Trimeles / Archiv 2005–2009 / 17. číslo (30.10.2007) / Pohádka O domku a kamnech
Vánoční dekorace DIY – 1.díl Copak by jen kluběnky nosily? Jak se v Mrzimoru nosí Halloween? Halloween zaneprázdněné čarodějnice Famfrpálové tréninky v plném proudu 13 otázek pro seriálové fanatiky Magie kaštanů Zhodnocení Mrziaukce Zima 2022 Hog v kocke – 10. část – Tahali jste? Žluté duše ve fialovém hábitu – Tadäus Trottertickler 13 otázek pro filmové fajnšmekry Kytice- vyhodnocení a shrnutí Co se to kolem, ve světě mudlů, děje? Emoji na Hradě IV. Kytice- úkol osmý 13 otázek pro (ne)knihomoly Emoji na hradě III. Kytice- úkol sedmý Pohádka od Soptíka: O děsivém drakovi Emoji na hradě II. Kytice- úkol šestý Celohradní dražba 2022 Emoji na hradě Kytice- úkol pátý Tery Poe, Ben Gobha: „Trénink je společenská událost.“ Kytice- úkol čtvrtý Hog v kocke – 9. část – Ještěže jsou prázdniny Kytice- úkol třetí Jak si stojí jezevci na poli hradní novinařiny? Kytice- úkol druhý Hog v kocke – 8. část – Máme rádi famfrpál Jezevci a soutěže Kytice- úkol první Udílení novinářských cen – Šťastný galeon a Sázky Kytice – prázdninové soutěžení Hog v kocke – 7. část – Žlutý humor S jezevci o patronaci Susanino překladové okénko, díl 1. Cassiopea Zmklká: „Sklenici mám vždy napůl plnou!“ Deskohráčův stolek: Tajuplné Říše Cassiopea Zmlklá a návrhařina Lososi na hradě Jak se (ne)ztratit v rybím těle Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter: Boj o Bradavice Závěrečná slavnost – modní policie Záblesky z Letňáku 21: Střelci a odrážeči Záblesky z Letňáku 21: Zachraň se, kdo nemůžeš Žlutý koutek Petromily – Červen Elfové a šmelfové Deskohráčův stolek: Draftosaurus V čem trénují žlutí? Kouzelné HOG Velikonoce Žlutý koutek Petromily – DUBEN Vzpomínáme na Velikonoce Švihnout a mávnout Deskohráčův stolek: Arboretum Dubnová usměvavá výzva Rok ve fialové Zápisky Tlustého Mnicha Velikonoční vybarvování Famfrpálová profiliga bude. Ale… Nejlepší jezevčí „kolejňáky“ Žlutý koutek Petromily – Březen Helen Miltonová: Oddělala jsem dvě šéfredaktorky! Vyhlášení soutěže ke Dni Mazlíčků Závěrečný kolejní večírek Žluté duše ve fialovém hábitu – Marylin Cuthbert Žlutý koutek Petromily – únor Zimní nováčkovská záchranná mise SELINA GARCIA: Budu tu strašit tak dlouho, dokud nezískáme Famfrpálový pohár!  Soutěž ke Dni mazlíčků! Vzpomínáme na Letňáček…. Tři soudky radí 9 THEODOR MUDD – Co dává v noci pod postel svým svěřencům? Nováčkovská tipovačka aneb co si představuji pod…. TST – 8. úkol Halloweenský večírek TST – 7. úkol TST – 6. úkol Halloweenská výprava za bezhlavým jezdcem TST – 5. úkol TST – 4. úkol TST – 3. úkol TST – 2.úkol TST – 1. úkol Netradiční rozhovor s profesory TNT je zpět a přináší sebou Bratříčka Není jezevec jako jezevec Korunami stromů a ještě dál aneb nováčkovská výprava do lesa je za námi Chvilka s jezevčími nováčky Cesta žlutých jednorožců Stezka prdících obrů Letní seminář počtvrté: Písmena, číslice, čáry a máry Letní seminář potřetí: Kouknu a vidím Letní seminář podruhé: Obětujte mi kus… Letní seminář poprvé: Hopity hop Jak jsem poprvé zakotvila na ošetřovně Večírek na závěr roku S kapesníčkem v ruce aneb budete nám chybět… Má první kolejní výprava aneb jak se pojídají škrny

17. číslo (30.10.2007), Archiv 2005–2009

Pohádka O domku a kamnech

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře a za nimi byla docela obyčejná světnička. No, zase tak úplně obyčejná nebyla, měla sice vše, co taková síňka má mít: stůl, dvě židle, jedno malinkaté okénko, almaru v koutě, obrázek na stěně a kamna. Ale měla ještě něco navíc, co se jinde najít nedalo. Ovšem nedalo se to najít ani tady, pokud jste nevěděli, kde máte hledat. Jelikož vypravěč ví vždy všechno, ví také, kam se podívat, aby viděl neviděné. Vypravěč tedy přijde do chaloupky a zamíří ke kamnům. Skloní se k malým dvířkům a opatrně je otevře. Zpočátku nevidí nic, jenom tmu ze sazí, ale stačí jenom chvilinku počkat, a něco se stane…
Bylo jednou jedno království na dně starých kamen. Žili tu král a královna, sluhové a služky, kuchaři a kuchařky, spousty prodavačů a prodavaček, obchodníků, boháčů, chudáků a samozřejmě kominíků. Takový kominík byl pro celé království naprosto nepostradatelný, protože lidé (nebo spíše človíčci) topili vždy a hodně, aby ti velcí človíčci měli co jíst a aby neumrzli. Proč to dělali? Inu, bylo tomu tak, že človíčci z kamen potřebovali človíčky ze světa, aby jim dávali dřevo, protože jinak by neměli čím topit, a topili, aby se svým dárcům jak se patří odvděčili.
Tak tedy, kominíci byli velice důležití a všudypřítomní. Bylo jich samozřejmě mnohem více, než na kolik jsme zvyklí my, chodili křížem krážem, ale ne po zemi, nýbrž jenom po střechách. Došli totiž k závěru, že mají tolik práce, že vlastně nemá vůbec cenu, aby slézali dolů, a tak se na střechách i zabydleli. I když jich bylo v celém království doslova mraky, nikdo je neviděl, ledaže by zvedl hlavu k obloze. To bylo ovšem riskantní, protože vzduch byl plný sazí a hrozilo nebezpečí pádu částeček zuhelnatělého dřeva do očí.

Takovým neviděným a všudypřítomným kominíkem byl pan Sazenička, z páté střechy na Čadné ulici. Měl velice krásnou ženu, a tak není divu, že spolu měli deset dětí; devět chlapců a jednu dívku. Určitě nikoho nepřekvapí, že všichni synové manželů Sazeničkových byli kominíci, někteří zatím učni. Říkám všichni synové, protože kominíkem se mohli stát pouze muži. Ne proto, že by snad chtěli své něžnější protějšky nějak nazlobit nebo podobně, ale proto, že o ně měli strach. Kominičina je totiž velice nebezpečná práce.

A jelikož by vám vypravěč neměl o čem povídat, musí se objevit někdo, komu daná pravidla nejsou po chuti. A tomto případě to nemůže být nikdo jiný, než mladá slečna Sazeničková. Jmenovala se Čadinka a bylo to pometlo k pohledání. Svými maléry a živostí se mohla směle vyrovnat všem svým bratrům dohromady. Taky byla velice chytrá, jenom trošičku nešikovná, ale uměla to velice účinně skrývat. Se svými sourozenci řádila od rána do večera a nesmírně jim všem záviděla jejich začouzené tváře, černé kalhoty a bílé čepice, ale hlavně kominickou štětku. Snila o tom, že až vyroste, stane se také kominicí a bude vymetat komíny dokonce i panu králi. Jenomže brzo zjistila, že to nebude tak jednoduché. Jednou se o svém přání zmínila svým rodičům a od té doby měla hrůzu z lidí, kteří se smějí až se za břicho popadají.

Ale protože byla Čadinka chytré děvče, uměla si to dobře zařídit. Aby se mohla naučit řemeslu, musela se obrátit na své bratry. Věřte nebo ne, těm se to docela hodilo. Jelikož měli ve svém věku úplně jiné zájmy, než se někde promenádovat po střechách. Velice přivítali možnost, že bude někdo dělat jejich práci za ně. Ovšem, naučit někoho řemeslu, které ještě sami neovládáte, není tak úplně jednoduché. Čadinka však byla velmi učenlivé děvče, a tak za obdivuhodně krátkou dobu zvládla to, co se její bratři učili celý život. Netrvalo to dlouho a vyrovnala se v rychlosti čištění komínů i svému tatínkovi. To se ví, že zamaskovat holku, aby vypadala jako kluk, není tak jednoduché, ale u kominíků je tomu jinak. Stačí na to hromada sazí, černé kalhoty a bílá čepice a z Čadinky je v tu ránu kluk jako buk. Aby si maminka s tatínkem ničeho nevšimli, musela chodit po střechách jenom v noci, když už byla úplná tma a všichni spali, takže nikdo nic nepoznal. Jediné, co bylo všem divné, bylo, že ta holka tak dlouho spí.

Jedné velice krásné noci, Čadinka zase vymetala komíny. Tentokrát to bylo za Čmouda, jejího nejstaršího bratra, který měl dostaveníčko s jistou slečnou Kouřínovou. Byla docela hezká, jenomže hrozně upovídaná. Čadinka zrovna myslela na Čmoudovu přítelkyni a zahýbala ke komínům na ulici Plamenné, když nedaleko zaslechla hlasy. Protože už měla skoro všechnu práci hotovou, rozhodla se, že bude zvědavá. Opatrně se přikradla k jednomu velice tlustému komínu a vykoukla za něj. Na protější střeše seděli dva kocouři. Jeden měl barvu shořelého dřeva a druhý byl černý jako kominická bota.
„…To jsou mi věci,“ říkal zrovna ten očouzený tomu černému.
„Slyšel jsem to dneska u prince v komnatě. Stěžuje si na přebytek sazí, které ho prý obtěžují při zpěvu,“ černý kocour si soustředěně olízl svou pravou tlapku, jako by jej ona informace vůbec nezajímala.
„A to nemají královského kominíka?“ divil se očouzený.
„Mají, teda měli, princ ho nechal vyhodit, protože prý nedělá svou práci dobře, a tak se jeho rodiče rozhodli vypsat odměnu pro toho, komu se povede princův komín vyčistit. To se ale nepovede nikomu,“ pro změnu se Černý začal zabývat svým ocasem.
„A proč se to nikomu nepovede?“
Černý kocour se postavil na všechny čtyři a dlouze se protáhl. Pak teprve odpověděl. „Protože princův komín obsadila baba Foukanice a nikdo neví, jak se jí zbavit.“
Čadinka za rohem komína ani nedutala.
„Ale ty to určitě víš, že jo?“ zkusil to Očouzený mazaně.
„Já vím přece všechno,“ mávl tlapkou Černý.
„No, tak mi to prozraď!“ nastala chvíle ticha, nutná k prodloužení napětí.
„Babu Foukanici může vypudit jenom ten, kdo jí nasype do nosu sůl. A koho by napadlo sypat někomu do nosu sůl?“ černý kocour se srdečně rozesmál.

Více informací už Čadinka nepotřebovala. V okamžení se jí v hlavince zrodil plán, jak se dostat na zámek a vypořádat se s babou Foukanicí. To budou všichni koukat, že ji přemohla holka! Čadinka se při tom pomyšlení zatetelila radostí.

Jak si usmyslela, tak i bylo. Druhý den řekla doma, že se jde podívat na trh. Vzala si uzlíček s kominickým náčiním a samozřejmě hrstku soli a vydala se na zámek. Mezitím se už po městě rozkřikla novina o odměně, a tak nebyla sama, kdo se vypravil na vysoký Uhelný kopec, kde onen zámek stál. Na tajném místě se v okamžení proměnila v kluka, přehodila si přes rameno kominickou štětku a zařadila se do zástupu dalších kominíků. Měla štěstí, že nepotkala žádného ze svých bratrů.

Na zámek došli všichni až pozdě odpoledne a byly jich mraky. Není tedy divu, že se Čadinka dostala na řadu až v noci. I když bylo kominíků velmi hodně, všichni pospolu tvořili souvislé černé moře, nikdo z nich při vymetání princova komína neuspěl. Čadinka z toho měla škodolibou radost, ale taky jí bylo skleslých kolegů líto.

Konečně se dostala na řadu. Vešla do velikánských dveří velikánského zámku a ocitla se ve velikánské síni. Tam ji suše přivítal královský komorník. A bez jakéhokoli pohnutí obličejem ji zavedl do princových komnat. Dovnitř ale nešel.

Nebylo divu, všude kolem bylo tolik sazí, že i navyklá Čadinka začala kýchat. Uprostřed té tmavé chumelenice seděl na židli u klavíru princ a tvářil se velice nešťastně. Čadinka k němu přistoupila a s podivem zjistila, že je velice hezký.
„Dobrý den,“ uklonila se po mužském způsobu. Princ zvedl hlavu.
„Tobě taky, ale bude lepší, až se zbavíš těch sazí. Už to nemohu vydržet, musím zpívat, ale za takových podmínek to přece nejde,“ zabořil hlavu do dlaní.
„Jenom klid princi,“ rozhodla se Čadinka pro sebevědomý tón. „Jenom mi ukaž, kudy na střechu, a do chvilinky je po čouzení.“ Princ se na ni beznadějně podíval, a pak ukázal na žebřík opřený o stěnu. Vedl na půdu a odtud samozřejmě na střechu. Mladá kominice se dlouho nerozmýšlela a zamířila nahoru. S vděčností se nadechla čerstvého vzduchu. Opatrně se přiblížila k onomu babou postiženému komínu, ze kterého se ozývalo zlověstné dunění. Jak to jenom udělat, aby se trefila do nosu? Přišla na to velice brzy.
„Hej ty tam dole!!“ zahulákala do komína, dunění na okamžik přestalo. „Babizno, jsi ta nejšerednější a nejhorší čarodějnice na světě!“ Z komína se vyvalil oblak kouře a to byla Čadinčina šance. Po vyfouknutí se teď baba musela zákonitě nadechnout, a tak dívka vysypala do komína uzlíček se solí a čekala co se stane. Ozvalo se zakašlání, a pak zachrčení a následoval zdušený stařecký výkřik. Pak už se nedělo nic. Čadinka tedy slezla dolů do princových komnat. Nestačila se divit, po sazích ani po smutném princi nebylo ani památky. Místo něj tu stál veselý princ a dokonce i král s královnou.
„Drahý chlapče!“ zvolal král. „Jak se ti jenom odvděčíme!“ Čadinka se rozhodla jednat.
„Tak za prvé, pane král, nejsem žádný chlapec.“ Sundala si kominickou čepici. „A za druhé, odvděčíte se mi tím, že mě jmenujete svou královskou kominicí a necháte všechny ostatní holky z kominických rodin stát se kominicemi.“ Překvapení královské rodiny bylo nezměrné, ale konečné. Král uznal, že je Čadinka doběhla, a udělal ji vrchní kominicí v celém království a taky dal rozhlásit, že kterákoli dívka, která prošla učením, se může stát kominicí. A jelikož by to bez lásky nebyla správná pohádka, musíme ještě dodat, že princ, který tak rád zpíval, se do Čadinky zakoukal, netrvalo dlouho a vzal si ji za ženu. Měli kopu dětí a všichni do jednoho byli kominíci……
…….Vypravěč taky ví, kdy má skončit, a tak opatrně zavře dvířka kamen a odebere se za svými všedními záležitostmi.

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*