A zatímco já se ve své – doufejme – dočasné tuposti vrhnul pro Theinku, Lena si tam v klídku sbírala Sarothamnus scoparius. V blízkosti nory jsem však úplně ztratil možnost ovládat své pohyby a plynule jsem se do ní protáhl – tolik k tomu, že se nevlezu, Inouši ;) Překvapeně jsem houknul: „Uááá!“ A z dáli jsem zaslechl jen Lenin zoufalý výkřik: „Né, Same!“, okamžitě následovaný Inoušovým vyjeknutím: „Co to kruci je?“ Naše skupinka byla celá postupně vtažena do nory. Ve hře musela být nějaká magie, protože následoval pomalý asi minutový pád. Když jsme konečně ucítili pod nohama pevnou půdu, madam průvodkyně pohlédla vzhůru k díře a jen suše zhodnotila naši situaci: „No to jsme tomu zase dali!“

„Uff, málem jsem poblil, to byl ale hnusnej pocit,“ zakončil jsem revizi končetin, jakož i mých zcela vlastních orgánů, následovanou analýzou psýché. Ash se nechápavě rozhlížela kolem, Lena nám sdělila, že se obává nejhoršího, což potvrdila Theinka slovy: „A sakra, kde mám lucernu?“ Trošku provinile jsem sebral mírně pošůchanou lucerničku, na niž jsem před chvílí dopadl, a podával ji Theince. Ta si i v takové chvíli vzpomněla na příkladnou výchovu jejího trollího rodiče a jen pravila: „Díky, Same,“ načež v ní za pomoci kouzelného párátka opět rožnula svíčku. „Madam Monny, přece to tu musí mít druhý východ! Nebo si najdeme jezevce, ať nám ho vyhrabe!“ snažil jsem se najít řešení naší nastálé situace. „Asi by nebylo vhodný vetřít se na jejich oslavu, co?“ zeptala se Julie a pozorně špicovala uši, jestli ještě uslyší tu podivnou hudbu. „Myslím, že ten jezevec je pěkně mazaný,“ pronesla do ticha Lena a všichni jsme se překvapeně rozhlíželi kolem, za sporého svitu našich lucerniček. Stáli jsme v pěkně vypracované podzemní chodbě, která teda ani trošku nevypadala na jezevčí výrobu.

„Podzemní chodba. To ale určitě nehrabal jezevec, vidíte?“ ukazoval jsem na stěny. „Třeba to bude nějaká tajná chodba do hradu,“ pronesla přemýšlivě Theinka. „Myslíte, že ten plankton umí ovládat zvířata? Jako že by nás sem zavlek … Když to má být inteligentní …“ zkusil jsem nadhodit šílenou teorii. „Že by byl až tak zákeřný?“ chytila se toho Ash. „No možný to je,“ přidala se Julie. „Ale uměl kopat takovéhle chodby?“ zapochybovala Ash. „Stejně nám nezbývá nic jinýho než jít tou chodbou, tak aspoň zjistíme, kam vede. Madam Monny?“ obrátil jsem se na slečnu průvodkyni. Ta posvítila na stěnu, na jejímž povrchu byly vyryty nějaké složité značky. „Podívejte,“ pronesla. Zadívali jsme se na stěny. „To vypadá jako mudlovský turistický značky. Půjdem po červený?“ uchechtnul jsem se, jak mi rychle otrnulo. „Nebo můžeme jít po žlutý,“ přidala se Lena. „Třeba tu chodbu vytvořili trpaslíci,“ vyslovila svou domněnku Theinka. „No nic většího to asi nebylo, se tady musíme krčit,“ odvětil jsem. „Vidíte tuhle?“ ukázala slečna průvodkyně na značku, která jasně vypadá jako panáček se zdviženýma rukama a nohama zachycenýma v běhu. „No, vypadá to, že bysme měli prchat. Ale kam?“ otočil jsem se na ni. „Mám podivnou chuť běžet pryč,“ pronesla Theinka po pohledu na značku a tlumila nervózní smích. „Stejně nám asi nic jiného nezbývá,“ krčila rameny Ash. „Myslím, že bychom měli jít. A rychle,“ dodala madam Monny.

„Chocho!“ shýbl jsem se a sebral bílou myšku. „Já jsem na ty myši prostě. To se Vilibald poměje,“ pronesl jsem spokojeně, že nějaký čas nemusím řešit vyživovací povinnost vůči sovákovi. „Same, co pořád máš s těma myškama?“ uculovala se Ash a zcela zjevně její mysl okupovala naprosto nevkusná slůvka jako alkoholik a delirium, proto jsem si odpověď ušetřil. „Same, kde ty myši pořád bereš? Taky bych si jednu nejradši chytla,“ svěřila se Theinka. Vzpomněl jsem si na zdevastovanou lucerničku a nabídl jsem za ni myšku: „Tak já ti ji věnuju, abys věděla, že jsem kamarád.“ Theinka viditelně pookřála. „Ó, moc ti děkuju.“

Na jedné straně se chodba ztrácela za zatáčkou a na druhé straně se dělila na dvě. „Tak kudy?“ dotázal jsem se. „Nějaká další značka?“