Dovolte mi, abych se představila. Jmenuji se Feliska a jsem dinosaurus. Ne že bych z toho byla nějak nadšená, ale už mi to řeklo tolik lidí, že si na to i zvykám (na to že jsem dinosaurus, na Felisku samozřejmě zvyklá jsem).

Ilustrátor Ludovic Astier

Letos v létě jsem zase jednou vylezla z mrazáku. To se občas musí, víme, protože když v mrazáku budete moc dlouho, tak vás Vládce náš, slunce naše jasné, pan ředitel, smaže. A vy nejenže přijdete o postavu, ta se dá obnovit, ale hlavně o majetek! A ten se dá obnovit hůř, pokud je to vůbec možné. Tak jsem tedy pro jistotu z mrazáku vylezla, a to právě v létě, což má dvě hlavní výhody: je teplo, takže rychleji rozmrznete a je léto, to znamená prázdniny, což znamená, že není výuka, a to znamená, že nejsou úkoly. (Pak se ještě dá vylézt o Vánocích, to dostanete dárek, ale zase pomalejc rozmrzáte.)

Takže si tak vylezu, oklepávám ze sebe rampouchy a jinovatku; pomalu přestávám drkotat zubama a jdu rovnou do skříně, abych se na ten návrat pořádně vyfikla. A v tom se vidím v zrcadle. Já nemám vlasy! Jako všimla jsem si, že mě trochu zebe hlava, ale koho by nezábla po roce v mrazáku? A ono to bylo tím, že nemám vlasy! Tu anténku teda jako vlasy nepočítám. 

Nejdřív jsem si myslela, že mi vlasy omrzly a vypadaly kvůli dlouhému pobytu v mrazáku a že to spraví v kadeřnictví, takže jsem jak žíznivá čára upalovala na Příčnou. Nebudu vás napínat, kadeřnictví jsem tam samozřejmě nenašla. Prolezla jsem i Prasinky a Godrikův Důl, protože jsem si už nebyla úplně jistá, že je kadeřnictví na Příčné, ale (jak už jistě tušíte) marně. 

Jasně, nakonec jsem zjistila, že plešatí jsme všichni, lék na to zatím není a trvá to už dlouho; ale umíte si představit ten prvotní šok? 

A abych dostála svému dinosauřímu věku a taky, abyste se dozvěděli i něco dalšího než informaci o tom, že v mrazáku jsou rampouchy; matně si vzpomínám, že kdysi už jsme na hrade všichni plešatí byli. Neslaví se proto 12. 12. Den vlasů?

(Ovšemže ano. Je to oslava toho, že v roce 2006, po pouhém týdnu(!) plešatosti, znovu otevřelo kadeřnictví. Tenkrát to však šlo tak nějak samo, žádné ponory, vyjednávání, koordinace, lektvary.)

Nutno dodat, abychom byli aktuální: po tom co jsme odvážně provedli napatlání bahenní masky, překonali zděšení nad vypadnutím posledního vlásku (takzvané anténky) a prošli třemi fázemi roštíčka, můžeme nyní navštěvovat nově otevřené kadeřnictví a stříhat se třeba pětkrát denně. 

Nicméně, my dinosauři, a že je jich na hradě dost (někteří k mému překvapení stále a nepřetržitě – takže nejsem nejvíc dinosaurus, hurá!), jsme dost konzervy a museli jsme zamáčknout slzu nad nyní chybějícími „old school“ účesy, na které jsme byli zvyklí.

Pro Žlutého Trimela
Felicitas Frobisherová