Prožil Andy Uroboros… inu, klid lesa dělá dobře jak kouzelníkům, tak mudlům!
Mám rád les! Tuhle větu říkám hodně často. A je pravdivá. Já skutečně mám rád les. Nejspíš jsem v minulých životech byl myslivcem nebo smrkem. Kdo ví?
Každopádně zatímco listnatý a smíšený na mě působí depresivně, vysoký jehličnatý je pro mě jako nabíječka baterií. Můžu v něm nachodit kilometry a kilometry a necítím únavu. Navíc mi dokáže fantasticky pročistit hlavu. Přemítám nad vším možným. Často si pokládám otázky jako: Proč? Co tím bylo myšleno? Jak to řešit? A jde to vůbec řešit? A dost často nacházím i odpovědi…
A protože jsem se poslední dny cítil mizerně a čirou náhodou byl na dva dny u strýce v Podkrkonoší, vydal jsem se do lesa. Dopoledne kolem desáté. Ano, vím, že správný houbař chodí za svítání, ale můj prvotní cíl nebyly houby. I tak jsem jich po pětihodinové procházce donesl koš.Druhý den jsem měl správně jet domů, ale odolejte kráse tamních lesů, zvlášť když den předtím jsem se namlsal ticha, vůně a…a smaženice. Co budu zapírat. Zkrátka jsem vstal tentokrát dřív a vyrazil…
Procházel jsem místa, kde jsem den předtím nacházel hřiby a přemýšlel nad několika událostmi posledních dní.
„Tak co, už máte plný koš?“ ozvalo se za mnou. Trochu jsem se lekl, protože když jsem zabrán do myšlenek, moc nevnímám.
„No, něco mám.“
Paní si mě zvědavě prohlížela. „Já chodím každý den tak na hodinku. Pokaždé seberu trošku,“ zvedla kyblíček od hořčice, „ale ono nám to stačí.“
Kývl jsem a chtěl odejít.
„Ale je vedro, co?“ spustila znovu.
„Teď to ještě ujde.“
Zamračila se. „Ale bude! Hlásí třicítky.“
„Jo, to hlásí,“ ukončil jsem hovor a zamířil mezi stromy. Snažil jsem se dostat co možná nejdál, protože přemýšlení nad záchranou světa, spásou mé duše a podobně vážných záležitostech tenhle hovor moc nenahrával. Jenže paní nejspíš měla v úmyslu prochodit ten samý kousek lesa co já, protože se mi tvrdošíjně držela v patách. Naštěstí mlčela.
„Baby!“ zařval někde mužský hlas. „Baby.“
„Honzoooo!“ zahulákala paní v odpověď.
Trochu jsem pozvedl obočí. Baby? Paní mohlo být kolem šedesáti… No, ale proč ne? Láska kvete v každém věku. (Pozn. red: Autor zřejmě má na mysli anglicky vyslovené [bejby], protože české [babi] by naopak energické paní moc nelichotilo. To jsou ty nuance mluvené a psané řeči:)
„To je na mě, víte?“ sdělila mým zádům a čiperně popoběhla. „Honzoooo! Slyším ho, ale nevidím. Kde může být? Honzooooo!“
A že prý v lese je klid. Pfff…
Na cestě asi dvacet metrů od nás se najednou objevil roztomilý voříšek a za sebou vlekl neméně roztomilého „pupíka“. Měl jen kalhoty a boty a jak se snažil držet se psem krok, špeky se mu vesele natřásaly.
„Baby, zpomal! Panička je tady,“ trhnul za vodítko a mně došlo, že Baby asi nebude majitelka kyblíčku od hořčice.
„No, neříkej, že jsi našel víc hub, než já,“ ozvala se paní téměř výhružně a nahlížela do mužovy nadité igelitky. „Hm, samé plívy.“
„To nejsou plívy, to jsou holubinky,“ oponoval a odkašlal si.
„Honzo!!!!“ Skoro jsem čekal, že si dá ruce v bok. „Ty kašleš!“
Pán cosi zahučel a mě zasvrběl jazyk, jak moc jsem chtěl něco poznamenat.
„Ale ty kašleš pěkně blbě!“ pokračovala. „Doufám, že sis bral ráno kapky!“
Pán se trochu ošil a pak, nejspíš, aby změnil téma hovoru, nahlédl do kyblíčku. „Moc toho nemáš.“
„Les je prochozený. Je tu všude plno lidí!“ prohlásila znechuceně a vrhla na mě otrávený pohled.
Klekl jsem si, abych vytáhl deseticentimetrový exemplář hřibu smrkového a pamětliv slov mého dědečka, který tvrdil, že hřib není samotář, ale roste v rodinkách, začal jsem prohmatávat mech a podezřele vyboulená místa. Během chvíle jsem odkryl další tři, úplně bílé, krasavce.
Moc toho nenamluvím, ale v tu chvíli jsem měl na jazyku tolik odpovědí, že by vydaly na malý blok. Nicméně jsem skousl, posbíral svůj „úlovek“ a raději se vzdálil.
Když jsem pak jel domů, už jsem se usmíval. Bylo mi fajn… Hlavu jsem měl čistou, pár věcí jsem si v ní zase srovnal a zařadil na správné místo. Jen jsem si tak říkal… Chudák Honza!
Andy