Každý byl jednou zmateným nováčkem, který se nemohl dočkat dopisu s přijetím (či se bál nepřijetí – můj případ). Já, a nebyla jsem jediná, jsem dlouhé dny vysedávala před hradbami, stresovala se, že má esej nebyla dostatečně dobrá. Ale každý den mě uklidňovali příjemní lidé ze žluté, někdy i jiné koleje, kteří mě přesvědčili, že mám jít právě do Mrzimoru, kam jsem původně vůbec nechtěla. Zavrhovala jsem tuto kolej. A mezi pár lidmi, kteří na mě měli opravdu velký vliv, byla i Naya, má patronka.
S Nayou jsem se „setkala“ již dříve. Obě milujeme jistou knižní sérii a díky stránce, kde byla adminkou, jsem se dozvěděla o Bradavicích. Stěžovala si, že její „online Bradavice nefungují!“.(V dobách, kdy řádily škrkny. pozn. šéfredaktora)  Já jsem se tehdy rozhodovala, po filmovém maratonu HP, jestli do něčeho takového jít. A, bohužel, registraci jsem kvůli jednomu jedinému dni nestihla. Ale právě tento příspěvek mě donutil čekat 3 dlouhé měsíce na příležitost přihlásit se. A už tehdy mi Naya Mrzimor vylíčila jako skvělou kolej – ale to jsem ji stále nebrala v úvahu.
Pár dní po rozmlouvání před hradem jsem si všimla („No konečně.:D„), že má jistá Naya příjmení patřící jedné postavě z knižní série. A tak jsem se s ní začala přátelit ještě více. Ke konci „čekací doby“ už jsem byla pevně rozhodnutá, že mou kolejí bude právě Zmrzlinor (ehm, ehm). Na zařazovací slavnosti jsem omdlévala z toho, jak jsem se bála zařazení do zelené, červené, či jakékoliv jiné koleje. A právě Naya mě držela při životě.
Po mém zařazení do Mrzimoru jsem se dočkala malé svačinky a poté jsem napjatě čekala na vývěsku s rozdělením patronů nám, patrončátkům. A já se skutečně dočkala svého vysněného patrona – Nayi Rochelle Abernathy! A šťastná byla nejspíše i ona, jelikož mě ihned zavalila dárky, a to i poté, co jsem jí nejspíše stresovala otázkami na úplné blbiny. Někdy se divím, proč vůbec do patronace šla – já už bych své patronče umlátila klackem… A dárky jsem ve svém sovinci nacházela i poté – za soutěže, za cokoliv, co brala jako pokrok. Musím se přiznat, že jsem toho trochu zneužívala… Ale soutěže teď už dělám sama od sebe, jelikož mě nebaví chodit s prázdným měšcem.
Přesto, že jsme se někdy hádaly, a bylo to kvůli mně (za což se teď moc omlouvám :(), mám ji moc ráda, a vím, že i ona mě. A doufám, že jí stále budu dělat radost. Budu se snažit.