„Grace!“ vykřikl Nick a co nejrychleji se rozběhl za svou pohřešovanou sousedkou. Nemohl uvěřit, co se to s ní stalo. Její obvykle lesklé a vlnité blonďaté vlasy byly zacuchané a slepené od potu. Její oči byly vyděšené a zmatené. Oblečení měla potrhané a všude po těle měla dlouhé krvavé šrámy. „Co se to s tebou stalo? Co ti udělali?!“ ptal se Nick nešťastně.
„T-to ona, Ni-nicku!“ koktala zděšeně.
„Ááá, Nicku! Nicku!“ zaječela Lina, ale Nick nemohl od Grace odtrhnout pohled. „Nicku! Pomooc!“ zaječela znovu. „Pom…“ To ticho, které se pak ozvalo, bylo až přespříliš děsivé. To přimělo Nicka se otočit. Strnul. Naskytla se mu děsivá podívaná.
Jeho dva kamarádi stáli v rohu místnosti, celí nehybní, s vytřeštěnými pohledy. A vedle nich stála profesorka Lockhartová. Tedy to si aspoň myslel. Místnost neměla jiné dveře, a pokud věděl, nikdo s nimi dovnitř nevešel.
Ale to, co viděl, to profesorka nebyla. Tedy tak, jak si ji pamatoval ze školy. U Scota a Liny stála nějaká příšera dvakrát větší, než byl Nick, měla tmavě hnědou barvu a celá byla poseta zelenými fleky. Oči měla krvavě rudé, nos monstrózně velký a vlasy měla černé a v drdolu.
„C-co…“ koktal vystrašeně Nick a zíral na to monstrum, které se k němu s lačným výrazem přibližovalo. Pomalu couval ke Grace a přemýšlel, jak by příšeru zastavil a jak by pomohl Grace a kamarádům.
„N-nicku ut-eč!“ prosila ho. „Běž, pros-ím!“ žadonila, ale neposlouchal ji.  V hlavě jako kdyby měl vymeteno.
Příšera si olízla neskutečně dlouhým jazykem rty a nakrčila se do bojovného postoje.
„Seeššššš v passsstiii!“ zasyčela a skočila na něj…

b) 3. kapitola – Kniha mrtvých

Na místě, kde ještě před chvílí stála domnělá profesorka Lockhartová, stanula tajemná postava v kápi dívající se k zemi.
Všichni tři zůstali jako přimražení a než se vzpamatovali, postava se hbitě otočila, vytáhla klíče ze zámku od dveří, otevřela je a před zraky vyděšených dětí zabouchla.
Nick se vzpamatoval jako první, ale než stihl zalomcovat dveřmi, uslyšel cvaknutí zámku a tím byly jejich naděje na dostání se ven zmařeny.
„Zatraceně!“ pronesl Scott do děsivého ticha rušeného jen Nickovým zoufalým boucháním na dveře.
„Nech toho, Nicku, to nemá cenu,“ řekla Lina dost unaveně. Nick uznal, že má pravdu a otočil se zpátky k ostatním. Oči všech se pomalu začaly obracet na dívku schoulenou v koutě.
„Grace? Poznáváš mě?“
„A-Ano, Nicku,“ pronesla dívka roztřeseným hlasem. Na sobě měla trochu ušpiněné a na straně roztržené šaty. Vypadala hodně unaveně a zesláble.
„Jsi v pořádku? Co byla zač ta postava? Jak ses sem dostala?“
„Cítím se hodně unaveně, chci odsud pryč. Já… já nevím, co byla zač. Dokáže měnit podoby, jak se jí to hodí, nevím, která z nich je ta pravá. Naposledy si pamatuji, že byl chladný večer a já najednou uslyšela mňoukat Sisi venku. Sisi je miláček, vždycky se drží doma a je líná někam chodit. Překvapilo mě to, ale tolik jsem nad tím nepřemýšlela, tak jsem šla prostě ven. Najednou jsem ucítila divnou vůni, rozbolela mě hlava a než jsem stihla vyndat hůlku, omdlela jsem.“
„Není to divné, že na všechno tak ochotně odpovídá?“ špitla Lina klukům do ucha.
„Ta postava jí určitě dala něco do pití,“ zašeptal Scott a kývnul hlavou směrem ke džbánu, který byl nedaleko Grace.
„To je zbytečné,“ pronesl nahlas Nick, když Lina udělala pár kroků ke džbánku. „Určitě to bylo Veritaserum, je bez chuti a bez zápachu, to jen tak ve vodě nepoznáš. Navíc po něm mluvíš jenom pravdu a nic nezapřeš.“
„Jak tohle víš?“ sykla Lina trochu naštvaně, že to není ona, kdo na to přišel.
„No, možná ta devítistránková esej od Farriona nebyla na škodu. Alespoň pro tentokrát.“
Najednou se Lina zarazila. „Ten člověk, co tohle všechno provedl, se musel dost vyznat v lektvarech. Co když je to třeba mnoholičný lektvar, který používá, nebo něco podobného… A kdo se tak vyzná v lektvarech…“
„Snad nemyslíš, že by za tím vším stál Farrion? Ikar Farrion?“
„I kdyby za tím stál náš profesor lektvarů, proč by to všechno dělal?“
„Grace, na co se tě vyptávali? Víš, proč tě unesli?“
„Pořád se ptali, kde to je, kam jsem to schovala, ale já to nevím přesně.“
„Co jsi měla kam schovat?“
„Když jsem ještě studovala na škole, našli jsme na půdě starou knihu, která ukrývá postupy a způsoby, jak oživit mrtvé. Ale není to tak, jak si myslíte. Oživit ve smyslu vdechnout schopnost pohybu hoře masa bez mysli. Kdyby se ta kniha dostala do špatných rukou, bylo by to hrozné. Chtěli jsme ji spálit, ale nešlo to, oheň na ni vůbec neúčinkoval. A tak jsme se rozhodli tu knihu ukrýt. Já, Elania a Jeff jsme vytvořili několik překážek, aby tu knihu nemohl nikdo získat. Ale jen Elania ví, kde přesně je ta kniha ukryta. Já jen vím, kde začíná cesta.“
„No páni…“
„Hm, to je všechno hezký, ale k čemu nám to je? Odsud se dostanem leda tak, že nám někdo otevře, jenže až nám otevře ta stvůra, co to má všechno na svědomí, tak budem spíš na mašírku než živí.“
„Je tady ještě jedna cesta, kterou vždycky přichází,“ špitla Grace a ukázala prstem na protější stěnu.
„Je to nějaký mechanismus správných kamenů nebo tak. Když se na ně podíváte blíž, jsou na nich drobné symboly.“
„Proč jsi už odtud neutekla, když to všechno víš?“ řekl Scott. Dívka jen nešťastně pohnula nohou. Celou dobu jí kotník zakrýval kus šatů, ale jak jím nyní pohnula, naskytl se všem pohled na železné pouto.
Lina švihla hůlkou, zámek na poutu cvakl a se zachrastěním dopadl na zem. Grace byla volná, tedy alespoň tak volná, jako její osvoboditelé.
Všichni tedy začali ohmatávat stěnu a snažili se přijít na způsob, jak se konečně dostat z té podivné kobky.

c) 3. kapitola – Splašený pohár

Grace měla ruce špinavé od krve, to byl fakt, který vyděsil Nicka. Lina zase neustála, když profesorka Lockhartová rychlým pohybem vytáhla hůlku a zamířila na ni a její kamarády.
„No tak, uhněte přeci!“
Až po chvíli trojice kamarádů pochopila, že je profesorka nechce proklít a poodstoupila na kraj místnosti. Profesorka mávla hůlkou a stůl se všemi lahvičkami a dalšími proprietami na stole zmizel. „Slečno Melodyová, CKÚ z lektvarů tedy tímto odkládám na dobu neurčitou, poděkujte těmto třem,“ pronese, otáčejíc se na naši trojici. Pak odkráčí.
„Tak vám tedy děkuji,“ vzdychne Grace a dívá se na své špinavé ruce. „Ty,“ podívá se na Linu, „můžeš mi, prosím, ukázat, kde je dívčí umývárna, už jsem to po těch letech zapomněla a ten lektvar neuvěřitelně páchne.“
Lina na ni zírá s otevřenou pusou.
***
„No, tak to byl trapas!“ zaúpí Lina, když se po vyučování prochází s Nickem a Scottem po školních pozemcích.
„Nemohli jsme tušit, že dělala CKÚčka,“ mudruje Nick. „A stejně se tím nic nevysvětluje. Kde byla celou tu dobu, co ji hledali?“ otáčí se na Scotta. Ten ho ale neposlouchá, zakresluje cosi do svého sešitku. Nick ztratí trpělivost a drkne do něj.
„Co? Co to děláš, kámo?“ lekne se Nick.
„Co to pořád kreslíš?“
„Je to divné. Jak ta chodba mohla vést do sklepení?“ dumá dál Scott nad svým obrázkem.
„Snad tam nechceš jít znovu?“ zaúpí Lina. „Navíc, já dneska stejně nemůžu, musím dopsat úkol na opčm, přece byste nešli beze mě?“
„Když zítra máme zase dlouho školu. Nezlob se, Lino, chci tomu přijít na kloub,“ obejme Scott kamarádku. „Všechno ti zítra povíme, slibuju.“ To ale kamarádku neutěší. Rozloučí se a smutně odejde do své kolejní místnosti.
Nick se dívá za odcházející Linou. „Půjdeme teď hned?“
„Počkáme alespoň do sedmi, ať stihneme večeři, dneska jsou ovocné knedlíky, musím porazit Tima,“ ušklíbne se Scott.

Lina smutně sedí v kolejní místnosti. Je tam sama, všichni ještě večeří nebo se potulují někde venku. Lina pochybuje, že už mají napsaný úkol. Odkopne plyšového hada kus stranou a otočí se směrem ke krbu. Zvedne se a opatrně bere do ruky školní pohár z krbu. Otře z něj prach svým kapesníkem. Na poháru je nyní čitelný letopočet 2008. „Přesně rok předtím, než jsem přišla,“ uvažuje Lina. „Přišla snad se mnou do koleje smůla?“ Položí školní pohár zpátky na krb a opět se usazuje ke svému úkolu. Vůbec se jí nedaří, do krbu už letí třetí roztrhaný pergamen. O chvíli později se chystá házet čtvrtý, když v tom se zarazí. Zdá se jí to snad, nebo jejich školní pohár začíná blikat? „Už z toho blázním,“ říká si sama pro sebe a oklepe se. Blikání ale neustává. Zděšeně se zvedne a bere pohár do ruky. K jejímu údivu jí ale vyskočí z ruky a s hlasitým řinknutím padá na zem. Lina vykřikne.
„Prosím tě, můžeš mi říct, co s tím pohárem děláš?!“ utrhne se na ni prefektka Meggie, která právě vlezla do kolejní místnosti.
Lina má slzy na krajíčku. „Já… já…“

d) 3. kapitola – Báje a strach

    Scott se otočil a zalapal po dechu. Profesorka Lockhartová zmizela. Pryč byly její vrásky, tělnatá postava i staropanenský hábit. Skláněla se k nim téměř třímetrová nestvůra. Na hubeném těle měla nataženou tenkou blankytnou kůži, skrz kterou prosvítalo množství pulzujících žil. Dlouhé nohy byly zakončeny mohutnými chodidly a místo dlaní měl netvor obří pařáty. Nejděsivější ale byla hlava, neúměrně veliká k vyhublému tělu. Pod černýma očima nasávaly vzduch úzké nozdry. Pak pohled sklouzl k tlamě plné špičatých zubů. Pokud měla příšera uši, neviděli je. Zbytek hlavy zakrýval faraonův nemes*.
    „Co to k sakru je?“ zahučel směrem k Lině, která se bázlivě krčila vedle něj. Cítil, jak se chvěje strachy. Taky se bál. Nikdy ještě nic takového neviděl. To už se za ním ozval další zděšený výkřik.
    „Merline, Merline, tohle ne, to ne, to není možný,“ mumlal Nick a třeštil oči na nestvůru. „To není možný…“
    „Nicku? Nicku, co to je?“ křikl na něj Scott a pomalu couval i s Linou ke spoutané Grace. Dívka visela uvězněná v kovových poutech. Byla na smrt vyhublá a zdálo se, že se tak tak drží na nohou.
    „To ne, tohle je jenom nějaký trik, tohle se nemůže dít, to není možný,“ opakoval dál Nick jako ve snu. Scott vytáhl hůlku. Nestvůra je pozorovala černýma očima a tlamu měla roztaženou ve zlomyslném šklebu. Neútočila. Zatím. Stejně jako oni věděla, že nemají kam utéct.
    „Co mám dělat? Beru nápady. Lino!“ houkl Scott přes rameno na dívku, neodvažuje se spustit zrak z nepřítele. Dýchal zhluboka, snažil se zůstat klidný. Všechny svaly v těle měl napnuté a nervy mu drnčely, ale věděl, že teď nemůže propadnout panice. Nick si stále mumlal sám pro sebe a Lině se z hrdla draly vyděšené vzlyky. Někdo musel být ten silný. Namířil hůlkou na tvora.
    „Nezkoušejte se přiblížit! Mým přátelům ubližovat nebudete, to vám nedovolím!“ zakřičel. Nestvůra se chraplavě zasmála. Scott věděl, že jsou to jen bláhová slova, a kdyby zaútočila, neměli by šanci se jí ubránit, přesto pokračoval. „Stačí jen jeden krok a já… já na vás použiju magii! Vím, jak na to. Divila byste se, co všechno zvládnu i bez vašich hodin!“
    „Scotty,“ zašeptala plačtivě Lina, „mlč, prosím. Ona zaútočí. Zabije nás. Všechny nás zabije…“
    Profesorka Lockhartová obrátila nestvůrnou tvář k děvčeti a konečně se pohnula. Udělala jediný krok a natáhla pařát k drobné studentce. Sevřela jí dlouhé kostnaté prsty kolem trupu a zvedla ji po výšky. Lina zaječela a pak se jí hlas zadrhl v hrdle.
    „Mdloby na tebe! Pouta na tebe! Impedimenta!“ Nic se nestalo. Kouzla mizela pod kůží nestvůry, která si se zájmem prohlížela svoji kořist. Nick se s hlasitým žuchnutím sesul k zemi.
    „Ne, ne, ona není skutečná, není skutečná. Merline, tohle ne, tohle je jenom sen,“ zamumlal a štípnul sám sebe ve snaze probudit se. Scott k němu couvnul.
    „Nicku, vzpamatuj se!“ křikl na kamaráda. „Co je zač? Co s ní mám dělat? Nicku! Jestli něco víš, teď je ta pravá… proboha,“ zajíkl se Scott při pohledu na Linu, která se nyní bez viditelné podpory bezvládně vznášela dva metry nad podlahou, jen malinký kousek od netvorovy tlamy. Její vědomí neuneslo takový nápor a omdlela.
    Profesorka obrátila svou pozornost zpět k chlapcům a udělala krok vpřed. Scott se rozhlédl. Všiml si, že místnost značně potemněla. Světlo jakoby se stahovalo z dosahu nestvůry a snažilo se vtlačit do zdi. Dařilo se mu to. To znamenalo, že tam musí být průchod někam dál. Scott už nad ničím víc nepřemýšlel, popadl Nicka za hábit a postavil ho na nohy.
    „Utíkej!“ zakřičel mu těsně u ucha, a aniž by ho pustil, vyrazil plnou parou ke světlu. Zmateného a vystrašeného spolužáka táhl s sebou. Profesorka zařvala, až se místnost otřásla. S osudem obrů, kteří se nevejdou do vlastní sluje, se s ohnutými zády rozeběhla za chlapci. Pod každým skokem země zaduněla.
    Když doběhli k puklině ve stěně, byla jejich část místnosti pohroužená do tmy. Podivné světlo se přesunulo ke dveřím, kterými přišli, ve snaze uniknout před netvorem.
    „Běž, běž! Honem, lez!“ pobízel Scott Nicka. Nemusel dvakrát. Pokud Nickovi správně nesloužila hlava, pud sebezáchovy rozhodně nezahálel. Prolezli puklinou do další místnosti. Uši jim naplňoval řev bestie a šramot, jak se snažila prostrčit pařát skrz. Po pár minutách se rozhostilo ticho. K puklině se opět nahrnulo světlo a jemně ozářilo bledé obličeje.
    „Co to bylo zač?“ zašeptal vysíleně Scott.
    „Ne, to není možné. To neexistuje, ne ve skutečnosti,“ odpověděl mu tiše Nick a kroutil hlavou.
    „Nicholasi!“
    „Je to magická nestvůra, požírač duší,“ vysvětlil po chvíli třesoucí se chlapec. „Ale ona není skutečná, existuje jenom v bájích a tak. Straší s tím děti v Egyptě, říkají jí Kleopatra, to kvůli tomu na hlavě…“
    „Mně tedy přišla skutečná až moc! Musíme se tam vrátit, má Linu,“ zamumlal horečně Scott. „Ona ji zabije!“
    „Ne,“ zavrtěl hlavou Nick. „Ona ji nemůže zabít. Musí počkat, až umře sama, teprve pak získá její duši. Aspoň tak to říkali. Nejen duši, ale i tělo, vzpomínky a tak podobně…“
    „To znamená, že profesorka Lockhartová je…?“
___________________
* Nemes je egyptská pokrývka hlavy, kterou nosili faraoni místo koruny.