vyprávět o dnešních hodinách:
„Dneska jsme měli Obranu proti černé magii, ale pan učitel, takový docela příjemný chlapík, se nad tvým jménem jenom tak pozastavil, ale pak mu patrně něco došlo a něco si zamumlal pod vousy. Asi věděl, kde jseš a o co jde. Když četl moje jméno, trochu znervózněl, jako by si myslel, že tam nejsem, ale pak si mě všiml. Vůbec ta hodina byla hrozně zajímavá, zkoušeli jsme si různé pohyby hůlkou a on nám vyprávěl o rozdělení magie na bílou, šedou a černou..
A pak jsme měli hodinu bylinkářství, s paní profesorkou Hooverovou a tam jsme si povídali obecně jako o předmětu. Budeme tam zkoumat různé bylinky a rostliny a potom, co s nimi. Moc mě to nebavilo. A odpoledne jsme měli Lektvary, míchali jsme už lektvar…“
„Víš co, asi si půjdu lehnout, dneska je toho už na mě moc, převyprávíš mi to zítra.“ řekl mezi zívnutím Warick a šel si lehnout. Patrick chvíli stál s otevřenými ústy, ale šel spát taky.
Ondina se také vracela do společenské místnosti, cestou nikoho napotkala, ale byla ráda, že Warick je v pořádku. Sama to moc nechápala, profesorka jí dopoledne říkala něco ve smyslu, že ji musí otestovat či co. Prý, že se to už víckrát nestane, že má nějaké zvláštní schopnosti nebo co. A potom ji poslala ještě na pohovor do ředitelny.
„Víte, slečno Niedelsonová, tohle byla taková nutná zkouška, při které jsme zkoušeli vaše a bratrovy schopnosti. Jste docela zvláštní případy. Váš bratr, Ester i Patrick jsou v pořádku. Patrick už dokonce byl dneska na výuce,“ usmála se na ni postarší profesorka. „Jmenuji se Eugenia Gumietová a jsem ředitelka této školy. Přepadávání studentů rozhodně není naší prioritou.“
Ondina se hrozně překvapila.
„Vy jste něco provedli s mým bratrem a Patrickem? Cože? A proč jste nás na těch záchodech s Ester přepadli?“ vyjekla. „Klid, slečno, všichni tři už jsou v pořádku a všechno vám jistě chtějí vyprávět. Teď můžete za vaším bratrem na ošetřovnu. Ale nikomu jinému o tom prosím nic neříkejte.“
Ondina si vlastně po tom, co je s Ester někdo přepadl, nepamatovala vůbec nic, jenom to, že ji asi kdosi zasáhl nějakou kletbou, vzpomínala si na bolest, kterou ucítila, než ztratila vědomí… a že ráno už normálně vstala a mohla se učit.
Učení ji bavilo, ale měla pocit, že rozhodně nebude patřit k těm nejlepším. Vlastně, ono těch horších bylo hodně, protože jediní dva, kterým se povedl správně lektvar, byla Ester a ještě jeden její spolužák, takový obtloustlý kluk, Steve Illek.
Po tom, co jí Warick vyprávěl, celé to dobrodružství v lese muselo být pořádně zmatené a byla ráda, že to všechno prospala, nebo o tom byla alespoň přesvědčená.
„Jaké poslání můžu mít, souvisí to s tím, že jsem v Nebelvíru, zatímco Warick je v Mrzimoru? Ale proč je to takhle?“ přemítala Ondina.
„Lístečky,“ křikla a otvor do společenské místnosti se před ní otevřel a ona vskočila dovnitř. Uvítala ji tam Ester. Kamarádky se objaly a vydaly se do místnosti. Tam Ondina převyprávěla Ester, co se stalo Warickovi. Ester pokrčila rameny – nepamatovala si z toho jejich únosu také nic … a pak se obě potom, co si ještě dlouho do noci povídaly, vydaly spát.
Třetího září se Warick vzbudil a uvědomil si, že tohle bude jeho první výukový den , když ten minulý zaspal.
Dneska měl na rozvrhu Dějiny čar a kouzel a odpoledne Kouzelné formule společně s Nebelvírem!
Dějiny měli s mladou paní profesorkou Toulavou a moc ho nebavily. Profesorka se sice snažila a na všechny se usmívala, ale její vyprávění zábavné příliš nebylo.
Po obědě měli Formule. Moc se těšil a s Patrickem si sedli hned za Ester s Ondinou a různě je popichovali. Moc se nasmáli, ale z hodiny toho příliš nepobrali a na konci hodiny jim pan učitel řekl, že se chovali neukázněně a že mu napíšou pojednání o tom, co v hodině probrali. A že ubírá Nebelvíru i Mrzimoru jeden bod za neukázněnost.
Když pak vycházeli ven a rozdělili se, Ondina měla pořád pocit, že někdo na hodině nebyl… a pak si uvědomila, že chybí Vanessa. Vlastně už ji neviděla celý den…
Když přišli do společenské místnosti, zjistila, že ani tam Vanessa není. Vzpomněla si na tu jejich předvčerejší hádku, ale když se zamyslela, tak to vlastně bylo kvůli blbosti. Ráda by se s ní usmířila…
Ale co si teď Vanessa myslí? Třeba se jí něco stalo?! Třeba má taky nějakou zkoušku jako Warick.
Když šla večer spát, dlouho jí to vrtalo hlavou, protože Vanessa se neobjevila ani v ložnici.
Ráno na nástěnce našli hned několik nových sdělení:
4.9. Návštěva Prasinek
6.9. Konkurzy na famfrpál
10.9. Večírek na přivítání školního roku
Když to Ondina uviděla, tak radostí zatleskala. Tento týden bude opravdu nabitý!
Ale co je s Vanessou?