Vítejte u mimořádného čísla Žlutého Trimela!

Vychází jen proto, aby vás informovalo, že včera večer proběhla výprava, která měla za úkol zjistit příčinu nedávné a záhadné zobákoidní epidemie, která postihla v krátké době několik hradních obyvatel.

Reportáž přímo z místa činu výpravy vám teď přinášíme!

Nejdříve k oné záhadné nemoci.

V článku, který vyšel před pár dny, jste se mohli dočíst, jak to celé začalo. http://trimeles.mrzimor.cz/2017/05/jeden-netradicni-den-na-osetrovne/

Slečna Lékouzelnice i pan ředitel nemoc studovali, pídili se po všem možném, ale krom faktu, že na nemoc zabírá jistá nejmenovaná bylinka, nezjistili nic. A to bylo třeba změnit! Protože pokud nechceme, aby se situace opakovala, je nezbytně nutné zjistit (a zajistit) původce nákazy.

Moc indicií, které by vedly k jasnému závěru, nebylo.

1). Předpokládalo se, že zdrojem nákazy může být Hanibalovo jezero, protože většina lidi si zobák pořídila během hamižného tahání různých odpadků a jiných cenností

2). Většina pacientů se účastnila tahání na pravém břehu

Jak vidíte, nic moc! Takže bylo rozhodnuto, že se vybraní jedinci z řad fialek a zástupci jednotlivých kolejí vydají na výpravu.

V týmu byla v první řadě průvodkyně Barbara Arianne Lecter, která byla vybrána díky své znalosti okolí jezera, kde chytá a studuje (případně studuje a chytá) žáby.

Slečna Oresta Vianueva – hlavní Lékouzelnice nemohla v týmu chybět, protože to je právě ona, kdo by měl obyvatelům zajistit zdraví.

Pan ředitel Matthew Whitecrow. Coby bývalého lékouzelníka ho samozřejmě problém zaujal a navíc jakožto hlava školy je odpovědný za každý zobák.

Zástupcem zelené koleje byla statečná Bibi Anne.

Od modrých se přihlásila odvážná Aya Watanabe.

Žlutou kolej zastupovala moje maličkost – Andrew Uroboros.

Červenou kolej nakonec reprezentovala slečna Kate Resea, protože červení  měli v době konání výpravy trénink a nenašel se na hradě jediný, který by ho chtěl zmeškat.

Expedice – spokojeně pokývne, protože to slovo se mu líbí – vkročila do lesa přibližně půl hodiny po osmé. Slečna Barbara se snažila dodržet postup a udělat docházku. Ale hned v začátcích její snaha ztroskotala na salámistovi na panu řediteli, který se zdržel u šišky salámu.

Nakonec se slečna spokojila s tím, že nás seznámila s bezpečnostními pokyny a šlo se.

Během prvních kroků jsme zjistili, že se Aya někam zdejchla. Slečna průvodkyně bručela, že nemá podepsanou účast, a když se jí něco stane, tak si za to teda může sama, a že za ni odpovědnost nenese…

Napadlo nás, že bychom za sebou trousili drobečky, aby nás podle nich Aya našla a slečna Buráček chtěla trousit bobky…

Bibi mi nenápadně šmírovala kapsu, kde jsem měl svačinu, ale když jí slečna Buráček dala jednu erární, přestala se na mne mračit a byla spokojená.

No a to už jsme došli k jezeru!

Sádlo? Sádlo? Sádlo! Merline, kde je dieta? Co cholesterol? Ale když musíš, tak musíš! Navíc nás pan ředitel uklidnil…

… takže jsme se namazali. Důkladně!

… ještě opatřit lucerny kouzlem voděodolnosti, bublinkové kouzlo a šup do vody.  Jen to sádlo vám nezapomenu, pane řediteli!!

Pod vodou byla tma, ale naše lucerny naštěstí svítily a bubliny byly slyšitelné na dálku. Byli jsme zvědaví, kdo je dělá. A taky jsme se trochu báli. 

Jej, já vám úplně zapomněl říct, že mezitím se Aya našla. Asi šla po cestičce z těch bobků slečny Buráčka. A v jezeře její odvahu prověřil…- vykulí oči – Ďasovec!!!

A aby toho nebylo málo, rozhrnuly se chaluhy…

Fakt to byl jezerní člověk!! Naštěstí si s ním slečna Oresta docela rozuměla a díky bonbonům pana ředitele nám jezerní občan i pomohl…

Slečna Buráček bonbon předala dál a všichni jsme se zatajeným dechem čekali, co se stane.

Ptáky nebylo těžké najít. Vlastně jsme je uviděli hned poté, co jsme vylezli ven.  Jeden z těch podivných tvorů seděl na velkém hnízdě hned u vody a druhý kolem něj poskakoval a všelijak různě se natřásal. Peří natřásajícího se ptáka mělo zlatavý třpyt, který jakoby klouzal i do vody a vytvářel kolem něj poměrně velkou skvrnu…

Všichni jsme ptáky sledovali se zatajeným dechem, jen slečna Buráček našla larvu a hned začala plánovat, na jaký způsob si ji doma připraví.

Pak dostala slečna Buráček dobrý nápad…

Rozproudila se debata, co bude dál. Pokud se ukáže pták jako skutečný zdroj nákazy, co s ním? 

No a v tuhle chvíli jsem vůbec nepochopil, kde pan řídící vzal, že jsem dostal nějaký nápad. Já totiž žádný nedostal! Ale pan ředitel je pan ředitel, ten se poslouchat musí (ale občas by se mohla udělat výjimka!)

A tak jsem holt šel… 

Pak teda padlo rozhodnutí, s kterým jsem absolutně nesouhlasil a chci, aby to bylo někde zaznamenáno! Každý vzácný tvor by měl mít v zapovězeném lese své místo a ne že se udělá PUF… – zakaboní se a založí ruce na prsou – Jednou udělá někdo PUF na nás a pak nám to spočítá!

A jak to všechno dopadlo?

A to je konec, milé děti  vážení. Kouzelný Ptakopyskus orientalis, kterému se u nás zalíbilo natolik, že tu chtěl založit rodinu, kamsi zmizel a my můžeme jen doufat, že byl skutečným zdrojem nákazy. Protože pokud se zobáčky znovu objeví, všechno začne nanovo!

Hezký den vám přeje  

Andy