V předchozím článku o vosorožcích jsme narazili na záhadné texty v dívčích umývárnách, kde se hovořilo o jakémsi neznámém tvorovi – jeho vzhledu, návycích či přivábení. Nedalo mi to a poslala jsem sovu slečně Betelgeuse Orionis, která učí Péči o kouzelné tvory u nás na hradě, a na záhadné nápisy se jí zeptala.

S.S.: Z článku vyplývá, že jsem v umývárně narazila na zvláštní směs na sebe navazujících informací z vaší oblasti profesorování. Můžete mé domněnky potvrdit? Lákáte studenty na originální způsob výuky?

B.O.: Já osobně takto nikam nikoho nelákám, až do přečtení vašeho článku jsem neměla ani tušení, že se něco takového děje, přeci jen, studentské záchodky dvakrát často nenavštěvuji. Nicméně už jsem pochopila, proč mi do minulého testu dvě z mých studentek napsaly ke všem otázkám odpověď „vosorožec“. Která byla samozřejmě špatně.

S.S.: Co si myslíte o tom, že studenti ve svém volném čase studují kouzelné tvory a navíc se takto o své vědomosti dělí se spolužáky? Motivujete je ve svých hodinách, aby byli aktivní i mimo výuku?

B.O.: Co si o tom myslím? Vzhledem k tomu, že žádný tvor jménem vosorožec, včelorožec, nebo dokonce sršňorožec neexistuje, příliš bych to nenazývala studiem kouzelných tvorů ve volném čase. Otázkou je, zda si někdo z dotyčných anonymních pisálků (či spíš jejich čtenářů) myslí, že se takto opravdu vzdělává – v tomto směru bych tomu na základě těch výše zmíněných testů z předminulého týdne docela i věřila.

Jinak své studenty k samostudiu samozřejmě pobízím, doufám ale, že většina z nich pochopila, že se vědomosti hledají v knihovně, nikoliv na záchodku.

S.S.: A na závěr ještě poslední otázka. Kdybyste si někde na hradě mohla vybrat jakékoliv obvyklé či neobvyklé místo pro výuku Vašeho předmětu, vyučovala byste v učebně nebo zvolila něco vhodnějšího, zajímavějšího?

B.O.: V učebně rozhodně ne, tam jsem se svými studenty strávila všeho všudy snad dvě hodiny. Takže ano, není to žádné „kdybych si mohla vybrat“, Péči o kouzelné tvory prostě vyučuji vždycky tam, kde se kouzelní tvorové nacházejí. Občas je to trochu boj, někteří moji kolegové nemají zrovna pochopení pro bádání ve výklencích za dveřmi jejich kabinetů – no ale tak když si tam ty běhnice pěstují, co s tím nadělám, že. – pokrčí rameny – Nejčastěji ale vyrážíme mimo hrad, nejvíce tvorů lze samozřejmě najít právě venku. Nicméně na záchodkách jsem nikdy nevyučovala, jestli se ptáte na tohle. – usměje se –

 – … –

Za odpovědi jsem slečně poděkovala a popřála jí více studentů studujících v knihovně. Z rozhovoru je jasné, že informace, na které jsem narazila, nelze brát moc vážně a očividně šlo o nějaký žert. Vzhledem k tomu, jak na sebe texty navazovaly, muselo jít o žert záludně promyšlený a rafinovaně naaranžovaný. Přesto mi výuka v umývárnách nešla z hlavy a zamyslela jsem se nad tím, kdyby někdo opravdu chtěl volit takový styl výuky, bylo by to vůbec zdraví neškodné? Protože jsem zrovna měla volnou chvilku (úkoly nemají nožičky a neutečou, takže času dost), zeptala jsem se na pár otázek také hradního zdravotníka, pana Matthewa Whitecrowa:

S.S.: Co si jako hlavní hradní zdravotník myslíte o případné výuce na toaletách? Je to hygienické?

M.W.: Myslím, že nelze házet do jednoho pytle umývárny s toaletami. Podle mého názoru je umývárna mnohem víc, než jenom záchodky. Je tam prostor pro kreativitu, imaginaci,… Křídou pokreslená zeď propůjčuje prostor hradní kreativitě, a zde pozornějších jedincům neujde jistá podobnost mezi tabulí a právě touto zdí.

Ať už oficiálně, nebo ne, umývárna je místem, kde se věci objevují a mizí. Poklidné a nic neříkající nápisy střídají revoluční myšlenky a na stejném místě se mísí kresbičky bezpočtu postaviček a dvouslovné „výkřiky do tmy“ s geniálními podněty a myšlenkovými konstrukcemi.

Abych ale odpověděl přímo na vaši otázku. Ano, je to o hygieně. Když se člověk má kde vypsat, rozhodně tak učiníme za dost alespoň psychické a myšlenkové hygieně. – směje se –

S.S.: – zasměje se také – Jaká nebezpečí by tam na mladé vědomostichtivé studenty mohla číhat?

M.W.: V dnešní době, kdy se důležitá sdělení musejí vejít do 140 znaků a mladý člověk stěží udrží pozornost déle, než pět minut, je poměrně snadné věci pochopit jinak, než jak byly původně myšleny. V umývárně na to narážíte každý den. Autor zůstává anonymní, takže se ho nemůžete zeptat na to, jak to vlastně myslel a nutí váš to domýšlet si fakta. Na jednu stranu to podporuje naši fantazii, ale na tu druhou bychom asi neměli nic z toho, co se tam objeví brát příliš vážně, zvlášť pokud si opravdu nejsme jistí tím, že se to týká zrovna nás.

Vzkazy v umývárně pěkně poukazují na to, jak to často funguje i v životě.

V jednu chvíli tu nic nebylo, pak se něco na okamžik objeví a chvíli to tu je a za několik hodin to tu zase není. Takže je trochu hloupé dělat na základě něčeho takového závěry a věci, které mohou mít trvalejší následky. Člověk si často neuvědomuje, že slova mají moc uzdravit i zranit. A to se týká nejen toho, kdo je slyší, ale i toho kdo je říká (píše).

S.S.: – kýve hlavou a pokládá poslední otázku – Pokud by chtěl některý profesor zvolit takový netradiční způsob výuky, jaká opatření by se musela zavést? Přeci jen po nedávné epidemii má každý z všemožných bacilů strach.

M.W.: Určitě bych si vzal zdravotní roušku, dbal na to, abych si po příchodu i před odchodem umyl ruce mýdlem a asi bych nepsal domácí úkoly na kousky toaletního papíru. Přece jenom všichni asi chceme, aby naše práce byla ohodnocena na patřičné úrovni, a ne aby to profesor prostě spláchl jedním šmahem – zasměje se –

A tady to vidíte. Informace na zdech umýváren mohou být zábavné, někdy poučné, vedou k zamyšlení, ale mohou také zraňovat. Je tedy potřeba brát vše s nadhledem, ohlížet se na ostatní a hlavně, a to je nejvíce důležité, vždy si umýt ruce!

Sinnie