Andrew Uroboros v tajemných krajích dávných faraonů.
Zavřu oči a znovu vidím ostré egyptské slunce. Mám ho doslova vypálené na sítnici. Aby ne, mám pocit, že ho mám vypálené všude na těle. A moc dobře vím, proč jsem si jednu chvíli velmi opatrně sedal.
Ale začneme od začátku.
Byla středa 29. srpna a já strkal do kufru pár posledních věcí, které jsem si napsal na seznam. Odjíždět jsem měl před osmou hodinou večer, protože pokyny cestovní kanceláře zněly jasně. „K odbavení na letišti se dostavte laskavě ve 22:05.“ Těch pět minut po desáté se mi fakt líbilo.
„Máš všechno?“
Protočil jsem oči. Proč se musí kamarádova přítelkyně pořád do všeho plést? „Jo, mám všechno,“ zavrčel jsem otráveně.
„I holení?“
„Ty, vole…holení!“
Jen si odfrkla. „Bez oholených nohou bych nevylezla na pláž.“
Nohy jsem si holit nechtěl, pravda, ale jak jsem mohl zapomenout na takovou věc? Elektrický strojek jsem okamžitě zavrhl. Moc dobře jsem si pamatoval, jak dopadlo holení minule. Nějakým záhadným způsobem vám moře z toho strniště na bradě udělá korály či co a strojek to nebere. Musíte hezky pěnu a „kopáček“. A protože jsem měl už všechno sbaleno a kufr poctivě zavřený, zamčený a zapečetěný, strčil jsem onu nezbytnost do příruční tašky, která k doporučeným pěti kilům měla hodně daleko. Aby ne… byl tam pas, Komplexní odbavení, které sloužilo místo voucheru, potvrzení o ubytování i pojištění (skvělá věc, místo pěti papírů jen jeden. Pokrok v byrokracii.) a peníze. Jo a kapesníky. Když máte sennou rýmu, stanou se vaší součástí.V půl osmé jsme s Romanem sedli do auta a vyrazili. Celou cestu jsme si ještě ujasňovali, kdy odvede Audrey (mého psího miláčka) ke kamarádce, která se uvolila ji občas pohlídat a kdy si ji zase vezme zpátky. Na letiště jsem dorazil dvacet minut před určenou dobou. Terminál 1. Vešel jsem do haly a zařadil se do davu, který se mačkal před světelnou tabulí a sledoval odlety jako by to byl nejlepší seriál, jaký kdy viděli. Můj let, který podle pokynů cestovky měl odlétat pět minut po půlnoci, měl čas odletu ve 23:15. Chvíli jsem hledal nějakou chybu v Matrixu, ale žádnou jsem nenašel. Usedl jsem na lavici a čekal. Neviděl jsem důvod proč tam postávat, když stejně většina těch lidí letěla do Hurghady jako já (slyšel jsem, jak si o tom povídají). Stačilo počkat, až se pohnou a přidat se k nim.
Někdy kolem půl jedenácté se skutečně dav pohnul. Poslušně jsem odložil kufr na pás, počkal si na palubní vstupenku (hurá 23A – u okénka) a odebral se k pasové kontrole. První problém nastal, když jsem odevzdal příruční zavazadlo k prohlídce a prošel skenovacím rámem. Zahulákal. Chvilku jsem zmateně koukal, ale sečna, která tam stála, mne nevzrušeně vyzvala, abych si sundal pásek a prošel ještě jednou. Pak mi z tašky sebrala pěnu na holení se slovy, že do letadla je moc veliká. Super! Holit se budu asi šamponem.
Nabručeně jsem odkráčel do Gate 18. Během chvíle se zaplnila lidmi, z nichž polovina si, stejně jako já, navlékala pásky ke kalhotám. Musel jsem se tomu úkazu začít smát.
„No a co?“ ozvalo se za mnou. „Jiným pípaly pásky a mně sandály. Taky z toho naděláš.“
Otočil jsem se. Jakýsi starší pán se culil na manželku a zapínal si obrovské přezky na botách. Spiklenecky jsme na sebe mrkli.
Do odletu zbývala ještě asi půlhodina, tak jsem šel podívat po Free zóně. Jojo, free…všechno free. Free Shop, když jsem si koupil 0,5 l perlivou Matonku, byl jsem free o 50 kaček. Zato tam všude nádherně voněl parfém od Huga Bosse. Čichání bylo free, tak jsem čichal.
Letadlo nakonec neletělo v avízovaných 23:15, jak stálo na světelné tabuli, ani 00:05 jak jsem měl v pokynech. Vybralo si zlatou střední cestu a začalo rolovat ve 23:45.
Miluju létání. Ten pocit, když sedíte a jedete normální autobusovou rychlostí, pak začnou řvát motory a tlak vás vrazí do sedačky. Moment, když se letadlo odlepí od země se snad nedá popsat jinak, než jako jízda na kolotoči. Prostě super!
Už méně super byl fakt, že si na sedačku přede mne sedl pán s velkými přezkami na botách a od něj do širého okolí zavanul odér nejméně dva dny starého potu. Domníval jsem se, že si na něj během těch čtyř hodin letu zvyknu. Marně. Nezvykl. V Hurghadě jsem vypadl z letadla a inhaloval sice horký, ale pouští provoněný vzduch s radostí čerstvě narozeného dítěte.
Popisovat cestu nebudu, byla by to ztráta času. Stejně jsem ji celou proklimbal.
Letiště v Hurghadě v noci nebo spíš nad ránem zelo prázdnotou. Až na bíle oděné celníky, vojáky a další pracovníky. Všichni měli u pasu pistole. Ten kontrast bílých uniforem, tmavých obličejů, černých bot, černých pásků a černých zbraní je na jednu stranu úchvatný. Na tu druhou vám ale připomene, že tady už to není tak free jako doma.
Po odbavení jsme si šli pro kufry. Rozestavili jsme se kolem pásu a čekali trpělivě jako bezdomovci na teplou polévku. Nějakých deset minut kroužily na pásu tři kufry, které nikdo z nás evidentně nechtěl. Teprve potom začaly vyjíždět ty naše. Ulovil jsem si svůj majetek a vešel do haly.
Tam netrpělivě postával mladý, příjemný muž v oranžovém triku s cedulí v ruce a vykřikoval: „Exim a Kartágo Tours! Exim a Kartágo Tours!“
Odškrtl si mě v seznamu a poslal k autobusu č. 4, který stál před letištěm. Tam si mne převzal další mladý muž, oznámil mi, že rozváží lidi do hotelů Makadi Bay, Aqua Blu Resort, Pik Albatros a Jungle Aqua Park (hurá…tam jedu, neztratil jsem se!). Kupodivu uměl celkem dobře česky. Kdyby tak strašně nedrmolil, možná bych mu i rozuměl.