Říká se, že přítel je ten, který o vás všechno ví a přesto vás má rád. Oni o ní všechno vědí a právě proto ji nemají rádi. Je to až směšné. Přátelství je láska bez křídel. Ti takzvaní přátelé jí obě křídla zlomili a ona už nemá s kým se smát ani s kým plakat. Jako kdyby mezi pláčem a smíchem byl rozdíl. Štěstí je iluze, bolest je skutečná. Nechápe, co udělala špatně, že ji zavrhli. Ona nemůže za to, jaká je. Ona nechce být taková, ale nemá na výběr. Nikdo se jí neptal, jestli chce taková být.
Říká se, že přítel je ten, který o vás všechno ví a přesto vás má rád. Oni o ní všechno vědí a právě proto ji nemají rádi. Je to až směšné. Přátelství je láska bez křídel. Ti takzvaní přátelé jí obě křídla zlomili a ona už nemá s kým se smát ani s kým plakat. Jako kdyby mezi pláčem a smíchem byl rozdíl. Štěstí je iluze, bolest je skutečná. Nechápe, co udělala špatně, že ji zavrhli. Ona nemůže za to, jaká je. Ona nechce být taková, ale nemá na výběr. Nikdo se jí neptal, jestli chce taková být. Zradili ji a ona už jim nemůže znovu věřit. Důvěra je jako z domeček z karet, vezmete jednu a zhroutí se, nikdy už ho nepostavíte úplně stejně. Chce křičet, ale dusí se. Chce jít dál, ale nemá sílu. Chce žít, ale nemá pro koho. Člověk se neutopí tím, že spadne do řeky, ale tím, že v ní zůstane.
Utrhla růži, která rostla hned vedle ní.

Růže – tak krásná a přitom nebezpečná. Chvíli nedáváte pozor a ona vás píchne. Každý si myslí, že je strašně originální, když je růže jeho nejoblíbenější květina. Přitom tuto krvavkou kytku má rád každý druhý. Kopřiva. Ano, to je rostlina, která stojí za pozornost. Kopřiva je stejná jako ona. Spálíte se, jen když na ni špatně sáhnete. Stejně jako u ní. Ale ona nebyla taková, ne vždy. Byla veselá a milá. Teď je chladná jako kra, co se pohupuje na oceánu. A stejně jako ona i ta kra je sama.

Takovou, jaká je, z ní udělali ostatní. Každý ji jen využíval a rozkazoval. Nikdo se jí neptal, jestli se chce narodit, tak jí teď neříkejte, jak má žít. Všichni její přátelé se zdáli být hodní a milí, kamarádky byly velice krásné. Krása pomíjí, blbost je věčná. Ona byla taky krásná, ale ta krása nebyla na povrchu vidět. Ale člověk vidí jen okem, ne duší.

Přítel je ten, který zůstává, když ostatní odcházejí. A oni odešli. Nechali ji samotnou. Prý zítra bude líp. Co z toho, že zítra bude líp, když vždy, když se ráno probudí, je dnes.

Byla u velké propasti a rozmýšlela se jestli má skočit nebo ne. Uvažovala nad tím, co všechno má, ale ona nic nemá.

Opustil ji i ten, kterého milovala víc než svůj vlastní život. Láska je jako zápalka. Jediným malým škrtnutím se dá zapálit velká hranice. Jedno je jisté… malá zápalka se nedá držet věčně.
Jestliže je tak těžké se s někým rozejít, tak proč to každý dělá? Nechápala to. Nevěděla, co udělala tak strašného.

Samota je největší dobro, největší dar. Ano. To si celou tu dobu nalhávala. Lidé rádi věří tomu, co chtějí, aby byla pravda.Chtěla tomu věřit, ale ta iluze z ní rychle opadla. Jediné co udělala bylo, že se usmála a udělala dobře. Když ti někdo ublížil, usměj se na něj, ať nevidí jak moc to bolelo.

Až jednou zrána ti přijdu říct: Měj se fajn a víc už nic! Až budou ti v očích slzy stát, pak teprve poznáš, co je mít rád…

Ona měla ráda, co víc, ona milovala, ale co když milovat nestačí.

Proč mi všichni říkají mlč, když chci promluvit? Proč mi všichni říkají „Neplač“, když se mi chce plakat?Proč mi všichni říkají „Mmiluj“, když není nikdo, kdo by mě měl rád? Budou mi také všichni říkat „DÝCHEJ“, když budu umírat???

Ona se chtěla znovu zamilovat, ale nešlo to.

Srdce mé stále po lásce prahne, nikomu však již nevěřím. Když někdo ke mně ruce své vztáhne, ustoupím bojácně ke dveřím.

Umírá dívka, život má na vlásku, odneste léky, umírá na lásku…

Má skočit? Má? Neví, jestli na to má odvahu. Neví, jestli to zvládne.
V hlavě jí zní básnička:

Času pro mě už nezbylo
duše se zavřela-srdce se zlomilo
a žiletky ostré tepny mi hladí,
prý je to dobré, všechno to spraví.
Poslední chvíle, poslední okamžik,
Místo sbohem řeknu dík.

Má to udělat? Už nic nemá. Jiskra vyhasne, vzpomínky blednou, láska utichá a čas všechny rány hojí. V srdci má jizvy, co se nezahojí. V duši stopy, co se nesmažou.

Není tak těžké za přítele umřít, jako najít takového, aby umírat stálo za to.

Ona by za ně zemřela, i když teď už ví, že jí za to nestojí.

Co je radost, co už bláznovství? Kdy je to odvaha, kdy už šílenství? Kde je hranice mezi láskou a přátelstvím?

Sebrala v sobě všechny zbytky odvahy a sebezapření a udělala krok vpřed.
Cítila, jak jí vítr prudce ovívá celé tělo, jak se řítí dolů. Jak padá a padá.
Najednou se o něco prudce zadrhla.
To něco ji drželo ruku. Vzhlédla a uviděla svého nejlepšího přítele, jak se na ni s pohledem plným strachu a starostí dívá.
Chytil ji i za druhou ruku a pomalu ji začal vytahovat. Ale ona se zadrhla o svůj hábit a nepustilo ji to dál. On jí podal kus nějakého kořene, který rostl ze země. Ona se ho chytla a on chytil její hábit a jedním trhnutím ho uvolnil. A konečně ji vytáhnul.

Ne vždy jsou přátelé schopni Tě vytáhnout,
ALE určitě Tě nikdy nenechají spadnout…