Bylo krásné čtvrteční dopoledne jako stvořené pro odpočinek. To bych to ovšem nesměla být já, abych se do něčeho nezapletla. Chvíli jsem pozorovala rozhovor ohledně našeho zamčeného sklepení a pak jsem neprozíravě navrhla „někoho“ na testovací trest a průzkum této místnosti, do které je vstup zamčen.
Načež profesor Matthew Whitecrow navrhnul mě, jestli do toho chci jít dobrovolně. Po chvíli přemýšlení jsem souhlasila. O chvíli později jsem již obdržela sovou oznámení o uděleném trestu. To co pak následovalo, nemohu moc vysvětlit, protože jednu chvíli jsem četla zadání trestu v kolejní místnosti a o okamžik později jsem stála v temné místnosti bez oken se spoustou mučících nástrojů a kostí.
Pergamenu na stole jsem si všimla téměř okamžitě. 
Trest jsem měla za chvíli hotový. No trest… on to ani trest nebyl… 
Než jsem úkol odeslala, tak jsem si vyzkoušela, jaké to tu je. Jedním slovem děsivé! Nemůžete tu dělat vůbec nic, kromě vypracovávání trestu a čmárání po zdech… 
A právě ta nemožnost úniku, mi začala celkem vadit a s rostoucím časem jsem začala lehce propadat panice. Briskně jsem dodělala úkol a podle domluvy chtěla panu Whitecrowovi poslat sovu. Jenže ejhle… já byla zavřená ve sklepení… a sovinec nedostupný… Zkusila jsem odejít, protože jsem úkol odeslala, ale ejhle… mříž drží… Po několika minutách jsem začala panice propadat ještě trošek víc… když tu jsem zahlédla malý krbík zastrčený za jedním z mučících nástrojů. První, kdo na mé volání odpověděl byla Lilien Emity Meissed, která ihned vše nahlásila panu profesorovi, který mi úkol potvrdil a já se mohla vrátit do Velké síně, kde se mě Lili ujala a horkou čokoládou mě zase trochu vrátila do normálního světa, za což jí zas a znovu mockráte děkuji. Suma sumárum: jednou a dost. Do sklepení už nikdy více a kdo tvrdí opak, dejte ho tam na pár dní… Já osobně se trestům budu vyhýbat velkým obloukem.
Načež profesor Matthew Whitecrow navrhnul mě, jestli do toho chci jít dobrovolně. Po chvíli přemýšlení jsem souhlasila. O chvíli později jsem již obdržela sovou oznámení o uděleném trestu. To co pak následovalo, nemohu moc vysvětlit, protože jednu chvíli jsem četla zadání trestu v kolejní místnosti a o okamžik později jsem stála v temné místnosti bez oken se spoustou mučících nástrojů a kostí.
Pergamenu na stole jsem si všimla téměř okamžitě. 
Trest jsem měla za chvíli hotový. No trest… on to ani trest nebyl… 
Než jsem úkol odeslala, tak jsem si vyzkoušela, jaké to tu je. Jedním slovem děsivé! Nemůžete tu dělat vůbec nic, kromě vypracovávání trestu a čmárání po zdech… 
A právě ta nemožnost úniku, mi začala celkem vadit a s rostoucím časem jsem začala lehce propadat panice. Briskně jsem dodělala úkol a podle domluvy chtěla panu Whitecrowovi poslat sovu. Jenže ejhle… já byla zavřená ve sklepení… a sovinec nedostupný… Zkusila jsem odejít, protože jsem úkol odeslala, ale ejhle… mříž drží… Po několika minutách jsem začala panice propadat ještě trošek víc… když tu jsem zahlédla malý krbík zastrčený za jedním z mučících nástrojů. První, kdo na mé volání odpověděl byla Lilien Emity Meissed, která ihned vše nahlásila panu profesorovi, který mi úkol potvrdil a já se mohla vrátit do Velké síně, kde se mě Lili ujala a horkou čokoládou mě zase trochu vrátila do normálního světa, za což jí zas a znovu mockráte děkuji. Suma sumárum: jednou a dost. Do sklepení už nikdy více a kdo tvrdí opak, dejte ho tam na pár dní… Já osobně se trestům budu vyhýbat velkým obloukem.Jane Karen Langley